Edith Pargeter (Ellis Peters)

Edith Pargeter (Ellis Peters)

Případy bratra Cadfaela 07. Právo azylu

Jaro 1140

[ I ]

OD PÁTEČNÍ PŮLNOCI DO SOBOTNÍHO RÁNA

Začalo to tak, jak začínají největší bouře: jako pouhé chvění ve vzduchu, nitečka zvuku tak dalekého a slabého, a přece tak hrozivého, že ucho, které bylo dost ostré na to, aby jej postřehlo, se okamžitě nastražilo, uzavřelo se ostatním zvukům a zaposlouchalo se, aby zjistilo, jakou že to v něm zaslechlo hrozbu. Bratr Cadfael měl sluch jako zajíc, vždy pohotový a ostře zacílený. Postřehl ten záchvěv a štěkot, v tu chvíli určitě ještě na druhé straně mostu, který se klenul přes Severn od města, a napjatým nasloucháním ztuhl.

Mohl to být celkem nevinný zvuk, a pokud se v něm ozýval vražedný úmysl, snad to byl aspoň hlas přírody, vzdálené houkání lovících sov a dravé poštěkávání lišáka obcházejícího své noční panství. Cadfaelovu uchu se v tom rozhodně ozýval divoký tón lovu. Dokonce i předzpěvák, bratr Anselm, zcela pohroužený do liturgie, na okamžik zakolísal a ztratil notu, a pak zase usilovně pokračoval v nápěvu, když stroze přiměl mysl ke kázni.

Přece to nemůže být nic, co by znepokojilo půlnoční rituál jitřní mše v tomto vlídném jaru, pouhé čtyři týdny po Velikonocích léta Páně 1140, kdy Shrewsbury a celé okolí žije v bezpečí královského míru, ať už si na jihu zuří jakékoli boje mezi králem a císařovnou, bratrancem a sestřenicí, kteří se sváří o trůn. Zima byla vskutku tuhá, ale bohudík už skončila, o Božím hodu velikonočním vysvitlo slunce a od té doby svítí pořád, a lehké místní přepršky jen toto požehnání potvrzují. Jen na západě ve Walesu byly silné jarní deště a zvedly hladinu řek. Jaro bylo slibné, město se těšilo ze spravedlivé správy podmračeného, ale nestranného šerifa, a udatně je hájil rozumný starosta a jeho radní. V době občanské války mělo Shrewsbury a celý kraj dobré důvody děkovat králi Štěpánovi za poměrný pořádek. Tady v klášteře se o noční klid při jitřní mši jistě nemusejí obávat. Přesto bratr Anselm na okamžik zakolísal.

V šerém prostoru kněžiště, zčásti odděleni od lodi farním oltářem a osvětleni pouze věčným světlem a svícemi na vysokém oltáři, se bratři podobali tesaným sochám. V tomto příšeří nebyli staří ani mladí, sliční ani nesliční, vypadali jako pouhé stíny, jeden jako druhý. Vysoká klenba, hutný kámen sloupů a zdí se ujímaly hlasu bratra Anselma a vysoko ve vzduchu jej měnily v nehmotné kouzlo. Tam, kam nedosáhlo světlo svící a kde končily stíny, byla tma, noc uvnitř, noc venku. Vlídná noc, mírná, klidná a tichá.

Ne tak docela tichá. Chvění ve vzduchu se proměnilo v slabý, vytrvalý šum. V šeru pod klenbou křížení, napravo od vchodu do kněžiště, se ve svém křesle pohnul opat Radulfus. Nalevo zašustila kutna převora Roberta. Znělo to spíš nelibě a káravě než úzkostně. Řada mnichů se zachvěla nepatrnou vlnkou neklidu a zase se utišila.

Zvuk se však blížil. Ještě dřív, než zesílil natolik, aby si vynutil pozornost, nebylo pochyb, že v něm zní hněv, hrozba a nebezpečné vzrušení. Měl všechny znaky štvanice. Znělo to, jako by pronásledování dospělo do chvíle, kdy náhončí uštvali zvíře až k vyčerpání a lovci se stahují, aby je dobili. I na tuto vzdálenost bylo jasné, že je ohrožen život nějakého tvora.

Nyní se zvuk blížil velice rychle a bylo těžké jej nebrat na vědomí, přestože předzpěvák statečně dál vedl své stádečko v bohoslužbě, zvyšoval hlas a zrychloval tempo, aby hrozbu přehlušil. Mladší bratři a novici se neklidně vrtěli, dokonce si i šeptali, napůl vzrušeně, napůl vylekaně. Z mumlání se stalo divoké, tlumené hučení, jako by se obří včelí roj hnal za vetřelcem. I opat a převor se předklonili, připraveni vstát z křesla, a v přítmí si vyměňovali tázavé pohledy.

Bratr Anselm s úpornou zbožností zapěl první takty chval. Dál se nedostal. V západní části kostela se náhle rozlétla nezaháknutá polovina velkých dveří a udeřila o stěnu, a lodí se náhle hnalo a udýchaně klopýtalo cosi neviditelného, potácelo se, hledalo směr a chránilo se před nárazem na stěny a sloupy, a lapalo po dechu, jako by již bylo uštváno k smrti.

Všichni do jednoho byli na nohou. Mladší křičeli úlekem a údivem, pošťuchovali se a váhali, co dělat. Opata Radulfa v jeho říši žádné váhání nezatěžovalo. Rázně a rychle uchopil svíci z nejbližšího svícnu a vykročil okolo farního oltáře dlouhými kroky nebo spíš skoky, až za ním roucho vlálo. Za ním šel převor Robert, víc dbající na svou důstojnost, a proto pomalejší v cestě tam, kde ho bylo třeba, a za Robertem se rozčileně strkali všichni bratři. Než došli do lodi, zaburácel jim vstříc mohutný, jásavý, vítězoslavný řev a dupot a strkání desítek rozdivočelých těl, jak lovci vtrhli západními dveřmi za svou obětí.

Bratr Cadfael, kdysi zcela zvyklý na noční poplachy na souši i na moři, se vysunul ze své lavice, jakmile se opat pohnul, ale udělal si čas na to, aby se zmocnil dvouramenného svícnu a posvítil si na cestu. Převor Robert proplouval napravo kolem farního oltáře a zabral tak jednu cestu, příliš vznešený na to, aby spěchem narušil svou stříbřitou krásu. Cadfael tedy zahnul doleva a vynořil se v lodi jako první, třímaje svícen nejen coby zdroj světla, ale i jako zbraň.

Smečka už proudila dovnitř, a byla to snad celá čtvrtina města, ne zrovna ta nejlepší, ačkoli snad ani nejhorší: slušní řemeslníci, kupci a obchodníci se strkali s vagabundy vždy připravenými vrhnout se do rvačky, a všichni byli bez sebe buď opilostí, anebo vzrušením, anebo obojím dohromady, a volali po krvi. A krev tu byla, kluzká na dlaždicích chrámu. Na třech stupních k farnímu oltáři ležel natažený nějaký nebožák, přikrčený pod přívalem dupajících, bijících nepřátel, kteří útočili pěstmi i botami, naštěstí v takovém zmatku, že jen málo ran zasáhlo cíl. Cadfael viděl ze štvance jen hubenou paži a pěst sotva větší, než má dítě, jak se noří z vřavy a zoufale, ve smrtelné hrůze svírá lem oltářní roušky.

Opat Radulfus v celé své hubené šlachovité výšce a se svou vyzáblou autoritativní tváří rozpálenou, obeplul oltář s čadící svíčkou v ruce, jako bičem šlehl suknicí své kutny přes skloněné zvířecké obličeje prvních útočníků a dlouhou kostnatou nohou překročil nebohé stvoření svírající třásně roušky.

„Zpátky, lůzo! Opusťte toto svaté místo a styďte se, neznabozi. Ustupte, než navěky zatratím vaše duše!“

Nemusel zvedat hlas, stačilo, že jej vytasil jako nůž, který projel změtí hlasů jako bochníkem sýra. Ucouvli, jako by jeho blízkost pálila, ale nijak daleko, jen mimo dosah žáru. Poskakovali, přešlapovali a pokřikovali, rozhořčení a pohoršení, ale přece jen si netroufali pokoušet nebesa. Ustoupili od toho ubohého kousíčku muže, který tu ležel tváří na oltářních schodech, umazaný, pomačkaný a zkrvavený, ne o moc větší než patnáctiletý chlapec. V krátkém zaraženém tichu, než vykřičeli svou obžalobu proti němu, slyšela každá přítomná duše, jak jeho dech zápasí, namáhá se a chrčí v hrudním koši, bojuje o holý život a hrozí rozervat hubenou postavičku. Vlasy jako len, pošpiněné prachem a krví, se lepily k třásním oltářní roušky, kterou tak zběsile mačkal v dlani. Vychrtlé paže a nohy se tiskly ke kameni, jako by na tom doteku závisel jeho život. Pokud byl schopen promluvit nebo zvednout hlavu, měl tolik rozumu, aby se o to nepokoušel.

„Jak se opovažujete takto urazit dům Boží?“ tázal se s doutnajícím hněvem opat. Neunikl mu záblesk světla na oceli v ruce jednoho přičaplého chlapíka, který se plížil kolem, aby se nenápadně dostal k oběti. „Schovej ten nůž a nekoleduj si o věčné zatracení!“

Lovci zase popadli dech a s ním i svůj vztek. Nejméně deset jich vyštěklo, jeden přes druhého ospravedlňovali sebe a obviňovali štvance, takže nebylo slyšet rozumného slova. Radulfus odmítavě máchl paží a hlahol se ztlumil v mručení. Cadfael si všiml, že ten s nožem pouze ukryl zbraň z dohledu, a tak se postavil mezi něho a oběť a rázně přistrčil svícen k jeho hustému plnovousu.

„Ať mluví jeden, máte-li něco, co stojí za řeč,“ nařídil opat. „Ostatní mlčte. Zdá se, mladý muži, že se tlačíte dopředu…“

Mladík, jenž udělal krok před své příznivce, kteří zřejmě jeho přednostní právo uznávali, stál v čele, zardělý a důležitý. Člověk by od něho nečekal, že se bude o půlnoci účastnit štvanice na člověka. Byl vysoký, urostlý a choval se sebejistě, byl si trochu příliš vědom, že je hezký, a byl velmi elegantní ve slavnostní parádě, přestože jeho sváteční kabátec byl teď trochu pomuchlaný a pocuchaný vřavou pronásledování. Tvář měl rudou a ochablou následkem spousty vypitého vína. Bez takto navozené kuráže by se asi opatovi nepostavil s takovou troufalostí.

„Můj pane, budu mluvit za všechny. Mám na to právo. Nechceme být neuctiví k opatství ani k Vaší Milosti, ale žádáme toho muže pro vraždu a loupež spáchanou dnes v noci. Vznáším žalobu! Všichni přítomní mi to potvrdí. Skolil mého otce a vyloupil jeho pokladnici, a my jsme si pro něho přišli. Když Vaše Milost dovolí, zbavíme vás ho.“

A to by také bez nejmenších pochyb udělali. Radulfus zůstal stát na místě a bratři se natěsnali co nejblíž, takže vytvořili hradbu.

„Čekal jsem, že se za ten vpád omluvíte,“ řekl opat ostře. „Bez ohledu na to, co tento člověk udělal nebo neudělal, on to nebyl, kdo tu v kostele přímo na schodech oltáře prolil krev a tasil zbraň. Jinde se možná dopustil násilí, zde však nikoli, pouze jím trpí. Zločin svatokrádeže lpí na vás, na vás všech, kdo rušíte náš pokoj. Raději uvažujte o zdraví vlastních duší. A máte-li proti této osobě zákonnou stížnost, kde máte zákon? Nevidím mezi vámi ani seržanta, ani starostu, který by mohl promluvit za město. Vidím lůzu, stejně provinilou proti zákonu jako kterýkoli lupič a vrah. Pryč odtud, a modlete se, aby vám ten přečin byl odpuštěn! Jestliže máte žalobu, předneste ji představiteli zákona.“

Někteří už kradmo couvali. Vystřízlivěli a viděli teď svůj vpád jinak, a šlo jim jen o to, aby se odkradli domů do postele. Ale pobudové vždy pohotoví k nepleše stáli neústupně se zamračenými poťouchlými obličeji a nemínili odejít nikam daleko, a ti slušnější sice ztlumili svůj hlučný zápal, ale rozhořčení je neopustilo. Cadfael je většinou znal. A možná i Radulfus, přestože nebyl rodák ze Shrewsbury, se v nich vyznal líp, než se domnívali. Stál na místě s hrozivě staženým obočím a nedovoloval jim jednat.

„Pane opate,“ odvážil se onen nastrojený mladík, „když nám dovolíte, abychom ho odtud odvedli, předáme ho zákonu.“

Nebo spíš nejbližšímu stromu, pomyslel si Cadfael. A mezi klášterem a řekou byla stromů spousta. Uštípl knoty svícím, aby se víc rozhořely. Ten s plnovousem pořád přešlapoval ve stínu.

„To nemohu,“ řekl opat stručně. „I kdyby tu byl představitel zákona, žádná moc nemůže odvést tohoto muže ze svatyně, kam se uchýlil. Měli byste ten zákon znát stejně dobře jako já, a také to, jaké nebezpečí hrozí duši i tělu každého, kdo svatyni zneuctí. Jděte, odneste poskvrnu svého násilí z tohoto svatého místa. Máme zde povinnosti, které vaše nenávistná přítomnost špiní. Jděte! Ven!“

„Ale pane opate,“ zablekotal mladý muž a pohodil kučeravou hlavou, ale ani o krok se nepřiblížil, „nevyslechl jste nás, jaký zločin…“

„Vyslechnu vás,“ štěkl Radulfus, „za denního světla, až přijdete se šerifem nebo seržantem v klidu prohovořit tuto záležitost řádně a způsobně. Varuji vás však, že tento muž požádal o azyl, a podle zvyku má na azyl právo, a nikdo, ani vy, ani kdokoli jiný ho odtud násilím neodvede, dokud neuplyne čas, který je mu vymezen.“

„A já varuji vás, pane,“ rozohnil se mládenec a celý zrudl, „že odváží-li se udělat jediný krok ven, budeme na něho čekat, a co se stane mimo území pana opata, nebude věcí vaší ani věcí církve.“ Ano, nesporně je podnapilý, jinak by nikdy nezašel tak daleko, on, obyčejný mladý měšťánek, i když, pravda, bohatý. I po všem vypitém víně zbledl nad vlastní troufalostí a odšoural se o pár kroků zpátky.

„Ani věcí Boží?“ řekl opat chladně. „Odejděte v míru, než vás srazí Jeho blesk.“

Odtáhli jako stíny navracející se zpátky do tmy, otevřenými západními dveřmi ven do noci, avšak s obličeji stále otočenými k ubohému ležícímu uzlíčku, který svíral oltářní roušku. Šílenství davu se neutišuje snadno, a i kdyby to pohoršení nebylo zcela oprávněné, pro něj bylo skutečné až dost. Vražda a loupež byly hrdelní zločiny. Ne, všichni neodejdou. Postaví stráž k farním dveřím a k bráně, a budou mít připraven provaz.

„Bratře převore a bratře předzpěváku,“ řekl Radulfus a přeletěl pohledem své otřesené stádečko, „zahájíte opět chvály? Ať obřad pokračuje a bratři se vrátí na lože podle řádu. Lidské záležitosti si žádají naší pozornosti, avšak Boží záležitosti se jim podřizovat nesmějí.“ Shlédl na nehybného uprchlíka, tak napjatě strnulého, že si zjevně musel uvědomovat vše, co se nad ním děje, a opět vzhlédl a zachytil ustaraný a zamyšlený pohled bratra Cadfaela. „Myslím, že my dva stačíme na to, abychom přijali vyznání, které bude chtít učinit tento náš host, a postarali se o jeho potřeby. Už jsou pryč,“ řekl opat nevzrušeně postavě ležící mu u nohou. „Můžeš vstát.“

Hubené tělo se ztěžka pohnulo a jednou rukou stále pevně svíralo třásně oltářní roušky. Muž se kroutil, jako by ho každý sebemenší pohyb bolel, a jistě tomu tak bylo, zdálo se však, že aspoň nemá nic zlomeného, protože volnou ruku použil, aby se na schodech zvedl na kolena. Pak zdvihl ke světlu vyhublou pohmožděnou tvář se šmouhami krve a potu, a hlenu tekoucího mu z nosu. Jako by se jim před očima scvrkával, věkem i velikostí. Mohli by mít před očima nějakého nešťastného uličníka z předklášteří, na nějž se pro nějaký nepatrný prohřešek vrhl tucet nezvedených vrstevníků a nechal ho brečet v příkopu, nebýt ovšem zoufalého strachu, který z něj vyzařoval, a vzpomínky na smečku v jeho patách, kterou v poslední chvíli odehnali.

Na to, aby mu někdo připisoval vraždu a loupež, byl hodně malý. Vestoje mohl být možná stejně velký jako Cadfael, který nedosahoval ani prostřední výšky, ale na šířku by se do Cadfaela vešli tři takoví. Kabátec a nohavice měl otrhané a ošoupané, a vedle prachu a skvrn z dlouhého užívání měly několik čerstvých trhlin od chňapajících rukou a šlapajících nohou, původně však byly zbarvené křiklavě červeně a modře. Ramena měl obstojně široká a při lepší výživě z něj mohl být docela urostlý chlapík, ale jak se ztuhle pohnul a vzhlédl k nim, vypadal samá ruka a noha, s přerostlými lokty a koleny, a bylo na něm pramálo masa, které by je zakrylo. Cadfael hádal, že je mu tak sedmnáct osmnáct. Oči, které se k nim zvedaly v zoufalé prosbě, byly zapadlé a vyhýbavé, jedno bylo přivřené a otékalo, ale ve světle svící planuly tmavou a jasnou modří jako květy barvínku.

„Synu,“ řekl Radulfus s chladným odstupem, protože vrazi se najdou v každém věku a každé podobě, „slyšel jsi, z čeho tě obviňují ti, kdo ti jistě ukládají o život. Svěřil ses zde tělem i duší do náruče církve a já a všichni zde jsme povinni tě opatrovat a poskytovat ti útěchu. Na to se můžeš spolehnout. V tomto okamžiku ti nabízím jen jedinou cestu k milosti a kladu ti jen jedinou otázku. Ať odpovíš jakkoli, jsi tu v bezpečí, dokud trvá právo azylu. To slibuji.“

Nebožák se krčil na kolenou a pozoroval opatovu tvář, jako by ho počítal ke svým nepřátelům, a neříkal ani slovo.

„Jak odpovíš na toto obvinění?“ zeptal se Radulfus. „Dopustil ses dnes vraždy a loupeže?“

Znetvořené rty se bolestně pootevřely a vydaly tenký ostražitý hlásek podobný hlasu vylekaného dítěte. „Ne, otče opate, přísahám!“

„Vstaň,“ řekl opat. Nedůvěřoval ani nesoudil. „Přistup a polož ruku na schránu na oltáři. Víš, co v ní je? Zde uvnitř jsou kosti blahoslaveného svatého Eleria, přítele a vůdce svaté Winifredy. Rozmysli se a opět mi odpověz při těchto svatých ostatcích, jako že tě Bůh slyší: jsi vinen tím, z čeho tě obvinili?“

Bez váhání a s veškerou zatvrzelou a zoufalou vášní, jaké bylo to drobné tělo schopné, hlásek pronikavě vykřikl: „Jako že mě Bůh vidí, nejsem! Nikomu jsem neukřivdil.“

Radulfus chvíli přemýšlel. Ticho tížilo a zneklidňovalo. Přesně tak by odpověděl muž, který se nemusí bát, že ho nebesa slyší. Stejně by ovšem odpověděl i bezbožný tulák, aby si zachránil kůži, bez víry v nebe a beze strachu z čehokoli kromě hrůz tohoto světa. Těžké rozhodování. Opat se zdržel soudu.

„Dobrá, pronesl jsi vážné slovo, a ať je to pravda nebo ne, máš ochranu tohoto domu podle zákona, a čas, abys myslel na svou duši, jestliže je třeba.“ Podíval se na Cadfaela, a oba, hledíce si do očí, zauvažovali nad tím, co je třeba udělat nejdříve. „Asi by měl raději zůstat přímo v kostele, dokud nepromluvíme s představiteli zákona a nedohodneme se na podmínkách.“

„To si také myslím,“ řekl Cadfael.

„Měl by zůstat sám?“ Oba měli na mysli před chvílí vypuzenou smečku, která pořád hladověla a dychtila něco provést, a určitě neodešla daleko.

Bratři se vzdálili do dormitáře pod vedením převora Roberta, dnes obzvlášť vzpřímeného a plného nelibosti. Kněžiště ztichlo a ztemnělo. Jiná otázka byla, jestli budou bratři, zejména ti mladší a neklidnější, spát. V chřípí jim zůstal pach nebezpečného světa venku a tetelivé vzrušení je svědilo na kůži jako kopřivka.

„Budu s ním mít chvíli práci,“ řekl Cadfael a měřil si krvavé šmouhy na čele a na tváři i to, jak bolavě přihrbeně ten člověk stál. Mladé, ohebné tělo zvyklé chodit lehce a půvabně. „Dovolíte-li, otče, zůstanu tu s ním a postarám se o něho. Bude-li třeba, pošlu pro pomoc.“

„Dobrá, bratře. Můžeš si vzít vše, co budeš potřebovat.“ Počasí bylo sice vlídné, ale noční hodiny budou v tomto posvěceném, avšak kamenném příbytku chladné. „Potřebuješ pomocníka, který by ti přinesl věci? Náš host by neměl zůstat bez společníka.“

„Smím-li si půjčit bratra Oswina, ten ví, kde najde všechno, čeho bude třeba,“ řekl Cadfael.

„Pošlu ti ho. A kdyby si ten člověk přál vylíčit svůj příběh, pečlivě ho vyslechni. Zítra tu jistě budeme mít jeho žalobce, náležitě připraveného a v doprovodu šerifova pomocníka, a obě strany budou muset vydat počet.“

Cadfael rozuměl. Malá nesrovnalost mezi tím, co obviněný mladík řekne o půlnoci a co ráno, může opravdu mnoho napovědět. Do rána však možná ochladnou i výmluvní žalobci a přijdou s trochu pozměněnou historkou. Cadfael, který znal většinu obyvatel města, si totiž vzpomněl, proč byli tak pozdě vzhůru ve svých nejlepších šatech a tak opilí. Ten mladý kohoutek ve svátečním měl podle všeho, co se sluší, ležet v posteli s nevěstou, a ne pronásledovat tohoto chudáka přes most a vykřikovat něco o vraždě a loupeži. Jestliže se opatřilo tolik vína, nemohlo rozvázat tkanice váčku Aurifaberovy domácnosti nic menšího než svatba dědice.

„Přenechávám ti tedy stráž,“ řekl Radulfus a odebral se vyvolat bratra Oswina z jeho cely a poslat ho dolů, aby se připojil k bdícím. Mladík přiběhl tak radostně, že bylo zřejmé, že právě na takovou výzvu čekal. Kdo jiný než učeň bratra Cadfaela by měl být připuštěn k nočnímu ošetřování? Oswin se přihnal s vykulenýma očima a dychtivou zvědavostí, vzrušený jako záškolák, že může chodit o půlnoci po světě a pohybovat se na okraji senzačního zločinu. Skláněl se nad roztřeseným cizincem, zmítán mezi okouzleným zděšením, že se zblízka dívá na vraha, a udiveným soucitem, že namísto netvora vidí takové lidské ubožátko.

Cadfael mu nedopřál čas na divení. „Potřebuji vodu, čisté plátno, chrpovou mast a dobrou mírku vína. A pospěš si! Radši si v dílně rozsviť lampu, možná toho budeme potřebovat víc.“

Bratr Oswin vzal z držáku svíci a odběhl v takovém víru přičinlivého nadšení, že to byl zázrak, že mu ve dveřích nezhasla. Noc však byla klidná, plamen se vzpamatoval a čadivě se nesl přes velké nádvoří směrem k zahradám.

„Zapal ohřívadlo!“ křikl za ním Cadfael, když slyšel, jak jeho nebohému svěřenci začínají jektat zuby. Setkání se smrtí často způsobí, že člověk splaskne jako propíchnutý měchýř, a tenhle štvanec měl na sobě málo masa a v sobě síly, aby dokázal čelit šoku. Cadfael ho tak tak stačil obejmout paží, než se složil jako prázdný kabát a sklouzl na kameny.

„Pojď, usadím tě do lavice.“ Nevážil víc než děcko. Prostě ho zvedl a chtěl ho odvléci okolo farního oltáře do poněkud méně zimavých končin kněžiště, ale hubená pěstička, která se celou dobu pevně držela oltářní roušky, se nechtěla pustit. Vychrtlé tělo se mu v náručí zazmítalo.

„Jestli se pustím, zabijí mě…“

„Dokud mám ruce a hlas, tak ti nic neudělají,“ řekl Cadfael. „Náš opat nad tebou podržel ruku. Dnes v noci si už na nic netroufnou. Pusť tu roušku a pojď dovnitř. I tam je dost relikvií, to mi věř, a ještě svatějších.“

Špinavé prsty s černými a okousanými nehty zdráhavě pustily látku a lněná hlava rezignovaně klesla Cadfaelovi na rameno. Cadfael ho odnesl do kněžiště a složil do nejbližší a nejprostornější lavice, jež patřila převoru Robertovi. Nebylo mu to nijak nemilé. Mladý muž se prudce třásl od hlavy až k patě, ale v lavici se s hlubokým vzdechem uvolnil a znehybněl.

„Prohnali tě,“ poznamenal Cadfael, když ho ukládal, „ale aspoň na správné místo. Opat Radulfus tě nevydá, to se neboj. Můžeš si vydechnout, máš tu na nějaký čas domov. Vzchop se! A ta smečka taky není tak hrozná, jak si myslíš, až z nich vyprchá pití, vychladnou. Já je znám.“

„Chtěli mě zabít,“ řekl se zachvěním chlapec.

To se nedalo popřít. Byli by to udělali, kdyby se ho zmocnili mimo tuto enklávu. V chlapcově vysokém hlase se ozýval tón prostého údivu, zděšení, které vůbec nic nechápe. Cadfaelovo ucho to postřehlo. Chlapec byl celý zesláblý úlevou ze strachu a opravdu to znělo, jako by nevěděl, proč mu vlastně vyhrožovali. Stejně se musí cítit liška, když jedná nevinně podle své přirozenosti, a zaslechne za sebou štěkot psů.

Objevil se bratr Oswin obtěžkaný mošnou s lahvicí vína a nádobkou masti, svitkem čistého plátna pod paží a mísou vody. Svíčku zřejmě přilepil na lavici v předsíni, kde kmitalo drobné světélko. Přihrnul se jako velká voda, rozčilený a rozpálený, se světle hnědými kudrnami okolo tonzury vztyčenými do podoby trnitého plůtku. Postavil mísu, rozložil plátno a dychtivě se předklonil, aby podepřel pacienta, zatímco si ho Cadfael pootočil ke světlu.

„Buď vděčný i za maličkosti. Nevidím nic zlomeného. Šlapali po tobě, tloukli tě a určitě jsi samá modřina, ale s tím si poradíme. Opři si hlavu – tak! To je ale ošklivé jelito, co máš na spánku a na tváři. To je jistě po ráně klackem. Teď drž!“

Světlá hlava se mu pokorně svěřila do rukou. Úder dosedl na levou tvář, odřel ji a protrhl kůži po straně hlavy, takže do světlých vlasů natekla krev. Jak ho Cadfael omýval a uhlazoval zcuchané pramínky vlasů, pod kůží to při styku s chladnou vodou škubalo a nános prachu a zasychající krve se smýval. Nebylo to jeho nejčerstvější zranění. Plátno přejíždějící přes čelo, tvář a bradu odkrylo hubenou, čistou mladistvou tvář.

„Jak se jmenuješ, synku?“ optal se Cadfael.

„Liliwin,“ řekl mladík a pořád ho ostražitě sledoval.

„Sas. Pozná se to i podle očí a vlasů. Kde ses narodil? Tady v pohraničí jistě ne.“

„Jak to mám vědět?“ řekl mladík lhostejně. „V příkopu, a tam mě taky nechali. První, na co si vzpomínám, jsou kejkle, co mě naučili, sotva jsem uměl chodit.“

Už neměl sílu se o sebe starat. Snad ani lhát. Lepší bude z něho dostat všechno, co je ochoten říci, hned teď, dokud mu nezbývá než odevzdat se do rukou druhých a vlastní bezmoc ho tíží jako černé zoufalství.

„Tak takhle jsi žil? Od města k městu předváděl kotrmelce na jarmarcích, žongloval a zpíval za večeři? To musí být tvrdý život, víc kopanců než laskavosti, řekl bych. A takhle žiješ odmalička?“ Dovedl odhadnout, jakým způsobem školili dětské tělíčko, aby předvádělo kejkle před obecenstvem. Jsou způsoby, jak za trest ublížit, a přitom nepoškodit pohyblivost rostoucích končetin. „A teď jsi sám? Ti, co tě sebrali z příkopu a používali tě podle svého, odešli?“

„Utekl jsem jim, sotva jsem odrostl,“ řekl tichý, unavený hlas. „Byli to tři potulní komedianti. Kluk, ke kterému přišli zadarmo, byl pro ně dar, a taky ho náležitě využili. Vděčím jim jen za kopance a za rány. Teď vystupuju sám za sebe.“

„Stejné řemeslo?“

„Nic jiného neumím, ale ovládám to dobře,“ řekl Liliwin a pyšně zvedl hlavu. Před štiplavou vodičkou omývající mu poškrábanou tvář neucukl.

„A to tě včera večer přivedlo k Walteru Aurifaberovi, viď?“ řekl Cadfael mírně a svlékal přitom rukáv z hubeného šlachovitého předloktí poznamenaného jizvou od nože. „Vystupoval jsi na svatební hostině jeho syna.“

Jedno tmavomodré oko k němu úkosem vzhlédlo. „Vy je znáte?“

„Tady ve městě je málo lidí, které bych neznal. Starám se za hradbami o kdekoho, a mezi jinými i o starou paní Aurifaberovou. Ano, tu domácnost znám. Ale pozapomněl jsem, že zlatník ženil syna zrovna včera.“ Protože je znal, byl si jist, že přesto, že si přáli udělat dojem, nezaplatili dost, aby přilákali takové hudebníky, jaké si zve šlechta. Ale chudý potulný žakéř, který ve městě zkouší málo slibné štěstí, toho by možná vzali v úvahu. Tím spíš, pokud jeho představení bylo lepší, než by se zdálo podle zjevu, a pořádná hudba se dala získat za pár šupů. „Takže ses doslechl o oslavě a nechal ses najmout, abys bavil hosty. Co se ale stalo, že ty radovánky skončily tak smutně? Podej mi polštářek, Oswine, a podrž mi svíčku.“

„Slíbili mi za večer tři pence,“ řekl Liliwin a chvěl se rozhořčením stejně jako strachem a zimou, „a pak mě ošidili. Má vina to nebyla! Hrál jsem a zpíval, jak jsem nejlíp uměl, předváděl jsem všechna kouzla… Dům byl plný lidí, tlačili se na mě, a chasníci byli opilí a nemotorní, strkali do mě! Žakéř potřebuje prostor! Já za to nemůžu, že se džbán rozbil. Jeden z těch mladých vyskočil a chňapl po míčcích, kterými jsem žongloval, strčil do mě, až jsem odletěl stranou, džbán spadl ze stolu a rozbil se. Ona říkala, že to byl nejlepší, který měla… ta stará čarodějnice… vřískala na mě, přetáhla mě holí…“

„To ona?“ zeptal se Cadfael jemně a dotkl se ovázané rány na žakéřově spánku.

„Ano! Rozmáchla se jako fúrie a tvrdila, že ta věc stála za víc, než jsem si vydělal, a že za ni musím zaplatit. A když jsem se nedal, hodila mi penci a řekla jim, ať mě vyhodí!“

To je celá ona, pomyslel si smutně Cadfael. Když se jí rozbije něco cenného, je to, jako by jí pustili žilou. Vždyť schraňuje každou grešli, pokud ji znova nevydá na zvrácenou starostlivost o svou duši, díky níž jsou oltáře opatství zaplavovány almužnami a převor Robert je jí pozorným přítelem.

„A vyhodili tě?“ Nebylo to jistě žádné jemné vyvedení, všichni už museli být tou dobou rozpálení a rozjaření. „Kolik bylo? Hodina před půlnocí?“

„Víc. Ještě nikdo neodešel. Vyhodili mě ze dveří a zpátky mě nepustili.“ Měl dlouhou řadu zkušeností s vlastní bezmocí za podobných okolností. Hlas mu sklíčeně klesl. „Ani žonglérské míčky jsem si nesměl posbírat. O všechny jsem přišel.“

„A tak tě vyhodili na mráz. Jak to ale přišlo, že tě pak začali honit?“ Cadfael uhlazoval lněný obvaz okolo hubené paže, která se mu v rukou zazmítala vzteky. „Drž, chlapče, tak je to dobře! Ta rána se musí zacelit. Když se uklidníš, čistě se zahojí. Co jsi dělal pak?“

„Odplížil jsem se,“ řekl Liliwin hořce. „Co jiného jsem mohl udělat? Strážný mě pustil ven vrátky v městské bráně, přešel jsem most a schoval se na téhle straně do křoví. Ráno jsem měl v úmyslu z města odejít a namířit si to k Lichfieldu. Nad cestou u řeky je slušný hájek. Šel jsem tam a našel jsem si pěkné místečko v trávě, kde bych přespal.“ Ovšem s hlodající a bublající křivdou v nitru, pokud je pravda to, co říká. A to, že někdo zakouší nespravedlnost a nezdary už dlouho, srdce taky neuklidní, pomyslel si Cadfael.

„Jak to, že tě tedy za hodinu nebo za víc honila celá ta smečka a obviňovala tě z vraždy a krádeže?“

„Jako že mě Bůh vidí,“ vyhrkl mladíček a celý se roztřásl, „nevím to o nic líp než vy! Už jsem usínal, když jsem za mostem zaslechl nějaké hulákání. Neměl jsem proč předpokládat, že to má něco společného se mnou, aspoň dokud se nepřivalili do předklášteří, ale z toho kraválu by se vyjevil každý, ať má něco na svědomí nebo ne. Pak jsem slyšel, že křičí o vraždě a o pomstě a vřískají, že to udělal ten komediant. Dožadovali se mé krve. Udělali rojnici a začali prohledávat křoví, a já se dal na útěk o život, protože by mě určitě byli našli. Celá tlupa se s řevem hnala za mnou. Už už mě chytali za vlasy, když jsem vpadl sem do dveří, ale ať mě Bůh raní slepotou, jestli vím, co jsem podle nich udělal – a ať mě zabije, jestli vám teď lžu!“

Cadfael dovázal obvaz a přetáhl přes něj roztrhaný rukáv. „Podle slov mladého Daniela se zdá, že někdo skolil jeho otce a vybral mu pokladnici. Prašpatný způsob, jak zakončit svatební noc! Chceš říct, že se to všechno zběhlo, až když tě vyhodili bez zaplacení? Když se to tak vezme, skutečně mohli připadnout zrovna na tebe a na tvou křivdu, když se ohlíželi po pravděpodobném pachateli.“

„Přísahám vám,“ dušoval se mladík, „že byl zlatník živ a zdráv, když jsem ho naposled viděl. K žádným hádkám ani rvačkám nedošlo, jen k té tahanici se mnou, jinak se smáli, pili a zpívali. O tom, co se pak stalo, nevím o nic víc než vy. Odešel jsem odtamtud – nemělo cenu tam zůstávat. Bratře, proboha, věřte mi! Nedotkl jsem se ani toho člověka, ani jeho peněz.“

„V tom případě se to prokáže,“ řekl Cadfael pevně. „Tady jsi zatím v bezpečí a musíš se spolehnout na spravedlnost a na opata Radulfa, a vylíčit svůj příběh tak, jak jsi jej vypravoval mně, až se tě budou vyptávat. Slyšel jsi otce opata, zůstaneš dnes v noci tady v kostele, ale pokud se zítra rozumně dohodnou, budeš možná smět volně chodit po klášteře.“ Hochova kůže byla na dotek studená a jeho tělo se nepřestávalo třást strachem a šokem. „Oswine,“ řekl Cadfael rázně, „dojdi mi do skladiště pro pár pokrývek a pak mi na ohřívadle svař další dobrou míru vína a pěkně ji okořeň. Ať se kluk trochu zahřeje.“

Oswin, který obdivuhodně držel jazyk za zuby, zatímco očima hltal neznámého, horlivě odběhl za svými úkoly. Liliwin se za ním díval a pak se obrátil a neméně obezřele pozoroval Cadfaela. Nebylo divu, že teď nikomu moc nedůvěřoval.

„Neopustíte mě? Než mine noc, určitě budou zase nakukovat do dveří.“

„Neopustím tě. Uklidni se.“

S úsměškem si uvědomil, že v Liliwinově situaci je těžké se takovou radou řídit. Třeba po svařeném víně usne. Oswin se vrátil rozpálený spěchem a tím, jak se nakláněl nad ohřívadlem, a přinesl dvě silné hrubé přikrývky, do nichž se hoch vděčně zavinul. Kořeněný nápoj mu blahodárně klouzal do krku. Do vyhublé pohmožděné tváře se vrátilo trochu barvy.

„Běž do postele, chlapče,“ řekl Cadfael a vedl Oswina k nočnímu schodišti. „Už můžeš. Do rána mu to stačí. Pak uvidíme.“

Bratr Oswin se s trochou úžasu ohlédl na zabalené tělo, které se téměř ztrácelo v prostorné lavici převora Roberta, a šeptem se zeptal: „Myslíte, že opravdu může být vrah?“

„Dítě,“ vzdychl Cadfael, „dokud nebudeme mít nějakou rozumnou zprávu o tom, co se u Waltera Aurifabera dnes večer stalo, budu pochybovat i o tom, zda vůbec k nějaké vraždě došlo. Byli dost opilí, mohli začít šermovat pěstmi, z pár nosů tekla červená, nějaký blázen mohl docela dobře vyvolat paniku, a jiní blázni se toho rádi chopili. Běž do postele a počkej, uvidíš.“

I já musím čekat a uvidím, pomyslel si, když se díval za Oswinem, jak poslušně stoupá po schodech. Je sice dobře nedůvěřovat okamžitému rozčilení, ale všichni z těch ukřičených žalobců opilí nebyli. A ve zlatníkově domě se určitě stalo něco nepředvídaného, co zprudka ukončilo oslavy Danielovy svatby. Co když byl Walter Aurifaber opravdu zabit? A jeho poklad vyloupen. Tím zbědovaným lidským uzlíčkem zabaleným v dekách, napolo opilým vínem, které do něj nalili, napolo spícím, ale pořád nastraženým děsem? Ale odvážil by se toho, i když v něm hlodala hořká křivda? A byl by to zvládl, i kdyby se odvážil? Jedno bylo jisté. Jestliže loupil, musel se narychlo zbavit lupu potmě, ve městě, které rozhodně nijak dobře neznal. V těch skrovných šatech, té prodřené komediantské parádě, bylo stěží místo na penci, kterou mu stará paní hodila, natož na obsah zlatníkovy truhly.

Přestože k lavici přistoupil tiše, pohmožděná víčka odkryla tmavomodré oči a ty se na něho upřely v okamžité hrůze.

„Neboj, to jsem já. Dnes v noci tě nikdo jiný rušit nebude. A jestli chceš vědět, jak se jmenuji, jsem Cadfael. A ty jsi Liliwin.“ Jméno podivně příhodné pro potulného herce, mladičkého, osamělého a chudého, a přece pyšného na to, jak umí své řemeslo kejklíře, akrobata, hadího muže, zpěváka, žongléra a tanečníka, který rozveseluje jiné, zatímco sám má k veselí pramálo důvodů. „Jak jsi starý, Liliwine?“

V polospánku a ve strachu podlehnout a usnout doopravdy vypadal ještě mladší, menšil se v děcko v povijanu, utěšeně růžovoučké, když byl nyní v bezpečí před zimou. Odpověď však sám neznal. Mohl jen svraštit světlé obočí a nadhodit: „Myslím, že je mi snad už dvacet. Možná i víc. Komedianti mě možná schválně vydávali za mladšího – děti dostávají větší almužnu.“

To bylo možné, a chlapec měl drobnou tělesnou stavbu, byl sporý a malý. Může mu být i dvaadvacet, ale jistě ne víc.

„Tak, Liliwine, jestli dokážeš usnout, spi, pomůže ti to a uleví, a potřebuješ to. Nemusíš hlídat, to obstarám já.“

Cadfael se posadil do opatovy lavice a ošetřil svíce, aby na svého svěřence dobře viděl. V patách za mlčením přišlo ticho a konejšilo. Noc venku může být plná neklidu, avšak zde byla klenba kněžiště jako sepjaté ruce střežící ohrožený a křehký mír. Cadfael se podivil, když po delším tichu spatřil, jak zpod Liliwinových zavřených víček stékají dvě veliké slzy, pomalu kanou přes vyčnívající lícní kosti a padají na pokrývku.

„Co je? Co tě trápí?“ Hoch se totiž kvůli sobě zatím jen třásl, přel a durdil, ale dosud neplakal.

„Má fidula – měl jsem ji s sebou v křoví, v plátěném vaku přes rameno. Když mě vyštvali, nevím, jak se to stalo, ale šňůra se zachytila o větev a ta mi ji strhla z ramene. Neodvážil jsem se zastavit a potmě ji hledat… A teď nemohu ven. Přišel jsem o ni!“

„V křoví na téhle straně mostu – za silnicí?“ Tu bolest Cadfael chápal. „Ty ven nemůžeš, chlapče, zatím ne, to máš pravdu. Ale já ano. Půjdu ji hledat. Ti, kdo tě honili, určitě neodbočovali, jakmile tě měli na očích. Možná že tvá fidula bezpečně odpočívá mezi keři. Spi a netrap se. Na zoufalství je času dost. Na zoufalství,“ opakoval rázně, „je vždycky času dost. Pamatuj si to a neztrácej odvahu.“

Podívalo se po něm jedno vyplašené modré oko. Zahlédl jeho lesk ve světle svíček, než se zase zavřelo. Nastalo ticho. Cadfael se opřel v opatově lavici a smířil se s dlouhým čekáním. Před ranní se musí sebrat a odvést vetřelce na jiné, méně privilegované místo, jinak by převor Robert strnul urážkou. Do té doby ať hocha opatruje Bůh a jeho svatí. Člověk víc udělat nemůže.

Sotva první světlo úsvitu začalo ze tmy vytahovat barvy, vstal v tomto jasném májovém jitru ze svého lůžka zámečníkův učedník Griffin a šel nabrat vodu ze studny na zadním dvorku. Griffin vždycky vstával dřív než kdokoli jiný z obou domácností, které se dělily o dvůr, a obvykle míval rozdělaný oheň a všechno připraveno k denní práci, než přišel mistrův tovaryš z domova o dvě ulice dál. Zejména dnes považoval Griffin za samozřejmé, že ti, kdo se do pozdních hodin zdrželi na svatbě, nebudou v náladě vstát časně a jít za prací. Griffin sám na svatbu pozván nebyl, ačkoli mu paní Zuzana poslala po Rannildě talíř masa s chlebem, kousek koláče a lok řídkého piva, takže se najedl dosyta a nevinně zaspal všechen povyk, který nastal po půlnoci.

Griffinovi bylo třináct a byl potomek služky a potulného dráteníka. Byl urostlý, hezký, od přírody spokojený, měl šikovné ruce, ale byl to prosťáček. Zámečník Baldwin Peche se pyšnil svou dobrotou, že poskytl přístřeší takovému hlupáčkovi, ale pravda byla taková, že Griffin měl přes svou tupohlavost nadání učit se praktickým dovednostem, a živit ho se víc než vyplácelo.

Z hlubin se vynořilo veliké dřevěné vědro, staré dýhy opotřebované a zvenku i zevnitř odřené dlouhým používáním, a zalesklo se v prvním šikmém paprsku vycházejícího slunce. Griffin si naplnil své dva kbelíky a právě věšel vědro na vrátek, když zahlédl mezi dvěma dýhami záblesk stříbra uvízlého napříč v jedné štěrbině. Podržel vědro na kamenné obrubě studny, nahnul se a lesklou věc vylovil. Vytáhl ji ukazovákem a palcem a setřásl kousíček modré látky, který k ní byl přichycen. Věc mu ležela na dlani a leskla se: okrouhlý stříbrný plíšek s pěkně rytou hlavou a nějakými divnými znaky, v nichž nepoznával písmena. Na druhé straně byla kolem dokola obruba a uvnitř krátký křížek a další záhadné znaky. Griffin byl okouzlen. Odnesl si svou cennost do dílny, a když konečně vstal Baldwin Peche a přišel s krhavýma očima a v mrzuté náladě, chlapec mu pyšně podal, co našel. Co patřilo sem, pa třilo jeho pánu.

Zámečník na to upřel zrak a rozzářil se jako rozsvícená lampa. Hlava i oči se mu zázračně pročistily. Otáčel to v prstech, zblízka zkoumal obě strany a vzhlédl se zvláštním, vnitřním úsměškem a opatrnou otázkou.

„Kdepak jsi to našel, chlapče? Už jsi to někomu ukazoval?“

„Ne, pane. Přinesl jsem to rovnou vám. Bylo to ve vědru ve studni,“ řekl Griffin a vylíčil mu, jak to uvázlo mezi dýhami.

„Dobře, dobře! Nemusí nikdo vědět, že to mám. Takže to vězelo mezi dýhami?“ přemítal Baldwin a radostně zíral na svůj poklad. „Jsi hodný hoch! Hodný hoch! Udělal jsi dobře, žes mi to přinesl, moc si toho cením! Moc!“ Šklíbil se sám pro sebe s velikým uspokojením a Griffin hrdě zrcadlil jeho spokojenost. „Dám ti k obědu pár sladkostí, co jsem včera dostal na hostině. Uvidíš, že se umím poslušnému chlapci odvděčit.“

[ II ]

OD SOBOTNÍ RANNÍ MŠE DO POLEDNE

Bratr Cadfael Liliwina vzbudil a uvedl do přijatelného stavu, než bratři sešli na ranní. Riskl to a za rozbřesku mu pomohl ven, aby si umyl obličej a ulevil si, a vrátil se tak před shromážděný konvent s jistou smutnou důstojností, nemluvě o naléhavé nutnosti uprázdnit lavici převoru Robertovi, protože Robertova nesmlouvavá nelibost nad vpádem vetřelce byla už tak dost zřejmá a nebylo třeba jeho podráždění jitřit. Obviněný měl nepřátel už tak dost.

A ti také vstoupili branou, právě když bratři vycházeli z ranní: sevřený houf měšťanů odhodlaných vznést svá obvinění tentokrát náležitým a nenapadnutelným způsobem. Šerif Prestcotte svěřil výslech a vyjednávání svému seržantovi, neboť měl na starosti důležitější královské záležitosti než nějaké napadení a loupež v městské usedlosti. Nedávno se vrátil z velikonoční návštěvy u dvora krále Štěpána a předání účtů a důchodů hrabství, a právě se chystal k letní kontrole královských obranných zařízení. Stejnou nutnou záležitostí se už na severu hrabství zabýval jeho zástupce Hugh Beringar, ovšem Cadfael, který spoléhal na Hughův zdravý rozum ve všech záležitostech chudáků, kteří tvrdě narazili na zákon, horoucně doufal, že se brzy vrátí do Shrewsbury a propůjčí své bystré oko a ochotné ucho oběma stranám sporu. Žalobci jsou vždycky ve výhodě, pokud není po ruce zdravý skep tik.

Zatím tu byl jen seržant, rozložitý, zkušený a dost bystrý, nakloněný však spíše žalobcům než obviněnému, a za ním úctyhodný zástup měšťanů vedený starostou Geoffreyem Corviserem, slušným, zavalitým, trpělivým člověkem, který nijak nespěchal odsoudit někoho bez svědomitého prozkoumání, ale byl již předem nahlodán stížnostmi několika stejně solidních občanů, nemluvě o postižené rodině. Svatební hosté sice znamenají pořádný houf svědků, ale zároveň pádný důvod brát aspoň polovičku těchto svědectví s rezervou.

Před autority hrabství a města předstoupil mladý Daniel Aurifaber, trochu pomačkaný po své bouřlivé a neobvyklé svatební noci, tentokrát v pracovním oděvu, ale stále bojovný. Určitě však nebyl tak rozrušený, jak by se čekalo od mladého muže, kterému právě zabili otce. Dokonce se trochu ostýchal, a o to víc se mračil.

Cadfael se stáhl na konec průvodu bratrů, mezi houf občanů a církev, a chystal se zahradit vchod, kdyby se někdo ze svědků zase splašil a troufal si vzdorovat opatovu hněvu. Nezdálo se to pravděpodobné, když to tu řídil seržant, jenž si byl dobře vědom, že s opatem v mitře je nutno jednat zdvořile a přátelsky. Ale v každém tuctu mužů se může najít jeden nenapravitelný hlupec schopný jakéhokoli bláznovství. Cadfael hodil okem přes rameno a zahlédl bledý vylekaný obličej, avšak tělo nehybné, tiché a napjaté. Nedalo se říci, zda důvěřuje svému církevnímu úkrytu, nebo je prostě se vším smířený.

„Zůstaň z dohledu, chlapče,“ šeptl Cadfael přes rameno, „dokud tě nezavolají. Nech všechno na panu opatovi.“

Radulfus vyrovnaně pozdravil seržanta a po něm starostu.

„Po tom nočním pozdvižení jsem vaši návštěvu očekával. Jsem obeznámen s obviněními vznesenými proti muži, který se uchýlil do azylu v našem kostele a byl přijat, jak nám káže povinnost. Obvinění však nemají žádnou váhu, dokud nejsou vznesena v patřičné formě prostřednictvím šerifovy autority. Jste velmi vítán, seržante. Čekám, že mi vysvětlíte, jak se věci opravdu mají.“

Rozhodně nehodlá, pomyslel si přihlížející Cadfael, pozvat je dovnitř do kapituly nebo do síně. Ráno bylo pěkné a slunečné a záležitost se dala svižněji vyřídit tady, vestoje. A seržant už věděl, že nemá moc vzít uprchlíka z rukou církve, a šlo mu jen o to, aby se dohodl na podmínkách a hledal si důkazy jinde.

„Bylo mi předloženo obvinění,“ řekl věcně, „že žakéř Liliwin, který byl včera večer najat, aby bavil svatebčany v domě mistra Waltera Aurifabera, srazil řečeného Waltera v jeho dílně, kde dotyčný ukládal jisté cenné svatební dary, a ukradl z truhlice jmění v mincích a zlatnické práci velké hodnoty. To odpřisáhl zlatníkův syn, zde přítomný, a deset hostů, kteří byli na veselce.“

Daniel se rozkročil, napřímil se a důrazně přikývl na souhlas. Několik sousedů za jeho zády zamručelo a přikývlo.

„A ujistil jste se,“ pravil rychle Radulfus, „že je obvinění oprávněné? Alespoň že ke skutkům opravdu došlo, ať už je spáchal kdokoli?“

„Prohlédl jsem si dílnu a truhlici. Truhla je prázdná až na těžké kusy stříbrného nádobí, které by se daly těžko odnést nepozorovaně. Přijal jsem přísežné svědectví, že obsahovala velkou sumu ve stříbrných pencích a drobném klenotnickém zboží. Všechno je pryč. A pokud jde o skutek násilí na mistru Aurifaberovi, našel jsem stopy jeho krve v blízkosti truhlice, kde byl nalezen, a viděl jsem, jak leží dosud v bezvědomí.“

„Takže není mrtev?“ řekl Radulfus ostře. „Včera o půlnoci tu vykřikovali něco o vraždě.“

„Mrtev?“ Poctivec seržant nad tím nápadem otevřel ústa dokořán. „Ten? Dostal ránu, která ho pořádně uspala, ale tak hrozná zase nebyla. Kdyby nebyl tak nalitý, mohl by už za sebe mluvit sám, ale ještě má v hlavě zmatek. Byla to pořádná ťafka, kterou dostal, ale když má někdo tak tvrdou palici jako on… Kdepak, ten je živý až dost, a jestli to mohu posoudit, dožije se požehnaného věku.“

Natěsnaní zamračení svědci za jeho zády přešlápli a sklopili zrak, ale pak se nenápadně pohledem vrátili k opatovi a dveřím kostela, a přestože byli zaraženi tím, že jejich nejvážnější obvinění bylo vyvráceno, dál se pevně drželi své smrtelné křivdy a rádi by za ni někomu utáhli smyčku kolem krku.

„Zdá se tedy,“ pravil opat klidně, „že muž, kterého tu máme v azylu, je obviněn z ublížení a loupeže, ale ne vraždy.“

„Tak to je. Je dosvědčeno, že mu byla zkrácena mzda, protože při žonglování rozbil džbán, a že si hořce stěžoval, když ho chtěli vyhodit. A chvíli nato byl spáchán útok na mistra Aurifabera, zatímco většina pozvaných byla dosud v domě a jeden za druhého ručí.“

„Docela chápu,“ pravil opat, „že na základě takového obvinění musíte vyšetřovat, a nechť je dán spravedlnosti průchod. Myslím, že však také dobře víte, jak posvátné je právo azylu. Není ochranou proti hříchu, nýbrž zajištěním lhůty, kdy viník může v klidu zpytovat svou duši a nevinný důvěřovat v záchranu. Nesmí však být porušeno. Má i svůj konec, ale dokud ten čas nenastane, je svaté. Muž, kterého žádáte pro tento zločin, je na čtyřicet dní náš – ne, patří Bohu! – a nesmí být odvlečen ani přesvědčen, aby vyšel, ani žádným jiným způsobem odveden proti své vůli z těchto prostor. Je náš, abychom ho po oněch čtyřicet dní živili, starali se o něj a poskytovali mu přístřeší.“

„To uznávám,“ řekl seržant: „Jsou tu však podmínky. Vstoupil o své vlastní vůli a může se těšit jedině z přídělu stravy, jemuž se těší ti uvnitř.“ Podle jeho statné figury to bylo míň, než z čeho se těšil sám, ale jistě to bylo víc, než co kdy Liliwin dostával jako pravidelnou stravu. „A až odklad skončí, nesmí již dostat žádnou stravu, ale musí vyjít ven a podrobit se soudu.“

Byl si svým právem stejně neoblomně jist jako Radulfus dny milosti a pronesl svůj požadavek s chladem. Povolený čas nebude nijak prodloužen, a pak se postarají, aby hladověl, dokud nevyjde. Bylo to spravedlivé. Čtyřicet dní je dostatečný čas k úvahám.

„Souhlasíte tedy,“ pokračoval opat, „že během té doby smí zůstat zde a zpytovat svou duši. Můj zájem na spravedlnosti není o nic menší než váš, víte, že podmínky dodržím a nenabídnu ani nikomu jinému nedovolím nabídnout tomu člověku, aby se dostal z kláštera a z vašeho dosahu. Bylo by však pěkné, kdybyste souhlasil, že se nemusí omezovat na kostel, ale smí se volně pohybovat po celé enklávě, aby mohl využívat lavatoria a necesaria, trochu se projít na čerstvém vzduchu a zachovat si mezi námi slušný vzhled.“

S tím seržant bez námitek souhlasil. „Uvnitř vašich hradeb se může pohybovat svobodně, pane. Udělá-li však jediný krok ven, mí muži budou připravení a budou na něho čekat.“

„To je samozřejmé. Nyní, přejete-li si, můžete s obviněným mladíkem promluvit v mé přítomnosti, ale bez těchto svědků. Ti, kdo ho obviňují, vyložili svůj příběh, a je spravedlivé, aby i on mohl vyložit svůj stejně svobodně. Poté musí záležitost čekat na přelíčení a soudní výrok.“

Daniel otevřel ústa jako k zuřivému protestu, zachytil ledový opatův pohled a rozmyslel si to. Přívrženci za jeho zády přešlapovali a mručeli, ale netroufli si ozvat se nahlas. Promluvil jen starosta, v zájmu města jako celku.

„Můj pane, nebyl jsem hostem na včerejší svatbě, nemám žádnou přímou znalost o tom, co se přihodilo. Stojím zde za spravedlivé mínění Shrewsbury a s vaším dovolením bych rád slyšel, co ten mladík může říci na svou obhajobu.“

S tím opat ochotně souhlasil. „Pojďte tedy do kostela. A vy, dobří lidé, se v pokoji rozejděte.“ Poslechli, ovšem zdráhavě, protože nedostali svou oběť ihned do rukou. Jen Daniel, místo aby ustoupil, rychle přikročil, aby upoutal opatovu pozornost. Vystupoval nyní úzkostlivě a vemlouvavě, protože odložil svou křivdu stranou ve prospěch jiného poslání.

„Otče opate, prosím! Je pravda, že jsme včera byli celí zdivočelí, když jsme našli mého ubohého otce ležet na zemi v kaluži krve. Opravdu jsme věřili, že je zavražděn, a vyslovili jsme to příliš brzy. Ani nyní však ještě není známo, jak těžce je raněn. Když to slyšela má stará babička, dostala záchvat jako už jednou předtím, a přestože už polevil, dobře jí není. Od posledního záchvatu věří na léky bratra Cadfaela víc než na všechny doktory. Prosila mě, abych se zeptal, jestli by se mnou nemohl přijít a podat jí lék, protože on dobře ví, co potřebuje, když na ni přijde ta dušnost a bolesti na prsou.“

Opat se rozhlédl po Cadfaelovi, který vystoupil ze stínu křížové chodby, jakmile prosbu zaslechl. Nedalo se popřít, že pocítil zřetelný záchvěv očekávání. Po noci strávené vedle Liliwina se nemohl ubránit palčivé zvědavosti na to, co se vlastně doopravdy stalo při svatební hostině Daniela Aurifabera.

„Můžeš jít s ním, bratře Cadfaele, a udělej pro tu ženu, co můžeš. Setrvej tak dlouho, jak bude třeba.“

„Jak si přejete, otče,“ opáčil Cadfael vesele a křepce vyrazil do zahrady, aby si z dílny vzal, co bude zapotřebí.

Zlatníkova usedlost se nacházela v ulici vedoucí k bráně hradu, kde se šíje ostrohu úžila, takže zadní zahrady domů po obou stranách ulice sbíhaly k městské hradbě, zatímco velký kruh Shrewsbury se na jihozápadě tulil ve smyčce Severnu. Byla to jedna z největších parcel ve městě a její majitel byl považován za jednoho z nejbohatších lidí. Dům byl postaven do pravého úhlu, s křídlem do ulice a síní a hlavní obytnou budovou do dvora. Aurifaber, vždycky hledající způsob, jak by si mohl ještě přivydělat, křídlo oddělil a pronajal jako dílnu a obydlí zámečníkovi Baldwinu Pecheovi, staršímu bezdětnému vdovci, jemuž vyhovovalo a odpovídalo jeho potřebám. Mezi oběma dílnami vedl úzký průchod na otevřený dvůr se studnou a k samostatným kuchyním, chlévům a záchodům. Říkalo se, že Walter Aurifaber má kamením vyzděnou dokonce i žumpu, což mnozí považovali za přisvojování si výsad drobné šlechty. Za dvo
rem se terén pozvolna svažoval dlouhou zelinářskou zahradou a výběhem pro slepice k městské zdi, a rodinný pozemek se táhl ještě dál, klenutým průchodem na otevřený kus hladkého trávníku sbíhajícího k řece.

Cadfael už na žádost stařeny dům několikrát navštívil, protože jí bylo přes osmdesát a soudila, že dary dávané opatství ji opravňují k lékařské péči na tomto světě stejně jako k zakoupení svatosti na tom příštím. V osmdesáti tělo vždycky nějak churaví a paní Juliána trpěla na bércové vředy, jakmile se jen trochu poranila nebo škrábla, a málokdy vycházela ze svého pokoje, který byl jedním ze dvou nad hlavní síní. Jestliže předsedala na Danielově svatební večeři, a to zjevně ano, musela mít po ruce hůl – naneštěstí pro Liliwina! Bylo známo, že se s ní ráda ohání, když se jí něco nelíbí.

Jedinou osobou, na níž lpěla, byl podle všeobecného mínění mladý vnuk, a ani tomu se nepodařilo najít způsob, jak ji přimět, aby rozvázala šňůrky měšce. Její syn Walter byl jejím věrným obrazem, stejně lakomý jako babička, avšak buď si byl jistější svou ctností, která mu právem zaručí spásu, nebo ještě nebyl tak starý, aby si dělal starosti s odchodem na onen svět, neboť oltáře opatství od něho žádné velké dary nedostávaly. Na svatbě dědice si jistě dal záležet, ale všechny pence, které na ni vydal, bude teď po několik měsíců šetřit na výdajích na domácnost. Mezi těmi, kdo neměli zlatníka rádi, koloval ošklivý vtip, že jeho žena zemřela hlady, jakmile mu porodila syna, protože už nemělo smysl dál utrácet na její výživu.

Cadfael šel za zachmuřeným a mlčenlivým Danielem uličkou mezi dílnami. Dveře ze dvora do síně byly dokořán, v tuto hodinu v hlubokém stínu, nahoře však zářilo bleděmodré nebe. Uvnitř se za nimi zavřelo šero provoněné dřevem. Vpravo byly dveře do pokojíku, který patřil dceři, a za ním domácí zásobárny, které spravovala. Za dveřmi stoupalo schodiště do patra. Cadfael vystoupal po širokých dřevěných schodech bez zábradlí. Tady nepotřeboval vedení. Juliánin pokoj byl za prvními dveřmi na úzkém ochozu, který se táhl podél boční zdi. Daniel se beze slova odloudal ven a zamířil k dílně. Aspoň na několik dní bude zlatníkem on. Prý umí pracovat dobře, když zrovna chce nebo když ho rodina přidrží k práci.

Když se Cadfael blížil k pokoji, vyšla ze dveří žena. Byla vysoká jako její mladší bratr a měla stejně sytě hnědé vlasy, ale bylo jí už přes třicet. Patnáct z těchto let už byla paní domácnosti. Walterova dcera Zuzana měla v sobě chladnou důstojnost, která se velmi špatně snášela s násilím nebo zločinem. Jakmile začala paní Juliána churavět, nastoupila do role své matky, jíž byla údajně podobná. Klíče byly její, zásoby byly její, to ona podpírala sloupy a střechu domu, a činila tak s klidem a zdatností. Dobré děvče, říkalo se o ní. Až na to, že dívčím letům už dávno odrostla.

Usmála se na bratra Cadfaela, ačkoli i její úsměv byl odtažitý a chladný. Měla bledou jasnou tvář oválného tvaru, s daleko od sebe posazenýma šedýma očima, které působily velmi zvláštně pod jejími bohatými narezlými vlasy, přísně spletenými a svázanými do uzlu. Na sobě měla tmavé, prosté hospodyňské šaty. Jejím jediným klenotem byly klíče u pasu.

Byli staří známí. Na víc si Cadfael nemohl činit nárok.

„Není naspěch,“ řekla dívka stručně. „Už je z toho venku, i když je vylekaná. Doufám, že si dá poradit. Je u ní Markéta.“

Markéta? Samozřejmě, nevěsta! Je to divný úkol pro novomanželku, aby den po svatbě ošetřovala ženichovu babičku. Markéta Beleová, vzpomněl si Cadfael, dcera pláteníka Edreda Belea, má vyhlídky na docela pěkný majeteček, protože nemá bratra, a už teď s sebou přinesla velmi slušné věno. Stála za to, aby ji skrblická rodina koupila pro svého dědice. Měla však takový nedostatek ctitelů, že se nechala koupit zrovna pro tento dům? Nebo toho rozmazleného, ale hezkého kudrnáče, který se teď určitě mračí a zlobí nad ztrátami dole v dílně, už znala a vybrala si ho za muže?

„Musím ji přenechat vám a Pánubohu,“ řekla Zuzana. „Nikoho jiného nebere na vědomí. A čeká mě vaření.“

„A co váš otec?“

„Bude v pořádku,“ odvětila věcně. „Byl pěkně vláčný, a to mu posloužilo, aby se svalil měkce jako polštář. Zajděte se na něj podívat, až bude ona s vámi hotová.“ Kysele se usmála a tiše seběhla po schodech.

Pokud záchvat paní Juliány tentokrát nějak postihl její schopnost řeči, pozoruhodně se zotavila. Ležela sice na zádech na polštářích, a jistě by udělala dobře, kdyby tak pár dní zůstala, ale její jazyk neúprosně šlehal celou dobu, co jí Cadfael přikládal dlaň na čelo, měřil tep a odtahoval víčko ze sveřepého šedého oka, aby se zblízka podíval na zornici. Nechal ji mluvit, neodpovídal a nepobízel ji, ačkoli mu neušlo nic z toho, co říkala.

„A čekala jsem od pana opata něco lepšího,“ ohrnula tenké namodralé rty, „než že se postaví na stranu tuláka, lupiče, vraha a zloděje, proti poctivým řemeslníkům, kteří platí daně a příspěvky jako řádní křesťané. Děláte si strašnou ostudu, že chráníte takového lumpa.“

„Slyšel jsem, že váš syn,“ pravil Cadfael mírně a hledal v tašce lahvičku s práškem z dubového jmelí, „není mrtev a ani mu to nehrozí, přestože vaši hosté se proháněli nocí jako divoká smečka a hulákali něco o vraždě.“

„Docela dobře z něj mohla být mrtvola,“ odsekla. „A ať už je zabitý nebo ne, stejně je to na šibenici, to přece víte. A co kdybych byla umřela já? Čí by to byla vina? Mohli jsme tu ležet na prkně dva, a rodina na mizině. To je až dost neplechy na jednoho mizerného kejklíře za jedinou noc, nemyslíte? Ale on za to zaplatí! Čtyřicet dní nebo ne, my si na něho počkáme, neuteče nám.“

„Jestli odtud utíkal s nákladem vašich věcí,“ řekl Cadfael a vytřásl si do dlaně hrstičku prášku, „do kostela z toho nic nepřinesl. Má-li u sebe ten váš jeden uškudlený halíř, tak je to moc.“ Otočil se k mladé ženě, která ustaraně stála u hlav postele. „Máte tu víno nebo mléko? Oboje se hodí. Zamíchejte to do pohárku.“

Byla to malá, oblá, nenápadná dívka, tahle Markéta, snad dvacetiletá, se svěží růžovou barvou a spoustou neposlušných světlých vlasů. Oči měla kulaté a ostražité. Nebylo divu, jestli se cítila ztracená v tomhle neznámém a rozvráceném hospodářství, pohybovala se však tiše a uvážlivě a ruce držící džbán a pohár měla klidné.

„Měl čas kořist někde schovat,“ trvala stařena zarputile na svém. „Walter byl pryč už víc než půl hodiny, než to Zuzaně začalo být divné a šla ho hledat. Ten mizera mohl být dávno zalezlý v křovinách za mostem.“

Přijala nápoj, který jí podali ke rtům, a ochotně jej spolykala. Možná byla nespokojená s opatem a opatstvím, ale Cadfaelovým medicínám věřila. Ti dva by se sotva shodli na jakékoli otázce pod sluncem, přesto však k sobě chovali úctu. I tahle lakomá stařena, tyranka rodiny a postrach služebnictva, měla jisté ctnosti – odvahu, poctivost a pevného ducha, jimiž nebylo radno opovrhovat.

„Přísahá, že se vašeho syna ani vašeho zlata nikdy nedotkl,“ řekl Cadfael. „Uznávám, že může lhát, ale vy byste zas měla uznat, že se vaše rodina může mýlit.“

S opovržením to odmítla. Odstrčila zpod vrásčitého krku hubený cůpek lámavých šedivých vlasů, který ji lechtal. „Kdo jiný to mohl být? Jediný cizinec mezi námi, a k tomu se cítil ukřivděný, protože jsem mu srazila cenu toho, co rozbil…“

„On ovšem říká, že do něj vrazil nějaký rozjařený mladík, a proto to rozbil.“

„Musí brát společnost takovou jaká je, když se nechá najmout. A teď si vzpomínám,“ řekla, „že jsme ho vyhodili bez těch jeho malovaných hračiček, dřevěných kroužků a míčků. Nechci od něho nic, a co vzal on mně, to ještě dostanu zpátky. Zuzana vám pro něj dá ty hračky, a ráda. Aby nemohl říct, že jsme zlodějinu oplatili zlodějinou.“

Ano, dá mu svědomitě, co mu patří, ale bez výčitek by se dívala, jak mu cháska zakroutí krkem.

„Buďte klidná, už jste mu přece rozbila hlavu. Ještě jednu takovou ránu, a zákon mohl z vraždy obžalovat vás. A radši mě v klidu vyslechněte. Ještě jednou se takhle rozzuříte a budete z toho mít smrt. Naučte se brát život polehoučku a ovládat se, jinak přijde třetí a horší záchvat, který docela dobře může být poslední.“

Projednou vypadala opravdu zamyšleně. Možná už to napadlo i ji, bez jeho výstrahy. „Jsem jaká jsem,“ řekla nakonec, a spíš jako by to připouštěla, než že by se tím chtěla chlubit.

„Tak taková buďte co nejdéle a přenechte mladým, aby se vztekali kvůli nehodám, které časem pominou. Nechám vám tady tuhle lahvičku – je to odvar srdečníku, nic lepšího na posílení srdce neznám. Berte ho, jak jsem vám říkal minule, a zůstaňte dnes v posteli. Zítra se na vás zase přijdu podívat. A teď,“ dodal Cadfael, „se půjdu mrknout, jak se vede mistru Walterovi.“

Zlatník s ovázanou olysalou hlavou a s dlouhou, podezřívavou tváří ochablou spánkem silně chrápal a zdálo se, že nejlepším lékem bude nechat ho spát. Cadfael šel zamyšleně dolů za Zuzanou, která byla v kuchyni za domem. Na doutnající oheň tam zrovna přiložila nějaká hubená drobná dívka a zvedala na hák obrovský hrnec. Cadfael už to dítě jednou viděl, měla veliké černé oči v bledém umouněném obličejíku a houšť tmavých vlasů. Parchantě nějaké nebohé služky s pánem či s pánovým synkem, anebo s nějakým projíždějícím hostem. Přes všechnu lakotu této domácnosti mohlo děvče přijít do horších rukou. Aspoň ji krmili a dávali jí odložené šatstvo, a jestliže byla pramáti rodu sveřepá a budila strach, Zuzana byla tichá a klidná, a v hubování ani týrání si nelibovala.

Cadfael podal zprávu o své pacientce. Zuzana mu bedlivě hleděla do obličeje, chápavě přikyvovala a na nic se neptala. „A váš otec spí, tak jsem ho nebudil. Co pro něj kdo může udělat lepšího?“

„V noci jsem přivedla jeho vlastního doktora,“ řekla. „Babička nechce nikoho než vás, ale otec spoléhá na mistra Arnalda, bydlí blízko. Říkal, že ta rána není nebezpečná, i když ho stačila na několik hodin uspat. S tím ovšem mohlo mít něco společného i pití.“

„Ještě vám nebyl schopen povědět, co se stalo? Jestli viděl toho, kdo ho udeřil?“

„Ani slovo. Když se probere, bolí ho hlava, takže si na nic nevzpomíná. Třeba se mu to později vybaví.“

A Liliwina to buď zachrání, nebo zatratí. Ale ať tak nebo tak, Walter Aurifaber může být všelijaký, není však lhář. Zatím se od něho nedá nic vyzvědět, ale třeba se dá něco zjistit od ostatních členů domácnosti, a tohle děvče je nejvážnější a nejrozumnější z celého kmene.

„Slyšel jsem, co všichni mají proti tomu mládenci, ale ne, jak se to stalo. Vím, že mládež trochu vyváděla, jak to na svatbách bývá, a že se přitom rozbil džbán. A vím i to, že po kejklíři vaše babička sekla holí a dala ho vyhodit s jedinou pencí mzdy. On říká, že pak odešel, protože pochopil, že je marné dál protestovat. O dalším prý nevěděl nic, dokud nezaslechl, jak se za ním ženou, a neutekl se pod naši ochranu.“

„Co jiného by taky říkal?“ souhlasila rozumně.

„Každé slovo může být stejně dobře pravdivé jako nepravdivé,“ pronesl důstojně Cadfael. „Jak dlouho po jeho odchodu šel mistr Walter do dílny?“

„Muselo to být skoro za hodinu. Někteří hosté už odcházeli, ale veselejší mládenci chtěli zůstat a dívat se, jak půjde Markéta na svatební lože. Na schodech k ložnici jich byl dobře tucet. Na stole ležely svatební dary, aby je mohl každý obdivovat, ale když otec viděl, že večer pomalu končí, posbíral je a šel je zamknout do truhly v dílně, aby byly v bezpečí. Asi půl hodiny nato – kvůli tomu veselí nahoře jsem se podivila, že se nevrací. Byl tam zlatý řetěz a prsteny, které Markéta dostala od svého otce, váček se stříbrnými kroužky a brož ze stříbra a emailu – pěkné věci. Vyšla jsem dveřmi ze síně a venkem do dílny, a on tam ležel obličejem dolů vedle truhly, víko dokořán a všechno kromě těžkého nádobí pryč.“

„Takže kejklíř odešel víc než hodinu předtím, než se to stalo. Viděl ho někdo, že by se tu schovával potom, co ho vyhodili?“

Usmála se a smutně potřásla hlavou. „Byla tma, že by se v ní mohla schovat stovka okouněčů. A on neodcházel tak krotce, jak si myslíte. Umí nadávat, a taky nás počastoval jmény, jaká jsem v životě neslyšela, a hulákal, že nám tu křivdu oplatí. Neříkám, že se s ním nezacházelo tvrdě, to ne. Ale kdo jiný to mohl být? Lidé, které známe celý život, sousedi z ulice? Ne, určitě se potuloval po dvoře, dokud neviděl otce, jak jde do dílny, vkradl se dovnitř a zjistil, jaké bohatství je v té otevřené truhle. Ručím vám za to, že dost, aby to chudáka uvedlo do pokušení. Ale i ten přece musí pokušení odolávat.“

„Jste si náramně jistá,“ řekl Cadfael.

„Jsem si jistá. Dluží za to život.“

Služtička zprudka otočila hlavu a s otevřenými ústy na ni upírala obrovské rozbolestněné oči. Vydala tichounký zvuk, jako když zakníká kotě.

„Rannilda je do toho kluka celá blázen,“ řekla Zuzana prostě, s opovržlivou shovívavostí k pošetilosti. „Jedl s ní v kuchyni, hrál jí a zpíval. Je jí ho líto. Ale co se stalo, stalo se.“

„A když jste našla otce na podlaze, jistě jste běžela zpátky sem a volala o pomoc?“

„Sama jsem ho zvednout nemohla. Vykřikla jsem, co se stalo, a ti hosté, kteří tu ještě byli, se sběhli, a po schodech ze suterénu, kde spává, přiběhl náš tovaryš Jestyn – šel si lehnout už víc než před hodinou, protože věděl, že bude muset ráno obstarat obchod sám…“ Samozřejmě, v očekávání zlatníkovy kocoviny a synova poležení s nevěstou. „Odnesli jsme otce nahoru do postele a někdo – nevím, kdo první – vykřikl, že to udělal ten žakéř a že nemůže být daleko, a všichni se ho vyhrnuli pronásledovat. Já nechala Markétu hlídat u otce a běžela jsem pro mistra Arnalda.“

„Dělala jste, co jste mohla,“ připustil Cadfael. „A kdy dostala paní Juliána záchvat?“

„Zatímco jsem byla pryč. Odešla už předtím do svého pokoje, a možná dokonce usnula, ačkoli to bych se divila při tom pokřikování a smíchu na ochozu. Sotva jsem však vyšla ze dveří, dobelhala se do otcova pokoje a spatřila ho ležet se zkrvavenou hlavou v bezvědomí. Markéta říká, že se chytila za srdce a upadla. Tentokrát to ale nebyl tak ošklivý záchvat. Když jsem se vrátila s doktorem, už byla vzhůru a mluvila na nás. Tak jsme měli pomoc pro oba.“

„No, oba ušli nejhoršímu,“ zadumal se Cadfael, „aspoň pro tentokrát. Váš otec je silný, zdravý muž a měl by se bez úhony dožít stáří. Ale stará paní, tu by mohly další podobné otřesy zabít. Říkal jsem jí to.“

„Ztráta jejího pokladu,“ řekla Zuzana suše, „byla dost velký šok, aby ji to zabilo. Jestli to přežije, nezahubí ji nic, dokud se nenaplní její čas. My jsme odolné plemeno, bratře Cadfaele, velmi odolné.“

Cadfael v uličce odbočil a vešel bočními dveřmi do dílny Waltera Aurifabera. Tudy vcházel Walter, když nesl těch několik pěkných kousků ze zlata a stříbra, emailu a drahých kamenů, a chtěl je zamknout k ostatnímu bohatství do truhlice. Je velmi pravděpodobné, že kdyby si je paní Markéta chtěla vzít na sebe, neobešlo by se jejich vyzvednutí bez povyku. Pokud ovšem ta měkká a nenápadná postavička netají nečekaně urputného ducha. Ženy dovedou klamat tělem.

Když vešel do krámku z chodby, dveře na ulici měl po levé straně, před sebou pult na kozách pokrytý látkou a zadní část místnosti byla zaplněná úzkými policemi, vychladlou píckou a ponky, kde Daniel, s obočím zachmuřeně staženým, vyráběl úchytky pro mechově zelený achát. Prsty však vzdor jeho zaujetí rodinným neštěstím zacházely s jemnými nástroji obratně. Tovaryš se skláněl nad vážkami na lavici vedle pece a odvažoval malé tabulky stříbra. Tenhle Jestyn byl statný, udělaný chlapík, na pohled tak sedmaosmadvacetiletý, s krátce ostříhanými rovnými tmavými vlasy, které mu na hlavě tvořily hustou čepici. Když uslyšel někoho vcházet, otočil se, a jeho tvář byla široká, ale kostnatá, se snědou pletí, hustým obočím a zapadlýma očima. Pravý Velšan. Člověk s lepší povahou než jeho pán, třebaže ne tak vzhledný.

Když si Cadfaela všiml i Daniel, odložil nářadí. „Viděl jste je oba? Jak se jim vede?“

„Zatím to s oběma bude dobré,“ řekl Cadfael. „Mistr Walter má svého vlastního lékaře a prý je mimo nebezpečí, i když má otřesenou paměť. Paní Juliána záchvat překonala, ale každý další otřes by mohl být smrtelný. To se ovšem dá čekat. Málokdo dosáhne takového věku.“

Podle mládencova výrazu se zdálo, že se ptá, proč by se ho měl vůbec někdo dožívat. Přesto věděl, že je její oblíbenec, a její shovívavost mu sloužila. Snad ji měl po svém i rád, nakolik byla možná náklonnost mezi mrzutým stářím a netrpělivým mládím. Nevypadal úplně otrle, jen rozmazleně. Univerzální dědici kupeckých domů mohou být svými výsadami stejně pokřivení jako dědici baronů.

Na zadním konci dílny stála Walterova vyloupená pokladnice, veliká dřevěná truhla s železnými pásy, bezpečně připevněná k podlaze i stěně. Ve snaze předvést představiteli opatství, které si dovolilo chránit lupiče, rozsah jeho zločinu, odemkl Daniel dvojité zámky a zvedl víko, aby ukázal, co zbylo uvnitř: několik těžkých kusů nádobí, příliš neskladných, než aby se daly ukrýt na těle. Příběh, který vyprávěl a bude rozhořčeně vyprávět znovu a znovu, kdykoli najde posluchače, odpovídal Zuzaninu líčení. Jestyn, jehož se při každé druhé popuzené větě dovolával, mohl jen vážně přikyvovat černou hlavou a každé slovo potvrdit.

„A jste si všichni jistí,“ řekl Cadfael, „že viníkem musí být ten žakéř? Žádný jiný možný zloděj vás nenapadá? O mistru Walterovi se ví, že je bohatý člověk. Věděl by cizinec, jak je bohatý? Troufám si říct, že tady ve městě se najdou lidé, kteří mohou docela dobře závidět řemeslníkovi, který je na tom líp než oni.“

„To máte pravdu,“ souhlasil chmurně Daniel. „A jeden takový není dál než přes dvůr. Byl bych o něm uvažoval, kdybych ho neměl celou tu dobu na očích. Ale nespustil jsem z něj zrak, a tím to končí. Myslím, že právě on jako první připadl na to, že máme hledat toho žakéře.“

„Cože, váš nájemník? Ten zámečník? Já myslel, že je neškodný. Platí přece nájem a stará se o svou práci jako ostatní.“

„O práci se stará jeho tovaryš John Boneth,“ odfrkl si Daniel se smíchem, „a ten praštěný kluk mu pomáhá. Peche je častěji venku a strká svůj dlouhý nos do cizích věcí a roznáší drby po hospodách, než aby se staral o řemeslo. Do očí se vám usmívá, podlézá, a jen se otočíte zády, už vás pomlouvá. Abyste věděl, u něj bych se nedivil žádné pokoutní zlodějně. Ale celý čas byl v síni, takže on to neudělal. Kdepak, nemylte se: když jsme se vydali za tím darebákem Liliwinem, byli jsme na dobré stopě, a nakonec se to prokáže.“

Všichni vykládali tuhle jedinou historku, a mohla být konečně pravdivá. Dalo se proti ní postavit jen jedno: kde by člověk, který je cizí ve městě, venku ve tmě uložil tak cennou kořist natolik bezpečně a tajně, aby ji přede všemi schoval, a sám byl schopen se k ní zase dostat? Postižená rodina si to asi nepřipustí. Pro Cadfaela to však byla vážná překážka.

Odcházel stejnými dveřmi, jimiž vešel, a zrovna je za sebou zavíral železnou klikou, když tu průvan a prodlužující se paprsek slunce, který pronikl do uličky, rozechvěly a ozářily jediné petrklíčově žluté vlákno, vlající z veřeje po jeho pravé straně ve výši oka. Z veřeje nyní napravo od něho. Když vcházel, měl ji nalevo, ale to sem ještě nešlo slunce. Vlákno světlé jako len, dlouhé a lesklé. Vzal je mezi ukazovák a palec a jemně je odtrhl ode dřeva. S ním se odlepila i malá kulička tmavé, zahnědlé červeně, která je přilepila na veřej, a druhý, kratší vlas, který k ní byl rovněž přichycen. Cadfael na to chviličku upřeně hleděl a pak mrkl přes rameno, než dveře zavřel. Truhlice v zadním rohu odtud byla zřetelně vidět, stejně jako by byl vidět muž skloněný nad ní.

Taková titěrnost, a jakou dovede udělat díru do obrany, kterou někdo hájí svůj život. Někdo tu stál přitisknutý k veřeji, díval se dovnitř, někdo asi tak velký jako Cadfael, malý člověk s vlasy jako len a krvavým šrámem na levé straně hlavy.

[ III ]

OD SOBOTNÍHO POLEDNE DO NOCI

Cadfael ještě stál s tím maličkým zlověstným drobečkem v ruce, když zaslechl, jak ho někdo ze dveří síně volá jménem, a v témže okamžiku čerstvý závan větru odvál chumáček vlasů a odnesl jej pryč. Nechal ho odletět. Proč taky ne? Už promluvil až příliš jasně a neměl co dodat. Cadfael se otočil a spatřil, jak do síně právě zachází Zuzana a jak k němu spěchá s uzlíkem v rukou služtička Rannilda.

„Paní Zuzana říká, že paní Juliána ty věci v domě nechce.“ Rozbalila látku a odkryla kousek malovaného dřeva poškrábaného dlouhým používáním. „Patří Liliwinovi. Říkala, jestli byste mu to nevzal.“ Velké tmavé oči nehybně upřené do Cadfaelovy tváře se ještě rozšířily. „Je to pravda?“ zeptala se tiše a naléhavě. „Je tam v kostele v bezpečí? A vy ho ochráníte? Nedovolíte jim, aby ho odvlekli?“

„Je u nás v bezpečí,“ řekl Cadfael. „Teď se ho nikdo neodváží dotknout.“

„A neublížili mu?“ vyptávala se úpěnlivě.

„To se teď v klidu zahojí. Zatím si není třeba dělat starosti. Má čtyřicet dní odklad. Myslím,“ upřel zrak na hubenou tvářičku a jemné vyčnívající lícní kosti pod široko posazenýma očima, „že se ti ten mládenec líbí.“

„Hrál tak nádherně,“ řeklo dítě roztouženě. „A mluvil se mnou jemně a byl rád, že je se mnou v kuchyni. Byla to nejkrásnější hodina, jakou jsem kdy zažila. A teď se o něj bojím. Co se mu stane, až těch čtyřicet dní skončí?“

„No, jestli to dojde tak daleko – čtyřicet dní je totiž dost dlouhá doba na to, aby se všechno změnilo – ale i když to dojde tak daleko a on bude muset vyjít, přijde do rukou zákona, ne do rukou žalobců. Zákon je sice neúprosný, ale snaží se být spravedlivý. A do té doby ti, kdo ho obviňují, vychladnou, a i kdyby ne, nebudou se ho moci dotknout. Jestli mu chceš pomoci, měj oči i uši dokořán, a pokud se dozvíš něco k věci, tak to řekni.“ Bylo vidět, že ji byť jen pomyšlení na něco takového děsí. Kdo kdy naslouchal něčemu, co ona říká? „Se mnou můžeš mluvit volně,“ řekl. „Víš něco o tom, co se tu minulou noc dělo?“

Zavrtěla hlavou a ostražitě se ohlédla. „Paní Zuzana mě poslala do postele. Spím v kuchyni. Vůbec nic jsem neslyšela… Byla jsem hrozně unavená.“ Kuchyně stála pro případ požáru kus od domu, jak bylo v těchto stěsnaných hrázděných městských staveních zvykem, takže služka mohla po dlouhých hodinách lopoty celý povyk docela dobře zaspat. „Ale jedno vím,“ řekla a statečně zvedla bradu, všiml si, že přes dívčino mládí a křehkost je to brada pevná, a líbila se mu. „Vím, že Liliwin nikdy nikomu neublížil, ani mému pánovi, ani nikomu jinému. To, co o něm říkají, není pravda.“

„Ani nikdy nekradl?“ zeptal se Cadfael jemně.

Nebyla nijak zaražená a dál na něj upírala veliké oči jako lampičky. „Možná něco k jídlu, když měl hlad, třeba vajíčko zpod slepice, nějakou koroptev v lese, možná i bochník chleba… to je možné. Celý život měl hlad.“ To znala, vždyť ona po velkou část života také. „Ale něco víc? Peníze, zlato? Na co by mu bylo? On takový není… co vás napadá!“

Cadfael postřehl hlavu vyhlížející ze dveří síně dříve než Rannilda a tiše ji upozornil: „Běž honem! Řekni, že jsem tě zdržel vyptáváním, a že jsi mi neuměla na nic odpovědět.“

Byla velmi rychlá, otočila se a už uháněla zpátky, když zazněl Zuzanin netrpělivý hlas: „Rannildo!“

Cadfael nečekal, až zmizí za svou paní, otočil se a vyšel průchodem na ulici.

Baldwin Peche seděl s korbelem piva na schodech krámku: Fakt, že ulice byla úzká a průčelí obrácená na severozápad zůstávala v hlubokém stínu, naznačoval, že na tomto místě a v tuto hodinu zámečník nevysedává jen z lenosti a pohodlnosti. Nebylo pochyb, že měšťané, kteří byli hosty na svatbě u Aurifaberů, budou poránu čilí a bdělí, jakmile se jim podaří setřást následky večerního hodování, a budou též vzrušeni senzačními událostmi, o něž se rádi podělí a přidají k nim vlastní dohad o tom, jak by vše mohlo dopadnout.

Zámečníkovi bylo něco přes padesát, byl nevelký, statný, ale už mu rostlo bříško, známý rybář na Severnu, ale špatný plavec, což bylo v tomto městě obtékaném řekou nezvyklé. Opravdu měl dlouhý nos, který se zachvíval při sebemenším závanu skandálu, ale používal jej velmi opatrně, jako by ho víc těšila samotná neplecha, jíž se oddává, než zisk, který by z ní mohl koukat. V chladných bleděmodrých očích, sedících v kulaté, rudolící a usměvavé tváři, mu jiskřila zvídavá veselost. Cadfael ho znal natolik dobře, aby se s ním pozdravil a oslovil ho jako první, jako by sám chtěl začít hovor, přestože věděl, jak se Baldwin Peche na rozmluvu těší.

„Tak vy jste, bratře Cadfaele,“ pravil bodře zámečník, „ošetřoval mé nešťastné sousedy. Doufám, že ty své rány nesou statečně? Chlapec mi říkal, že se oba dva uzdraví.“

Cadfael řekl, co se od něho očekávalo, což byla spíš otázka než odpověď, a se zavřenými ústy a otevřenýma očima se připravil vyslechnout ještě jednou celý příběh vyšperkovaný podrobnostmi, neboť klepaření bylo Pecheovou zamilovanou kratochvílí. Zámečníkův tovaryš, pěkný mládenec, který bydlel u své ovdovělé matky pár ulic odtud, jednou vykoukl ze dveří obchodu, vrhl na pána vědoucí pohled a stáhl se, ujištěn, že může pracovat sám, jak to měl rád. Tou dobou už John Boneth znal všechno, co ho mohl jeho šikovný, ale zahálčivý učitel naučit, a uměl docela dobře spravovat dílnu sám. Nebyl tu žádný syn, který by ji zdědil, měl důvěru, spoléhalo se na něj a uměl čekat.

„Byla to šťastná manželská úmluva, to vám povím,“ děl Peche a dloubl bratra Cadfaela spiklenecky do ramene, „zejména jestli Walter o svůj poklad opravdu přišel a už se nenajde. Holka Edreda Belea zdědí dost peněz, aby toho aspoň půl nahradila. Walter se hodně nadřel, aby ji pro svého kluka získal, a stará paní taky nelenila. To se spolehněte!“ Výmluvně zamnul ukazovák o palec, kývl a zamrkal. „Holka není žádná krasavice a nic moc neumí – nezpívá ani dobře netancuje, a ve společnosti ani nehlesne. Není to ale zas žádná šereda, docela ujde, jinak by se mladý nikdy nenechal přemluvit… Když uvážíme, co má v ruce!“

„Což, chlapec vypadá dobře,“ pravil Cadfael mírně, „a říkají, že není špatný řemeslník. A čeká ho pěkné dědictví.“

„Ale zatím má málo!“ zašeptal Baldwin, naklonil se blíž a šťouchl ukazovákem, tvář celou rozradostněnou. „To čekání se těžko nese. Mladí žijí dnes, ne zítra, a na téhle straně manželství – rozumíte mi? – ne na té druhé. Stará paní, ta si na něj potrpí, je to její sluníčko, ale měšec drží pevně a sladkosti udílí náramně skrovně. Rozhodně nerozdává takové, na jaké si potrpí on!“

Cadfaela trochu opožděně napadlo, že se příliš nehodí, aby někdo v jeho šatě dychtivě naslouchal místním klepům, a přestože neudělal nic, co by k důvěrnostem pobízelo, rozhodně nepřestal naslouchat. Pobízet konečně nebylo vůbec třeba. Peche se s ním očividně chtěl o vše podělit.

„Nedivil bych se,“ zafuněl Cadfaelovi do ucha, „kdyby jí byl párkrát do měšce sáhl, přes všechnu její vychytralost. On ten jeho nejnovější objev přijde draho, a to ani nemluvím o tom, co bude, jestli jí na její spády jednou přijde manžel. Myslím, že právem hádám, že věno jeho nevěsty, pokud se k němu Danielovi podaří dostat, bude nosit kolem krku jiná ženská. Ne že by měl něco proti tomu sňatku – kdepak, ta holka se mu docela líbí, a její peníze ještě mnohem víc. Ale někdo jiný se mu líbí vůbec nejvíc. Radši nejmenovat. Ale měl jste tu druhou včera vidět na hostině! Nestydatá jako královská děvka, starý vedle ní celý nadmutý pýchou, že vlastní to nejhezčí v celém sále, a ona a ženich po sobě koukali, že by se člověk tomu starému bláznovi vysmál nahlas. Ještě že jsem byl jediný, kdo měl dost bystré oči, aby viděl lítat jiskry!“

„Ještě že tak,“ pravil nepřítomně Cadfael, protože si uvědomil, že není divu, když Daniel pohlíží na otcova nájemníka s takovou nevolí. Není třeba pochybovat o Pecheových informacích, takoví umanutí všetečkové přece dbají, aby měli fakta zaručená. Ačkoli nepadlo ani slovo, jisté záchvěvy toho zvědavého nosu a vědoucí pohledy těch studeně veselých očí nepochybně varovaly Daniela, že jeho zálety nejsou žádným tajemstvím.

A ten druhý, ten starý blázen, vítaný host na svatbě – to znamená někdo vážený mezi shrewsburskými kupci, a s mladou, hezkou smělou ženuškou… Že by druhé manželství? Město není tak velké, aby musel Cadfael chodit daleko. Ailwin Corde, před několika lety ovdovělý, který se proti přání dospělého syna znovu oženil s pěknou, okázalou krasavicí, třikrát mladší než on, jménem Cecílie…

„Být vámi, držím jazyk za zuby,“ poradil zámečníkovi vlídně. „Obchodníci s vlnou mají v tomhle městě velkou moc a ne každý manžel vám poděkuje, že jste mu otevřel oči.“

„Co? Já že bych něco řekl nevhod?“ Veselá očka zasvítila s veškerou srdečností ledu a dlouhý nos sebou škubl. „Kdepak já! Mám slušného domácího a útulné hnízdečko, a nemám důvod rozbíjet to, co mi vyhovuje. Bavím se, jak umím, bratře, ale tiše a potají. Co nikomu neškodí, to není na škodu.“

„To máte pravdu,“ souhlasil Cadfael a pokojně se rozloučil. Šel dál k točité ulici Wyle v hlubokém zamyšlení, ale nebyl si dvakrát jist, co si má vlastně myslet. Co se konečně dověděl? Že Daniel Aurifaber se vodí za ruku a možná víc s paní Cecílií Cordeovou, jejíž manžel, obchodník s vlnou, shání rouna za hranicemi ve Walesu a prodává v Anglii, takže bývá často několik dní mimo domov, a že paní, i když je zamilovaná, je zvyklá na dárky a nepřijde jen tak lacino, zatímco mladému muži brání otec stejně lakomý jako babíčka, a tak prý krade drobné sumičky, které mu přijdou pod ruku. A to není snadné! A nešel snad právě otec zamknout nejmíň polovičku nevěstina věna mimo jeho dosah? Teď je doopravdy mimo dosah – nebo ji události včerejší noci naopak schovaly někam pěkně v dosahu? V rodinách se takové věci stávají.

Co ještě? Že Daniel nemá, a docela právem, dobré mínění o nájemníkovi, který tráví volný čas tak nepříhodným způsobem, a tvrdí, že by ho považoval za prvního podezřelého, kdyby ho neměl celou dobu, kdy se čin odehrál, na očích.

Teprve čas ukáže, jak se věcí mají. A Cadfael má ještě čtyřicet dní k dobru.

Když Cadfael přešel most a vrátil se branou na nádvoří, bylo po velké mši. V křížové chodbě postával bratr Jeroným, stín převora Roberta, a čekal na něj.

„Pan opat tě žádá, abys ho před obědem navštívil.“ Jeronýmův úzký, jako přiskřípnutý nos se zachvěl náznakem odsudku a nelibosti, která Cadfaelovi vadila víc než Pecheova plnokrevná radost z vlastní zlomyslnosti. „Doufám, bratře, že hodláš nechat čas a zákon jít svou cestou a nezapleteš náš dům do takové mrzké věci víc, než čím nás váže zákon o azylu. Nepatří ti brát na sebe břemena, jež patří spravedlnosti.“

Pokud neměl Jeroným přímý příkaz, dostal své pověření ze svraštělého čela převora Roberta a záchvěvu jeho chřípí. Takový nízký, otrhaný a bídný exemplář člověka jako Liliwin, usazený v klášteře, píchal Roberta jako bodlák pronikající kutnou a dráždící jeho aristokratickou kůži. Nebude mít klid, dokud tu to cizí těleso zůstane. Chtěl, aby bylo odstraněno a symetrie jeho života obnovena. Jistěže nejen jeho života, ale života celého kláštera, který se rozjitřil nákazou takto sem vrženou ze světa venku. Přítomnost hrůzy a bolesti je opravdu rozkladná.

„Opat chce ode mne jen zprávu, jak se vede mým pacientům,“ řekl Cadfael s nezvyklou velkorysostí k omezeným starostem tvorů jemu tak cizích jako Robert a jeho písař. Jejich obavy nesdílel, ale přesto je chápal. Zdi se opravdu zachvívaly a chráněné duše se třásly. „A mám s nimi dost práce na to, abych se ohlížel po jiném zaměstnání. Dostal ten mladík jídlo a obvazy? To je všechno, o co se u něj starám.“

„Bratr Oswin se o něj postaral,“ řekl Jeroným.

„To je dobře. Půjdu tedy složit poklonu panu opatovi a pak na oběd, protože o snídani jsem přišel a ti ve městě jsou příliš rozrušení na to, aby člověku něco nabídli.“

Opat Radulfus přijal bez údivu sdělení, že celá družina svatebčanů jednotně trvá na žakéřově vině. Nebyl však zcela přesvědčen, zda si Daniel nebo kdokoli jiný z přítomných může být jistý, koho měl nebo neměl po celou dobu hostiny na očích.

„Když byla síň tak plná lidí, tolik se toho vypilo a oslavy trvaly tolik hodin, kdo může říci, jak někdo přicházel a odcházel? Tolik souhlasných hlasů ovšem nelze přehlížet. Dobrá, musíme splnit svou úlohu a zbytek přenechat zákonu. Seržant mi říkal, že jeho pán, šerif, odjel rozsoudit nějakou při mezi sousedícími rytíři na východě hrabství, ale jeho zástupce by měl být do večera ve městě.“

To byla pro Cadfaela dobrá zpráva. Hugh Beringar se postará, aby pátrání po pravdě a spravedlnosti nesklouzlo na tu nejsnadnější cestu k cíli a nezahladilo podrobnosti, které by nezapadaly do celku. Zatím měl Cadfael zrovna jednu takovou, kterou bude třeba vyřídit s Liliwinem, kromě toho, že mu musí vrátit žonglérské nádobíčko. Po obědě se po něm šel podívat a našel ho v křížové chodbě s vypůjčenou jehlou a nití, jak se snaží zalátat trhliny v kabátě. Pod zavázaným čelem si chlapec svědomitě umyl tvář, takže byla bledá a hubená, ale s čistou pletí a pěknými, ba jemnými rysy. A přestože si zatím nemohl vymýt prach a bláto z vlasů, aspoň si je slušně učesal.

Tak nejdřív cukrátko, a potom bič. Cadfael si sedl vedle něho a hodil mu do klína plátěný uzlík. „Tady máš zpátky část svého majetku jako závdavek. Jen to rozbal!“

Liliwin však už vybledlou látku poznal. Chviličku zíral s úžasem a nevírou, pak rozvázal uzel a s láskou a radostí vsunul ruce mezi své skromné poklady, zrůžověl a rozjasnil se, jako by se mu poprvé vrátila víra, že pro něj na světě přece jen může být něco dobrého.

„Jak jste je ale dostal? Vůbec jsem nedoufal, že je ještě někdy uvidím. A vás napadlo o ně požádat… pro mě… to bylo laskavé!“

„Ani jsem nemusel žádat. Stará paní, která tě uhodila, je sice semetrika, ale poctivá. Nenechá si, co jí nepatří, přestože se nevzdá ani grešle z toho, co jí patří. Posílá ti to zpátky.“ Ne právě laskavě, ale do toho není třeba zacházet. „Ber to jako dobré znamení. A jak je ti dnes? Nakrmili tě?“

„Báječně! Mám si chodit pro jídlo do kuchyně ráno, v poledne i večer.“ Znělo to skoro neuvěřitelně – tři jídla za den! „A dali mi sem do portálu lehátko. Bojím se v noci nebýt v kostele.“ Řekl to prostě a pokorně. „Ne všem se líbí, že tu jsem. Vězím jim v krku jako osina.“

„Jsou zvyklí na svůj klid,“ řekl soustrastně Cadfael. „A ty klid nepřinášíš. Musíš být shovívavý a oni také. Ode dneška tu budeš moci spát bezpečně: Večer se vrací do města zástupce šerifa. Ručím ti za to, že jeho autoritě můžeš důvěřovat.“

Důvěra byla zatím pro Liliwina velmi nesnadná po tom, co všechno zažil za svůj krátký život, ale hračky, které tak něžně zastrčil pod lehátko, byly příslibem. Trpělivě sklonil hlavu k šití a neřekl ani slovo.

„A proto,“ řekl Cadfael rázně, „by ses měl zamyslet nad tou půlkou příběhu, kterou jsi mi pověděl, a přiznat, co jsi vynechal. Ty ses totiž neodplížil tak poslušně, jak jsi nám všem namluvil, viď? Co jsi dělal opřený o veřej dílny mistra Waltera dávno potom, co jsi prý odešel do noci? Dveře dokořán, ty s hlavou na veřeji a zlatníkova truhlice přímo před očima… a taky otevřená? A on skloněný nad ní!“

Jehla sebou v Liliwinově ruce škubla a píchla ho do levé ruky. Upustil jehlu, nit a kabátec, sál si poraněný palec a hleděl na bratra Cadfaela velikýma zděšenýma očima. Začal se urputně bránit: „Já tam nešel… Nic o tom nevím…“ Hlas a oči mu klesly zároveň. Zamžikal na své otevřené dlaně a řasy dlouhé a husté jako u čistokrevné jalovice se dotkly vyčnívajících lícních kostí.

„Chlapče,“ povzdychl si Cadfael, „tys v těch dveřích stál a díval ses dovnitř. Nechal jsi tam stopu. Mladík tvé velikosti se zakrvácenou hlavou se opíral o veřeje tak dlouho, že tam zůstal kousek jeho sražené krve a v něm přilepené dva vlasy světlé jako len. Ne, nikdo jiný to neviděl, odvál je vítr, ale já to viděl a já to vím. Teď mi pověz pravdu. Co se sběhlo mezi ním a tebou?“

Neptal se, proč Liliwin zalhal a vypustil tuhle část příběhu, nebylo třeba. Měl se snad sám postavit tam, kde padne rána? Nevinný by se přiznání vyhýbal stejně zoufale jako viník.

Liliwin seděl a chvěl se jako list ve větru, který odnesl jeho uvízlé vlasy. V klášterní chodbě bylo ještě dost chladno a on měl na sobě jen záplatovanou košili a nohavice, kdežto nedospravený kabát mu ležel na kolenou. Těžce polkl a vzdychl.

„Je to pravda, čekal jsem… Nebylo to spravedlivé!“ vyhrkl roztřeseně. „Zůstal jsem tam ve tmě. Všichni nebyli tak tvrdí jako ona, myslel jsem, že bych mohl poprosit… Viděl jsem ho jít se světlem do dílny a šel jsem za ním. Nevztekal se tolik, když se džbán rozbil, snažil se ji uklidnit, tak jsem se odvážil k němu přiblížit. Vstoupil jsem dovnitř a prosil o mzdu, kterou jsem měl slíbenou, a on mi dal druhou penci. Dal mi ji a já šel. Přísahám!“

Na tu první verzi také přísahal. Takové věci však dělá strach, strach vypěstovaný léty pronásledování a bití.

„A pak jsi šel? A víckrát jsi ho neviděl? Ještě důležitější je, jestli jsi neviděl nikoho jiného, kdo by tam číhal jako ty a vešel až pak?“

„Ne, nikdo tam nebyl. Šel jsem, a rád, bylo to odbyté. Jestli bude žít, poví vám, že mi dal druhou penci.“

„Žije a poví,“ pravil Cadfael. „Nebyla to smrtelná rána. Zatím ale nic neřekl.“

„Ale on řekne, poví vám, jak jsem ho prosil a jak se nade mnou slitoval. Bál jsem se,“ zachvěl se, „měl jsem strach! Kdybych řekl, že jsem tam šel, byl by se mnou konec.“

„Dobře, ale pomysli,“ řekl Cadfael uvážlivě, „až bude Walter zase při smyslech a přijde s tou historkou, jak to bude vypadat, když on to řekne, a ty se o tom nezmíníš? Mimoto, až se mu vrátí rozum a vzpomene si, co se stalo, třeba bude schopen pojmenovat útočníka a očistí tě od vší pohany.“

Pozorně ho při těch slovech sledoval, protože pro nevinného by to pomyšlení bylo velikou útěchou, ale pro viníka tou největší hrůzou, a Liliwinova usoužená tvář se postupně rozjasnila a rozsvítila bázlivou nadějí. Byla to první skutečně významná ukázka toho, nakolik se mu dá věřit.

„Na to jsem nepomyslel. Říkali, že je zabitý. Zabitý nemůže obžalovat ani zprostit viny. Kdybych byl věděl, že je živý, byl bych řekl celou pravdu. Co mám teď dělat? Bude to vypadat hrozně, když přiznám, že jsem lhal.“

„Nejlepší bude,“ řekl Cadfael po chvilce přemýšlení, „když mě necháš, abych to došel sdělit otci opatovi já, a ne jako svůj objev – protože důkaz odletěl se závanem větru – ale jako tvé přiznání. A pokud dnes večer přijde Hugh Beringar, v což doufám, můžeš mu vypovědět celý příběh sám. Ať se pak děje co chce, můžeš tu svých čtyřicet dní odpočívat s čistým svědomím a pravda bude mluvit pro tebe.“

Hugh Beringar z Maesbury, zástupce šerifa hrabství, dojel do opatství o nešporách po dlouhé rozmluvě se seržantem o ukradeném jmění. Při hledání bezvýsledně propátrali každý sáh půdy od zlatníkova domu až ke křovinám, odkud o půlnoci vyhnali Liliwina. Všichni ve městě sebejistě prohlašovali, že viník je žakéř a že zdařile ukryl svůj lup, než ho vyslídili a začali honit.

„Vy s tím ale myslím nesouhlasíte,“ řekl Beringar, když se ubíral zpátky k bráně s Cadfaelem po boku, a tázavě zvedl tenké černé obočí. „A nejen proto, že je ten váš vnucený host mladý, hladový a potřebuje ochranu. Co vás ujistilo o opaku? Vidím na vás totiž, že jste přesvědčen, že mu křivdí.“

„Slyšel jste jeho historku,“ řekl Cadfael. „Neviděl jste ale jeho obličej, když jsem mu namluvil, že se zlatníkovi mohou úplně vrátit vzpomínky na tu noc a dokáže pojmenovat toho, kdo jej napadl. Chopil se té naděje jako slibu nebeské blaženosti. Viník by se takhle sotva choval.“

Hugh o tom vážně zapřemýšlel a kývl na souhlas. „Je to ovšem herec, a umí tedy ovládat obličej za všech okolností. Nemám mu to za zlé, nemá jinou ochranu. Ze všeho nejvíc se teď musí snažit vypadat nevinně.“

„Určitě si myslíte, že se nechám snadno ošálit,“ řekl Cadfael suše.

„Vůbec ne. Přesto je dobré si tu možnost pamatovat a počítat s ní.“ I to byla pravda a Hughův temný úsměv hozený přes rameno nijak neotupil hrot. „Připouštím ovšem, že by nebylo nic nového, kdybyste byl ten jediný, kdo stojí proti všem, a nakonec dokáže svou pravdu.“

„Jediný ne,“ řekl Cadfael skoro nepřítomně s Rannildinou bledou elfskou tvářičkou před očima. „Někdo si je ještě jistější než já.“ Došli k oblouku brány. Před nimi křižovala hlavní silnice předklášteří a obloha nad nimi právě zelenala a temněla k soumraku. „Říkal jste, že jste našli místo, kde chtěl chlapec nocovat? Nepodíváme se tam spolu?“

Prošli obloukem, podivná dvojice v družné chůzi: rozložitý, hranatý a zavalitý mnich, který se kolébal při chůzi jako námořník a neměl daleko k šedesátce, a šerifův zástupce o víc než třicet let mladší a o půl hlavy vyšší, a přece nevelký, s elegantními, hbitými pohyby a tmavou nevyzpytatelnou tváří. Cadfael byl svědkem toho, jak si tento mladý muž čestně vydobyl své postavení a k tomu manželku, a před pouhými několika měsíci byl svědkem křtin jejich prvního syna. Rozuměli si lépe, než si kdy porozumí většina mužů, a přesto se v otázce královské spravedlnosti dovedli neshodnout.

Obrátili se k mostu, který vedl do města, ale pak zabočili vpravo, kousek od břehu řeky do pruhu stromů, který lemoval silnici. Dál, směrem k večernímu třpytu Severnu se půda svažovala k zelené rovině opatských zahrad, jíž se říkalo Gaye. Spatřili mezi větvemi zelené čiré světlo a došli k místu, kde se Liliwin smutně uvelebil k spánku, než opustí to nevlídné město. Opravdu to bylo hnízdečko, vykroužené v husté mladé trávě na svahu, a o nemnoho větší než doupátko sysla.

„Jediným skokem byl venku jako vyplašený zajíc,“ poznamenal bystře Hugh. „Vidíte, tady jsou polámané mladé výhonky, jak se dral skrz. Tohle je nesporně to místo.“ Zvědavě se ohlédl, protože Cadfael hledal mezi keři, které tu tvořily hustý kryt. „Co to hledáte?“

„Měl přes rameno fidulu v plátěném pytli,“ řekl Cadfael. „Ve tmě se za šňůru zachytila větev a strhla mu ji. Neodvážil se zastavit a poslepu ji hledat. Říkal to tónem, jako by mu někdo umřel. Jistě se to odehrálo přesně tak. Rád bych věděl, co se s ní stalo.“

Odpověď našel ještě ten večer, ale teprve když se s Hughem rozloučil a vracel se k bráně. Byl jasný večer a Cadfael do kláštera nijak nespěchal. Do večerní měl spoustu času. Stál a pozoroval pohodlně se procházející důstojné měšťany z předklášteří a pozdní hry uličníků z farnosti Svatého kříže, kterým se nechtělo domů do postele stejně jako jemu. Asi tucet jich proběhl kolem s jekem a smíchem, pronikavě křičeli jako špačci, někteří ještě polonazí z řeky, ale zatím ne natolik prochladlí, aby museli domů ke krbu. Kopali mezi sebou beztvarý hadrový míč, někteří po něm máchali holemi a jeden něčím širším a kratším. Cadfael zaslechl náraz na duté dřevo a drnčivou ozvěnu jediné zbylé struny, zvuk žalostný jako výkřik o pomoc, s malou nadějí, že prosba bude vyslyšena.

Nezbeda s touto zbraní zůstal za ostatními a vlekl svůj nástroj prachem. Cadfael ho dohonil a srovnal s ním krok, ale spíš jako doprovodná loď než útočící pirát. Mrňous vzhlédl a usmál se, protože ho znal. Měl to domů jen kousek a hračka ho už omrzela.

„Co to máš?“ optal se Cadfael přátelsky. „Kdes objevil tak podivnou pálku?“

Dítě máchlo bezstarostně rukou ke stromům, které zakrývaly Gaye. „Leželo to tamhle v plátěném pytli, ale ten jsem ztratil dole u vody. Nevím, co to je. Nikdy jsem nic takového neviděl. Nezdá se mi, že by to k něčemu bylo.“

„A nenašels i hůlku s jemnými žíněmi nataženými podél, která k téhle divné věci patřila?“ ptal se dál Cadfael a prohlížel si trosku.

Dítě zívlo, zastavilo se a nechalo hračku padnout do prachu. „S tou jsem praštil Daveyho, když mi ve vodě podrazil nohy. Zlomila se, a tak jsem ji zahodil.“ Jak také jinak, když se přesvědčil o její neužitečnosti? Stejně odešel od své odhozené zbraně. Nechal ji ležet, šel domů a cestou si mnul špinavou pěstičkou ospalé oči.

Bratr Cadfael zvedl žalostné zbytky a smutně si prohlížel zborcená žebra a zamotané, visící struny. Nedá se nic dělat, tohle je vše, co zbylo ze ztracené fiduly. Vzal ji s sebou zpátky, i když dobře věděl, jaký zármutek způsobí nešťastnému majiteli. Řekněme, že Liliwin nakonec vyjde ze svého současného trápení živ. Přesto bude bez haléře, a přišel i o hlavní prostředek živobytí. Jde tu však ještě o víc. To poznal, ještě než vložil rozbitý nástroj otřesenému Liliwinovi do rukou a díval se, jak mu tvář zahaluje bolest a zoufalství jako nehostinný soumrak. Chlapec vzal trosku do ruky a mazlil se s ní, kolébal ji v náručí, sklonil hlavu k popraskanému rámu a vyhrkly mu slzy. Jako by nepřišel o majetek, ale o svou milou.

Cadfael usedl opodál v nejbližším výklenku skriptoria a zachovával decentní mlčení, dokud bouře nepřešla. Vyčerpaný Liliwin pak jen nehybně objímal rozbitého miláčka, hubená ramena schoulená proti světu.

„Jsou lidé,“ řekl pak Cadfael mírně, „kteří se vyznají v opravování hudebních nástrojů. Já k nim nepatřím, ale bratr Anselm, náš předzpěvák, ano. Proč bychom ho nepoprosili, aby se na tvoje housličky podíval a zkusil, co se dá dělat, aby zase zpívaly?“

„Tahle že má zpívat?“ Liliwin se k němu rozčileně otočil s ubohou troskou v natažených rukou. „Podívejte se na ni, dříví na podpal. Jak by ji mohl někdo opravit?“

„Co ty víš? Co já vím? Co ztratíme, když se zeptáme člověka, který to možná dokáže? A jestli se nedá zachránit tahle, bratr Anselm ti může udělat novou.“

Zírala na něj hořká nevíra. Proč by měl věřit, že si někdo dá práci a prokáže laskavost tak opovrhovanému a ničemnému stvoření jako on? Zdejší mniši tvrdí, že mu musí dát přístřeší a stravu, ale nic víc, a i to jen z povinnosti. A venku mu nikdo nikdy nedal víc než co by stálo za kůrku chleba.

„Jak bych mohl kdy zaplatit za novou? Nevysmívejte se mi!“

„Zapomínáš, že tady se nekupuje ani neprodává, peníze nám nejsou k ničemu. Bratru Anselmovi stačí ukázat dobrý nástroj, který se porouchal, a hned ho bude chtít vyléčit. Stačí mu ukázat dobrého muzikanta bez nástroje, a bude se starat, aby mu opatřil nový hlas. Jsi dobrý muzikant?“

„Ano!“ vyhrkl Liliwin s náhlou a smělou hrdostí. Aspoň v jedné věci znal svou cenu.

„Tak se mu předveď, a on ti dá, co ti patří.“

„To myslíte vážně?“ divil se Liliwin, zmítaje se mezi nadějí a pochybnostmi. „Vy se ho opravdu zeptáte? Kdyby mě vzal do učení, třeba bych se tomu umění naučil.“ Vtom zaváhal a chvilka rozjasnění byla pryč. Kdykoli získal trochu odvahy do budoucnosti, ihned ho zaplavilo bezútěšné vědomí, že žádná budoucnost třeba ani nebude. Cadfael spěšně pátral v mysli po nějaké maličkosti, která by zaplašila vracející se zoufalství.

„Nikdy si nemysli, že jsi bez přátel, to je čirý nevděk. Máš přece čtyřicet dní odklad, tvůj případ zkoumá nestranný Hugh Beringar a aspoň jedno stvoření pevně stojí při tobě a nechce proti tobě slyšet ani slovo.“ Liliwin se nad tím trochu rozjasnil, stále pochybovačně, ale aspoň mu to na chviličku vyhnalo z hlavy šibenici a smyčku. „Budeš se na ni pamatovat – děvče jménem Rannilda.“

Liliwinova tvář zbledla a vyjasnila se zároveň. Byl to první úsměv, který u něho Cadfael zatím viděl, a i ten byl váhavý, pokorný, bojící se sáhnout po vytouženém ovoci, aby mu v ruce neroztálo jako sníh.

„Vy jste ji viděl? Mluvil jste s ní? A ona nevěří tomu, co o mně všichni říkají?“

„Ani slovo! Tvrdí – ví to – že ses v tom domě nikdy nedopustil násilí ani krádeže. Kdyby proti tobě volaly všechny jazyky v Shrewsbury, ona bude stát na svém a zastane se tě.“

Liliwin seděl a hýčkal rozbitou fidulu tak něžně a plaše, jako by opravdu objímal svou milou. Jeho slaboučký, bázlivý úsměv svítil v hasnoucím světle ambitu.

„Je to první dívka, která se kdy na mě vlídně podívala. Vy jste ji asi neslyšel zpívat – má takový tenoučký sladký hlásek, jako rákos. Jedli jsme spolu v kuchyni. Byla to nejkrásnější chvíle mého života, nikdy bych si byl nepomyslel… A je to vážně pravda? Rannilda ve mě věří?“

[ IV ]

NEDĚLE

Liliwin poskládal své přikrývky a upravil se před ranní mší, odhodlán co nejmíň narušovat spořádaný chod věcí uvnitř těchto zdí. Ve svém toulavém životě neměl mnoho příležitostí seznámit se s denními obřady a latina pro něj byla zavřenou knihou, ale mohl se aspoň účastnit a vzdát čest, pokud se tím stane pro mnichy přijatelnějším.

Po snídani mu Cadfael převázal ránu na paži a odvinul obvaz ze šrámu na hlavě. „Tohle se hojí dobře,“ pochválil jej. „Radši to necháme odkryté a pustíme k tomu vzduch. Máš zdravé, čisté maso, chlapče, i když je ho trochu málo. A už nekulháš a nehrbíš se. Co dělají modřiny?“

Liliwin s údivem přiznal, že ho většina bolestí skoro přešla, a na důkaz předvedl několik neuvěřitelných cviků. Svou dovednost neztratil. Prsty volaly po barevných kroužcích a míčcích, se kterými žonglovával a které měl bezpečně schované v uzlíčku pod postelí, ale obával se, že by tu něco takového neviděli rádi. I troska jeho fiduly odpočívala v koutě portálu vedle křížové chodby. Když se po snídani vrátil, zastihl bratra Anselma, jak zamyšleně obrací nástroj v rukou a přejíždí zkoumavým prstem po nejhorších puklinách.

Předzpěvákovi bylo něco přes padesát, byl to roztržitý, útlý, krátkozraký človíček, mžourající zpod rozcuchané hnědé tonzury a ježatého obočí stejné barvy. Vlídně a povzbudivě se na majitele té pohromy usmál.

„Ta je tvoje? Bratr Cadfael říkal, co zkusila. Býval to znamenitý nástroj. Nevyráběl jsi ho sám, viď?“

„Kdepak. Dostal jsem ji od jednoho starce, který mě na ni učil. Když umíral, dal mi ji. Nevím, jak se dělají.“

Od té doby, co k nim v takové hrůze vpadl, ho bratr Anselm slyšel promluvit poprvé. Pozorně vzhlédl a naklonil hlavu, aby líp slyšel. „Máš vysoko posazený hlas, velmi přesný a čistý. Hodil by ses mi, jestli zpíváš. Ale ty přece musíš zpívat! Nenapadlo tě obléci kutnu a zůstat u nás?“ S povzdechem si uvědomil, že za daných okolností to není příliš pravděpodobné. „No, s tou chudinkou zacházeli hrozně, ale není to beznadějné. Můžeme to zkusit. A smyčec je ztracený, říkáš.“ Liliwin nic takového neříkal, byl oněmělý úžasem. Bratr Cadfael zřejmě dal citlivému nadšenci přesné informace. „Musím říct, že udělat dokonalý smyčec je skoro těžší než vyrobit fidulu, ale už se mi to párkrát podařilo. Umíš zacházet i s jinými nástroji?“

„Dovedu vyloudit tón skoro ze všeho,“ přitakal Liliwin dychtivě.

„Pojď,“ vybídl ho bratr Anselm a pevně ho uchopil za paži. „Ukážu ti dílnu a po velké mši spolu zkusíme, co se s tou tvou fidulou dá dělat. Budu potřebovat pomocníka, aby se mi staral o pryskyřice a lepy. Bude to ale pomalá a pečlivá práce, to nezapomeň, a bude třeba se modlit, a ani zanic se to nedá uspěchat. Hudba je učení na celý život, synku – i na ten nejdelší.“

Strhl ho jako horký vítr a Liliwin za ním šel jako ve snách a dočista zapomněl, že život může být také velmi krátký.

Walter Aurifaber se toho rána vzbudil s vytrvalou bolestí hlavy, ztuhlými údy a s neklidem v duši, a to vše ho dohnalo k tomu, aby vstal a protáhl se, zadupal a udělal pár svižných pohybů, dokud ho otupělost nepřešla. Zavrčel na svou trpělivou mlčenlivou dceru, zeptal se na svého tovaryše, který si rozumně zajistil nedělní klid tím, že na celý den zmizel z dílny i z města, a posadil se k vydatné snídani, aby měl sílu postavit se tváří v tvář svým ztrátám.

Vzpomínky se mu vracely, třebaže mlhavě, včetně jedné příhody, kterou by raději před matkou zamlčel. Peníze jsou samozřejmě peníze, v tom má stará paní pravdu, ale člověk přece nežení dědice každý den, a zvlášť, když mladý získá s nevěstou i tak úctyhodnou sumu. Za takových okolností se přece dá člověku odpustit malý výstřelek vůči ubohému sluhovi. Bude si to však myslet i ona? Sám toho teď trpce litoval, když pomyslel na katastrofální důsledek svého vzácného záchvatu štědrosti. Ne, nesmí se o tom dozvědět!

Walter hýčkal svou zakalenou hlavu i marnou lítost, a maličko se utěšil, až když viděl syna s novomanželkou mířit v nejlepších šatech do kostela Panny Marie, pěkně spolu, Markéta spořádaně zavěšená do Daniela. Na penězích, které s sebou Markéta přinesla a které ještě časem přinese, teď záleželo víc než na čem jiném, dokud se nepodaří získat zpět obsah pokladnice. Když na to pomyslel, hlava ho zas prudce rozbolela. Kdo tohle udělal domu Aurifaberových, musí viset, jestli je na světě nějaká spravedlnost!

Když přišel Hugh Beringar se seržantem, aby si sám poslechl, co mu může sdělit rozhořčená oběť, Walter byl připraven. Nijak ho ale nepotěšilo, když si paní Juliána, očekávající Cadfaelovu návštěvu a další výstrahy, jak se má chovat, chce-li dlouho žít, umínila, že kázání předejde tím, když kazatele přijme dole v síni. Dobelhala se tam, zabodávajíc hůl do každého schodu, a s hubováním zaháněla Zuzanu, když se ji snažila zadržet. Když přišel Cadfael, byla pevně usazená na lavici v koutě, opřená o polštáře, a čelila mu smělým, vyzývavým pohledem. Cadfael se rozhodl, že jí neudělá radost kázáním, a jen jí podal mast, kterou pro ni přinesl, a ujistil se, že má klidný dech i tep. Pak se otočil k Walterovi, kterému náhle nevysvětlitelně došla řeč.

„Jsem rád, že vás vidím v tak dobrém stavu. To, co o vás vykládali, předběhlo dobu aspoň o dvacet let. Mrzí mě ovšem ty ztracené peníze. Doufám, že se podaří získat je zpět.“

„To já taky,“ prohodil Walter kysele. „Říkáte mi, že ten lotr u vás v azylu u sebe nic nemá, a zatímco ho tam držíte, těžko to může jít vykopat a zmizet s tím. Někde to přece být musí, a doufám, že to tuhle šerifovi lidé najdou.“

„Jste si tedy úplně jistý tím, kdo to udělal?“ Hugh s ním zatím dospěl až k chvíli, kdy posbíral své cennosti a odešel je uložit do dílny, a tady najednou Walter ztratil sdílnost. „Byl však vyhnán už o chvíli dřív, jak jsem pochopil, a zatím nikdo nedosvědčil, že ho od toho okamžiku viděl obcházet kolem domu.“

Walter loupl okem po matce, jejíž stařecké uši byly nastraženy, a zakalené, ale bystré oči ho sledovaly. „Ale stejně se mohl někde schovávat. Co mu v tom mohlo za tak tmavé noci zabránit?“

„To jistě mohl,“ souhlasil Hugh zdrženlivě, „ale zatím to nikdo netvrdí. Ledaže byste si vzpomněl na něco, co neví nikdo jiný. Viděl jste ho potom, co ho vyhodili?“

Walter se zavrtěl, celý nesvůj, vypadal, že to celé vyklopí, a pak si to v doslechu Juliány rozmyslel. Bratr Cadfael se nad ním smiloval.

„Bylo by možná dobré,“ pravil bezelstně, „podívat se na místo, kde k útoku došlo. Mistr Walter nám jistě ukáže svou dílnu.“

Walter vděčně vstal a hbitě je vyvedl do uličky a doprovodil do dílny. Dveře z ulice byly zamčené, vždyť byla neděle, a druhé dveře za sebou pečlivě zavřel a s úlevou se nadechl.

„Ne že bych měl před vámi co skrývat, pane, ale budu radši, když matka neuslyší nic, co by ji rozčililo.“ Byla to docela věrohodná zástěrka pro strach, který z ní nikdy nepřestal mít. „Tady se to totiž stalo a od těchhle dveří vidíte, že truhla leží v protějším koutě. A tady jsem byl já s klíčem v zámku, víko opřené o zeď, truhla dokořán, a svíčka byla tuhle na polici. Světlo svítilo přímo do truhly – vidíte? – a to, co bylo vevnitř, bylo jasně vidět. Najednou za sebou slyším zvuk a do dveří se plíží ten zpěvák, ten Liliwin.“

„Výhrůžně?“ zeptal se bez úsměvu Hugh. Na Cadfaela nemrkl, ale obočí bylo výmluvné. „Měl v ruce klacek?“

„Ne,“ připustil Walter, „šel spíš pokorně, aspoň se tak tvářil. Jak jsem ho teda uslyšel, otočil jsem se. Byl sotva ve dveřích, mohl zbraň upustit venku, když viděl, že jsem si ho všiml.“

„Ale neslyšel jste ji padat a neviděl po ní žádné stopy?“

„To ne, přiznávám.“

„Co vám říkal?“

„Prosil mě, abych se s ním vyrovnal po právu, říkal, že byl ošizen o dvě třetiny slíbené odměny. Říkal, že je to pro chudáka tvrdé, když ho takhle obviní a zkrátí o peníze, a prosil mě, abych mu dal, co měl slíbeno.“

„A dal jste?“ zeptal se Hugh.

„Říkám vám upřímně, můj pane, neměl jsem dojem, že se mu ukřivdilo, když uvážím, co stál ten džbán, ale připadal mi jako ubohý chudák, který musí nějak žít, ať je v právu nebo ne. A tak jsem mu dal ještě jednu penci – dobré stříbro, ražené tady v městě. Ale paní Juliáně o tom ani slovo, prosím vás. Bude se muset dozvědět, že se odvážil dovnitř a škemral, když už jsem si na to vzpomněl, ale nemusí vědět, že jsem mu něco dal. Urazila by se, když mu to sama odepřela.“

„Je chvályhodné, že na ni tak myslíte,“ pravil Hugh smrtelně vážně. „Co pak? Přijal odměnu a odplížil se?“

„Ano. Ale vsadím se, že vám o téhle prosebné návštěvě nic neřekl. Pěkně se mi odplatil za laskavost!“ Walter byl pořád ještě mrzutý a pomstychtivý.

„To se mýlíte, protože nám to řekl. Pověděl nám přesně to, co teď vypravujete vy. A na dobu svého pobytu svěřil opatství do ochrany dvě stříbrné pence, což je všechno, co při sobě má. Povězte mi, zavřel jste víko truhly, jakmile jste si všiml, že vás někdo sleduje?“

„To víte, že ano!“ řekl Walter ohnivě. „A rychle! Ale viděl to. V tu chvíli jsem mu už nevěnoval jedinou myšlenku, ale – vidíte, pane, jak to do sebe zapadá! Jen co byl pryč, nebo když jsem si myslel, že je pryč, otevřel jsem zase truhlu, sklonil se a ukládal Markétino věno, když jsem zezadu dostal silnou ránu do hlavy. A to je poslední, co vím, dokud jsem po dlouhých hodinách neotevřel oči ve vlastní posteli. Mohlo to být nejvýš dvě minuty potom, co se ten kluk vyplížil ze dveří, víc to nebylo. Kdo jiný to tedy mohl být?“

„Ale neviděl jste, kdo vás udeřil?“ naléhal Hugh. „Ani koutkem oka? Ani stín, abyste mohl říct, jak byl velký a jakou měl postavu? Žádný pocit, že za vámi někdo stojí?“

„Ani nápad.“ Walter byl možná pomstychtivý, ale i poctivý. „Pochopte, ohýbal jsem se nad pokladnicí, když jako by na mě spadla zeď a já padl po hlavě do truhly a svět pro mě zmizel. Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel – poslední, nač si vzpomínám, bylo, že svíčka zablikala, ale co s tím? Ne, spolehněte se, ten lotr viděl, co mám v bedně, než jsem zaklapl víko. Že by krotce odešel se svou pencí, když tu byly takové peníze? Kdepak ten! Kromě něj tady nebyla ani noha. Můžete si být jistí, že to udělal ten žakéř.“

„A je to pořád ještě možné,“ připustil Hugh, když se asi po dvaceti minutách na mostě loučil s Cadfaelem. „Bylo toho dost, aby to mohlo zlákat každého chudáka, který má na hraní jen dvě mincičky. Ať už ho něco takového napadlo předtím, než svíčka ozářila poklad našeho přítele, nebo ne. Zrovna tak připouštím, že si chlapec ani nemusel uvědomit, co tam před ním leží a neviděl nic než vlastní nouzi a nepatrnou šanci, že zlatník ho přijme laskavěji než jeho neužilá matinka. Třeba se odplížil a děkoval Bohu za svou penci, a nic zlého ho vůbec nenapadlo. Anebo sebral nějaký kámen či hůl a vrátil se.“

Zhruba ve stejnou dobu na ulici před kostelem Panny Marie, která byla za pěkného nedělního rána po mši společnou půdou pro výměnu zdvořilostí a obhlížení módy, narazili Daniel a Markéta Aurifaberovi při svém obřadním procházení a častých zastávkách s blahopřejícími i soucítícími – svatba stejně jako loupež byly ve Shrewsbury vychutnávány jako námět hovoru a úvah – na mistra Ailwina Cordea, obchodníka s vlnou, a jeho choť Cecílii, a zastavili se, aby prohodili pár slov, jak se na přátele a sousedy sluší.

Paní Cecílie vypadala spíš jako vlnařova dcera, ne-li vnučka. Bylo jí třiadvacet a jemu šedesát, a přestože byla postavou malá a štíhlá, měla tak syté vybarvení, bujné křivky, ladnou chůzi a vše, na čem může spočinout oko, že se jí dařilo působit dojmem bohyně a ovlád každý prostor, který poctila svou přítomností. Její obstárlý manžel si potrpěl na to, aby tento drahokam šňořil drahými látkami a módou, místo aby jej raději halil do nenápadného prostého plátna. Zlacená síťka na její hlavě objímala tíži kaštanových vlasů a vpřed čněla veliká ozdoba z emailu a drahokamů, upoutávající pozornost k skvostnému poprsí.

Tváří v tvář tomuto ohňostroji působila Markéta vybledle a věděla o tom. Její úsměv byl strnulý a falešný jako maska a hlas se zostřil, jako když zpěvák ztratí notu. Sevřela pevněji Danielovu paži, bylo to však jako pokus zadržet rybku, která jí proklouzne mezi prsty a ani si neuvědomí, že ji chtěl někdo chytit.

Mistr Corde se starostlivě vyptával na Walterovo zdraví, s úlevou vyslechl, že se zotavuje, a projevil lítost, že se zatím nenašlo nic z toho, co bylo tak zlotřile ukradeno. Vzkázal svou soustrast a přitom vzdal díky Bohu za záchranu života a zdraví. Jeho choť všechno opakovala jako ozvěna, oči skromně sklopené a hlas jako hrdlička v dálce.

Daniel, jemuž oči bloudily častěji k růžové a bílé tváři paní Cecílie než k masité, samolibé tváři starého pána, srdečně pozval mistra Cordea, aby i s chotí přišel co nejdřív se zlatníkem pojíst a obveselit ho svou společností. Obchodník s vlnou mu poděkoval a také si to přál, ale bude muset to potěšení o týden, ne-li o víc odložit, přestože posílá soustrastné pozdravy a slibuje, že se za přítele bude modlit.

„Ani nevíte,“ pravila důvěrně paní Cecílie a vztáhla ručku, aby se dotkla Markétiny paže, „jaké máte štěstí, že máte muže, který obchoduje doma. Ten můj mi pořád někam utíká s mezky a vozy a chlapy, buď na západ do Walesu, nebo na východ do Anglie, kvůli obchodům s těmi svými rouny a látkami, a já jsem pak celé dny sama. Představte si, že zítra ráno zase odjíždí, až do Oxfordu, a bude mi scházet tři nebo i čtyři dny.“

Během řeči dvakrát pozvedla smetanová víčka, jednou truchlivě k manželovi a jednou, s obdivuhodně hbitým účinkem, který měl Markétě uniknout, ale neunikl, na Daniela. Oči v jediném záblesku oslepivě zajiskřily, ale vzápětí se opět zahalily a zvážněly.

„No tak, zlatíčko,“ konejšil ji manžel, „vždyť víš, jak si pospíším, abych byl zpátky u tebe.“

„A víš,“ opáčila s našpulenou pusinkou, „jak mi budou tři nebo čtyři osamělé noci dlouhé? Měl bys mi koupit něco hezkého, aby sis mě po návratu udobřil.“

Věděla, že přiveze. Nikdy se ještě z žádné cesty za obchody nevrátil bez dárku na udobřenou. Koupil si ji, ale pod svou pošetilou náklonností měl dost chladné rozvahy, aby věděl, že si ji musí kupovat znovu a znovu, chce-li si ji udržet. V den, kdy si to náležitě uvědomí a domyslí do důsledků, bude mít ona právem strach o svůj štíhlý krček, neboť vlnař je muž nadutý a majetnický.

„Máte úplnou pravdu, paní!“ ucedila Markéta se staženými rty. „Svého štěstí jsem si dobře vědoma.“

Až příliš dobře! Avšak štěstí každého muže a každé ženy se dá změnit – při troše přemýšlení, vytrvalosti a chytrosti.

Liliwin strávil den způsobem tak nečekaným a příjemným, že na celé hodiny zapomněl na hrozbu, která nad ním visela. Hned po velké mši ho předzpěvák odvedl do koutku v křížové chodbě, kde už začal s jemností a nelítostností chirurga rozebírat polámané kusy fiduly. Byla to pomalá, soustředěná práce, jež vyžadovala každý zlomek učedníkovy pozornosti, jestliže měl při vzkříšení asistovat. A také to byla výborná terapie proti myšlenkám na smrt.

„Dáme dohromady, co je tu polámané,“ říkal soustředěný a blažený bratr Anselm, „abychom nástroji projevili uznání. Nevadí, jestli bude mít hotový výrobek vady, přesto bude zase mluvit. Bude-li koktat, uděláme jinou, tak jako jedna generace následuje po svých rodičích a přejímá jejich hudbu. Nic se neztrácí nadobro. Podej mi ten pergamen, synku, a všímej si, v jakém pořadí ty úlomky pokládám.“ Byly to jen třísky, pouhá hrstička, ale pečlivě je kladl do tvaru, jaký by měly mít po obnově. „Věříš, že na ten nástroj budeš zase hrát?“

„Ano,“ řekl uchváceně Liliwin, „věřím.“

„To je dobře, protože víra je nutná. Bez víry se nedosáhne ničeho.“ O tomto vzácném nářadí se zmínil tak, jak by mluvil o kterémkoli jiném, jež tu měl rozložené při ruce. Vyřezávanou kobylku položil stranou. „To je dobrá práce, a stará. Tahle fidula měla víc než jednoho pána, než přišla k tobě. Mlčení se jí líbit nebude.“

Jemu také ne. Jeho svižný, mírný hlas plynul jako klidný potůček, zatímco pracoval, a tato hudba uklidňovala jako bublání vody. Když rozebral a po pořádku rozložil všechny úlomky fiduly, a pergamen, na němž spočívaly, odložil do bezpečí do kouta, přikrytý lněným plátýnkem, aby si počkal na světlo zítřejšího dne, předložil ihned Liliwinovi své vlastní malé přenosné varhánky a požádal ho, ať to s nimi zkusí. Nemusel mu ukazovat, jak se používají, Liliwin už viděl, jak se na ně hraje, ale sám ještě neměl možnost to zkusit.

Prstoklad mu šel na první pokus docela snadno, ale tolik se soustředil na melodii, kterou hrál, že zapomněl levou rukou tahat měchy a melodie mu se vzdechem unikla do ticha. S překvapeným smíchem se zarazil a zkusil to znovu, příliš prudce, a ruka na klávesách se zpomalila. Na třetí pokus se mu to povedlo. Hrál si s varhanami očarovaně, vyluzoval melodii za melodií, získával cit, vyrovnával jednu ruku s druhou, jeho ctižádost rostla, až začal zkoušet kudrlinky. Víc se toho pěti prsty udělat nedalo.

Bratr Anselm mu ukázal zvláštní pravidelné uspořádání značek na pergamenu s odpovídajícími psanými symboly, o nichž věděl, že jsou to slova. Rozluštit je nemohl, protože neuměl číst v žádném jazyce. Neznamenalo to pro něj nic víc než hezkou malůvku, něco, co by si mohla předkreslit žena pro vyšívání.

„Tohle tajemství ses ještě nenaučil? Myslím, že bys to pochytil rychle. To je hudba, zapsaná tak, aby ji mohlo vnímat i oko, nejen ucho. Vidíš tady tu řádku not? Dej mi ty varhany.“

Vzal je a zahrál dlouhou melodii. „To, co jsi právě slyšel, je napsáno tady. Poslouchej ještě jednou!“ A opět ji vítězoslavně zahrál. „Teď mi to zazpívej!“

Liliwin vztyčil hlavu a melodii mu přezpíval.

„A teď mě sleduj, zazpíváš každý tón, který zahraju, ano?“

Bylo to opojné, opakovat a přehazovat si hudbu řádek za řádkem. Za pár minut už začal Liliwin šperkovat, obměňovat, vracet vyšší tón v akordu s původním.

„Mohl bych z tebe udělat zpěváka,“ řekl bratr Anselm a navýsost spokojeně se opřel.

„Já přece jsem zpěvák,“ ohradil se Liliwin. Nikdy dřív mu ale nepřišlo, jak je na tu skutečnost hrdý.

„Tomu tedy věřím. Tvá hudba a moje jdou jinými cestami, ale obě se skládají z těchhle malých značek a ze zvuků, které představují. Jestli se trochu zdržíš, naučím tě je číst,“ slíbil Anselm potěšen svým žákem. „Teď si to půjč, nacvič si nějakou svoji písničku a pak mi ji zazpívej.“

Liliwin v duchu procházel své písničky a trochu se zastyděl, když shledal, kolik jich tady musí vynechat jako necudné a pohoršlivé. Všechny však takové nebyly. Měl jednu oblíbenou, o prvním vyznání mladé lásky, a když si ji teď připomněl, vzpomněl si na Rannildu, stejně chudou jako on, stejně přehlíženou, v zakouřené kuchyni a hrubé haleně, s oblakem tmavých vlasů a bledou oválnou tváří prozářenou jiskrnýma očima. Zkusmo vybroukával melodii a levá ruka už zacházela s měchy obratně a jistě. Zahrál a zazpíval písničku a tak se na zpěv soustředil, že si skoro nevšiml, jak pilně píše bratr Anselm na papír značky.

„Budeš mi věřit,“ řekl Anselm a nadšeně mu ukazoval list, „že to, co jsi právě zpíval, je tu zapsáno? Ne, slova ne, ale melodie. To ti vysvětlím později, naučíš se jak zapisovat, tak luštit. Je to milý popěvek, co jsi hrál. Dal by se použít jako základ pro mši. No, prozatím to stačí, musím se jít připravit na nešpory. Budeme pokračovat zítra.“

Liliwin něžně položil varhánky zpátky na polici a omámeně vyšel do časného podvečera. Jasný bleděmodrý den přecházel v temněji modrý soumrak. Připadal si vyprázdněný, a současně zjemněný a naplněný jako den sám, tiše a nadějně živý. Pomyslel na své otlučené žonglérské kroužky a koule schované pod složenými pokrývkami v portálu kostela. Představovaly jinou z jeho dovedností, která zreziví a poškodí se, nebude-li ji procvičovat. Byl celým dnem tak povzbuzen, že pro ně došel a s nadějí si je odnesl do zahrady, která se prostírala na rovině pod hráškovými poli, jež sbíhala k potoku Meole. V tuto hodinu tam nikdo jiný nebyl, práce pro dnešek skončila. Rozvázal uzlík, vyndal šest dřevěných koulí a po nich kroužky a začal je přehazovat z ruky do ruky, procvičoval si zápěstí a bystrost oka.

Byl od svých pohmožděnin ztuhlý a nejdřív mu to nešlo, ale po chvíli se mu začala vracet někdejší lehkost a potěšení z toho, jak je zručný. Je to možná skromná dovednost, ale přece jen se to musí umět, a on to uměl a cenil si toho. Povzbuzeně odložil koule a kroužky a začal zkoušet ohebnost hubeného šlachovitého těla a zkroutil je do groteskních zauzlenin. Pošlapané a ztlučené svaly ho trochu bolely, ale vytrval, odhodlán se nevzdat. Nakonec metal kozelce po stráni nad hráškovými poli, svinul se do kruhu a skutálel se po svahu k potoku a zpátky se vrátil v sérii salt, protože svah byl dost mírný.

Když byl zase na rovině, kde začínaly zelinářské zahrady a ohrazené herbárium, narovnal se, zardělý a potěšený, a zjistil, že na vzdálenost několika metrů hledí do pohoršené, kyselé tváře mnicha stejně drobného jako on sám. Zaraženě pohlédl do jeho vypoulených a rozhořčených očí.

„Takhle tedy ctíš tuto svatou půdu?“ otázal se upřímně popuzený bratr Jeroným. „Hodí se takové šaškoviny a lehkomyslnost pro naše opatství? A máš, chlape, tak málo vděčnosti za ochranu, kterou ti poskytujeme? Nezasloužíš si azyl, když ho bereš na tak lehkou váhu. Jak se opovažuješ takhle urážet Boží ovčinec?“

Liliwin se schoulil a zakoktal, celý udýchaný a ponížený: „Já to nemyslel jako urážku. Jsem vděčný, opravdu si opatství hluboce vážím. Jen jsem chtěl vědět, jestli ještě ovládám své řemeslo. Je to mé živobytí, musím je cvičit! Odpusťte, jestli jsem udělal chybu!“ Dal se snadno zastrašit, tady, kde byl dlužníkem, a v nejistotě, jak se má v neznámém světě chovat. Všechno to krátké rozveselení, všechen požitek z hudby z něho vyprchaly. Zvedl se téměř nemotorně, on, který byl před chviličkou tak ohebný, a stál roztřeseně se shrbenými rameny a sklopenýma očima.

Bratr Jeroným, který měl málokdy co dělat v zahradách, vždyť byl převorův písař a nepotrpěl si na manuální práci, zaslechl na velkém nádvoří ze zahrad tichý, tak cizí zvuk dřevěných koulí ťukajících o sebe ve vzduchu, a šel věc bezelstně prozkoumat. Jakmile však to představení spatřil, sám chráněn keři lemujícími bylinkovou zahradu bratra Cadfaela, nezarazil provinilce hned a nevaroval ho, že se proviňuje, ale zůstal schovaný a střádal si pohoršení, dokud se pachatel nenarovná a nepostaví na nohy. Snad i jisté vědomí vlastní viny způsobilo, že kejklíře pokáral tak prudce.

„Tvé živobytí,“ pravil nemilosrdně, „by tě mělo vést spíš k modlitbám a sebezpytování než k tomuhle bláznovství. Člověk, nad kterým visí taková obvinění, se musí nejdřív starat o svou duši, protože ať už si bude muset napříště obstarávat živobytí nebo ne, má duši, kterou musí zachránit, až splatí své dluhy na tomto světě. Mysli na to a odlož své tretky, dokud jsi tu pod ochranou. Nehodí se sem! Je to rouhání! Nemáš snad až dost nesplacených dluhů?“

Liliwin pocítil, jak se nad ním stahují mračna vnějšího světa: už se jim nedalo dál unikat. Jako někteří z mnichů nosili náznak svatozáře, on nosil smyčku, neviditelnou, ale vždy přítomnou.

„Nemyslel jsem to zle,“ zašeptal beznadějně a otočil se, napůl slepý bolestí, aby zvedl svůj ubohý uzlík hraček a spěšně odklopýtal.

„Dělal kotrmelce a žongloval v zahradách,“ hlásil Jeroným, stále ještě rozpálený urážkou, „jako potulný šašek na trhu. Copak se to dá omluvit? Azyl je právem těch, kdo přicházejí s patřičnou úctou, ale tenhle… Samozřejmě jsem ho pokáral. Řekl jsem mu, že má radši myslet na svou nesmrtelnou duši, když nad ním visí tak smrtelné obvinění. ‚Moje živobytí‘, prý. A přitom je dlužen život!“

Převor Robert shlédl dolů přes svůj patricijský nos, ale zachoval štítivý a pohoršený klid své urozené tváře. „Otec opat má pravdu, že dbá na posvátnost azylu, ten nelze zrušit. My nejsme na vině a nemusíme si dělat starosti s vinou či nevinou těch, kdo se ho dovolávají. Máme ovšem starost o pořádek a dobré jméno našeho domu, a uznávám, že tento náš host mu dělá pramalou čest. Byl bych raději, kdyby se odtud odebral a poddal se zákonu, to je pravda. Pokud to však neudělá, musíme ho trpět. Kárat tam, kde pohoršuje, není jen naše právo, ale povinnost. Ovšem vynaložit úsilí na to, abychom ho ovlivnili nebo vypudili, to naše práva přesahuje. Pokud neodejde ze své vlastní vůle, tak ho jak ty, tak já, bratře Jeronýme, musíme podporovat a chránit, a též se za něho modlit.“

Jak upřímně, jak rozhodně to říkal! Ale jak nerad!

[ V ]

OD PONDĚLNÍHO SVÍTÁNÍ DO VEČERNÍ MŠE

Minula slunná a pěkná neděle a pondělní ráno se rozbřesklo stejně jasné: nádherný den na praní, teplý vzduch, lehký vánek, keře a tráva suché a pružné. U Aurifaberů se v den velkého prádla vždycky vstávalo časně. Prádlo se pokaždé šetřilo dva až tři týdny, aby se ta spousta vody nahřála najednou a najednou se odbyla všechna lopota s drhnutím, popelem a louhem. Rannilda vstávala první, aby rozdělala oheň pod kotlem z cihel a hlíny a nanosila ze studny vodu. Byla silnější, než se zdálo, a zvyklá na těžká břemena. Mnohem víc ji tížilo to, nač zvyklá nebyla – hrůza, kterou cítila kvůli Liliwinovi.

Provázela ji každým okamžikem. Když spala, zdálo se jí o něm, a budila se zpocená strachem, že už ho třeba uštvali a chytili, a ona nic neví. A když byla vzhůru a pracovala, pořád měla v hlavě jeho podobu a v prsou horký a tíživý kámen úzkosti. Strach o sebe drtí a stísňuje zvenčí, ale strach o druhého je netvor, hladová krysa hlodající zevnitř a vyžírající srdce.

To, co o něm říkali, byla lež. Za žádných okolností to nemohla být pravda. A přitom mu šlo o život! Nemohla neslyšet, co si o něm šuškali mezi sebou, jak se všichni proti němu spikli a slibovali mu, že bude viset. Viset za něco, o čem si ona byla v srdci a v duši jistá, že to neudělal! Nebyl takový, aby někoho skolil nebo vykradl truhlici.

Zámečník si dnes přivstal, slyšel ji, jak vytahuje vědro ze studny, a vyšel zadním vchodem na zahradu, aby se prošel na sluníčku a popřál dobrý den. Rannilda si pomyslela, že by se tak nenamáhal, kdyby věděl, že ten rámus dělá jen služka. Dbal, aby rodině svého domácího prokazoval pozornost, a nikdy nevynechal běžné sousedské zdvořilosti, ale jeho pozornost se málokdy upřela k Rannildě. Ani tohoto pěkného rána se nezdržel, jenom se krátce prošel po Livoře a vrátil se do svých dveří. Tam se ohlédl a chviličku sledoval výmluvné přípravy ve zlatníkově domě – hromadu prádla i začínající ruch všedního dne.

Zuzana sešla dolů s plnou náručí prádla a dala se se svou obvyklou ráznou, mlčenlivou zdatností do práce. Daniel posnídal a odešel do dílny. Markétu nechal samotnou a nerozhodnou v síni. O svatební noci se toho stalo tolik, že neměla čas začít si zvykat na dům a domácnost, ani uvažovat, kde je v nich její místo. Kamkoli se vrtla, aby udělala něco užitečného, všude ji předešla Zuzana. Walter vylehával a hojil si bolavou hlavu a paní Juliána zůstávala ve svém pokoji, ale Markéta nestačila donést jídlo ani jednomu, ani druhému. Už to bylo vykonáno. Na vaření bylo ještě časně a klíče od domácnosti stejně visely Zuzaně u pasu. Markéta obrátila pozornost na jediné místo, kde cítila, že vládne ona a její přání: začala předělávat Danielův mládenecký pokoj podle svého vkusu a vyklízet prádelník a truhlu, kde si teď musí udělat místo na své vlastní šaty a zásoby prádla. Přitom objevila spoustu dokladů po
věstné šetrnosti paní Juliány. Byly tam šaty, které musel Daniel nosit jako dorůstající chlapec a rozhodně je už nikdy neobleče. Znovu a znovu úhledně zašívané musely všechny sloužit tak dlouho, jak to jen šlo, a i pak, když z nich nadobro vyrostl, byly uloženy a uchovány. Ovšem teď, když je Danielovou manželkou, bude jeho pokoj vypadat tak, jak si přeje ona, a těchhle zbytečných připomínek hamižnosti se zbaví. Ať si ještě dnes domácnost běží ve vyjetých kolejích, jako by tu ona nehrála žádnou roli, ale vždycky to tak nebude. Nespěchala. Než začne jednat, musí si to pořádně promyslet.

Rannilda vkleče na dvoře drhla a tloukla, ruce rozbolavělé od louhu. V půli dopoledne byly poslední kusy vyždímané, poskládané a narovnané ve velkém proutěném koši. Zuzana si jej opřela o bok a odnesla dolů po svahu zahrady a ven průchodem v městské hradbě, aby je rozprostřela na keřích a trávníku, který byl obrácený téměř přesně k jihu, vstříc slunci. Rannilda uklidila necky, setřela podlahu a šla dovnitř přiložit a dát na plotnu solené hovězí k obědu.

Tady, v klidu a o samotě, ji náhle tak zavalila bolest nad Liliwinem, že jí z očí vytryskly slzy rovnou do hrnce, a jakmile jednou začaly téct, už se nedaly zastavit. Slepě tápala po kuchyni, pracovala po hmatu a bezmocně prolévala slzy pro prvního muže, který se jí zalíbil a kterému se zalíbila sama.

Zabraná do svého trápení, neslyšela Zuzanu, jak tiše vešla do dveří za ní, zůstala stát a pozorovala, jak si ruce poslepu hledají cestu a z nevidoucích očí kanou učiněné potoky.

„Propánajána, děvče, co je to s tebou?“

Rannilda sebou trhla a provinile se otočila. Zakoktala, že to nic, že ji to mrzí a že pokračuje v práci, ale Zuzana ji ostře přerušila:

„To není žádné nic! Nemůžu se na tebe dívat, jak tu bloumáš a nejsi k ničemu. Už dva dny jsi jako stonavé kotě, a já vím proč. Máš v hlavě toho mizerného zlodějíčka – já to vím! Vím, jak se kolem tebe točil a mámil tě tím svým úlisným hlasem. Sledovala jsem vás. Copak jsi takový blázen, že se soužíš kvůli takovému nezdarovi?“

Nezlobila se. Nikdy se nerozzlobila. Znělo to netrpělivě, ba popuzeně, ale přece jen s jakousi opovržlivou shovívavostí, a hlas měla vyrovnaný a ovládaný jako vždy. Rannilda spolkla poslední slzy, které ji dusily, vymnula si mlhu z očí a začala se horlivě zabývat hrnci a pánvemi a chvatně se rozhlížela po něčem, čím by od sebe za každou cenu odpoutala pozornost. „Jen na chviličku to na mě přišlo, ale už je to dobré. No ne, vy ale máte zmáčené nohy a podolek,“ vykřikla, vděčně se chápajíc prvního, na co jí padly oči. „Měla byste se přezout.“

Zuzana s opovržením pokrčila rameny nad její snahou odvést pozornost. „Do mých mokrých nohou ti nic není. Řeka trochu stoupla. Nevšimla jsem si toho, dokud jsem nezašla moc blízko ke kraji, když jsem se natahovala a věšela na keř košili. Co tvoje mokré oči? O ty jde. Ty holka hloupá, na koho to plýtváš myšlenkami! Je to obyčejný potulný lotřík, který má určitě za sebou spoustu menších hříšků, a oprátku, která ho čeká, si jedině zaslouží. Měj rozum a pusť ho z hlavy.“

„Není to žádný lotřík,“ v zoufalství se vzchopila Rannilda. „Neudělal to, já to vím, já ho znám. Nemohl to udělat, není to násilník. Mám o něho starost, nemůžu si pomoct.“

„To vidím,“ řekla Zuzana smířeně. „To jsem viděla od té chvíle, co ho vyslídili. Ten kluk už mě otravuje, a ty taky. Potřebuju tě zase střízlivou. Panebože, copak musím celou tuhle domácnost nést na hřbetě sama a ani ty mi trochu nepomůžeš?“ Zamyšleně se kousla do rtu a zprudka se otázala: „Vyléčí tě, když tě pustím na vlastní oči se přesvědčit, že je ten komediant živý a zdravý, a naneštěstí na nějaký čas mimo náš dosah? Nakonec se z té šlamastyky nejspíš ještě vykroutí!“

Vyslovila kouzelnou formuli. Rannilda na ni upřela oschlé oči, zářící jako svíce. „Přesvědčit se? Myslíte jako, že bych tam mohla zajít?“

„Nohy snad máš,“ jízlivě odsekla Zuzana. „Je to kousek. Před nikým tam nezavírají dveře. Třeba se vrátíš vzpamatovaná, až uvidíš, jak málo mu na tobě záleží, zatímco ty si pro něho lámeš srdce, ty hloupá. Třeba poznáš, co je zač, a to ti prospěje. Ano, běž. Jdi si, ať je to odbyté! Já se projednou bez tebe obejdu. Ať taky něco dělá Danielova panička. Aspoň se pocvičí.“

„Myslíte to vážně?“ zašeptala Rannilda ohromená takovou šlechetností. „Můžu jít? Ale kdo ohlídá polívku a maso?“

„Já. Ví Bůh, že jsem to dělala už mockrát. Povídám ti, běž rychle, než si to rozmyslím, a zůstaň si tam celý den, jestli tě to vyléčí. Já se bez tebe protentokrát obejdu docela dobře. Ale umyj si obličej, holka, a učeš se, ať děláš čest sobě i nám. Jestli chceš, můžeš s sebou vzít pár ovesných placek a zbytky od včerejška. Pokud srazil mého otce,“ řekla Zuzana drsným hlasem, odvrátila se, vzala vařečku a začala míchat bublající hrnec na háku, „čekají ho nakonec horší věci, tak na něm nemusíme škudlit trochou jídla, dokud je živ.“ Přes rameno se ohlédla na Rannildu, která ještě pořád nevěřícně postávala na místě. „Tak upaluj navštívit toho svého zpěváčka. Myslím to vážně, máš to dovoleno. Pochybuju, že si vůbec vzpomene, jak vypadáš. Jdi už, ať přijdeš k rozumu.“

Rannilda, omámená úžasem a napůl nevěřící v takové milosrdenství, si opláchla obličej a roztřesenýma rukama přihladila hřívu tmavých vlasů, popadla košík, pobrala všechny zbytky, které jí Zuzana rázně přistrčila, a vyšla ze síně jako náměsíčná. Čirou náhodou právě sestupovala po schodech Markéta s kupou odloženého šatstva přes ruku. Všimla si drobné nesmělé postavičky, která se kmitla dole, a v překvapení se dobrodušně – vždyť ta sirota tu byla stejně cizí a osamělá jako ona – zeptala: „Kam tě to tak nakvap posílají, dítě?“

Rannilda se pokorně zastavila a vzhlédla do kulaté, svěží Markétiny tváře. „Paní Zuzana mi dovolila. Jdu do opatství s trochou jídla pro Liliwina.“ Jméno, pro ni tak významné, Markétě nic neřeklo. „Toho zpěváka. Toho, co prý uhodil mistra Waltera. Ale já jsem si jistá, že ne! Řekla, že můžu jít a přesvědčit se, jak se mu daří – protože jsem plakala…“

„Vzpomínám si,“ řekla Markéta. „Drobný človíček, hodně mladý. Oni jsou si jistí, že je vinen, a ty, že je nevinen?“ Její modré oči byly rezervované. Prohrabala kupu šatstva, které měla přes ruku, a slaboučce, letmo se pousmála. „Vzpomínám si, že nebyl valně oblečený. Tady je kabátec, který před lety nosil můj manžel, a kápě. Myslím, že by je ten človíček oblékl. Vezmi mu to. Byla by škoda to vyhodit. Nebesa přece schvalují dobročinnost i k hříšníkům.“

S vážnou tváří vytáhla dobrý tmavomodrý kabátec, z něhož Daniel vyrostl, sotva byl trochu záplatovaný, a hodně spravovanou, rezavě hnědou kápi. „Vezmi si je! Tady k ničemu nejsou.“ K ničemu, jen k uspokojení, které jí skýtalo poslat je bezvýznamné dušičce, kterou všichni členové její nové rodiny odsuzovali. Bylo to její gesto nezávislosti.

Stále omámenější Rannilda vzala nabízené věci, složila do košíku, němě se poklonila a utíkala, než ten bezpříkladný a neuvěřitelný záchvat dobré vůle skončí a jídlo, oblečení, volno a všechno okolo se rozplyne v nic.

Zuzana vařila, nosila na stůl, myla nádobí a obcházela svou vymezenou říši s poněkud sveřepým úsměvem na rtech. Pod jejím vedením byla strava o něco bohatší než za paní Juliány a dnes bylo všeho nazbyt i poté, co odnesla obvyklý příděl Jestynovi do dílny a poseděla s ním, než se najedl, aby pak odnesla misku zpátky do kuchyně. To, co zbylo, nestálo za schovávání, ale pro jednoho to bylo dost. Nakrájela do toho zbytek vařeného soleného hovězího a odnesla přes dvůr do zámečnické dílny jako už nejednou, když jim přebylo.

John Boneth pracoval na svém ponku a vzhlédl, když vstupovala s mísou. Rozhlédla se a viděla všude klid a pořádek, ale nikde ani stopy po Baldwinu Pecheovi ani po mladém Griffinovi. Asi byl někde za pochůzkou.

„Máme toho moc a vím, že váš pán není žádný velký kuchař. Přinesla jsem mu oběd, jestli ještě nejedl.“

John už stál zdvořile na nohou a uctivě se na ni usmíval. Znali se už pět let, ale vždy spolu jednali jen takhle na dálku. Slečna domácích, dcera bohatého mistra řemeslníka, to není nic pro obyčejného tovaryše.

„To jste hodná, paní, ale mistr tu není. Neviděl jsem ho už od půlky dopoledne. Nechal mi tu pár klíčů na vypilování. Mám dojem, že je na celý den pryč. Říkal něco o tom, že berou ryby.“

Na tom nebylo nic zvláštního. Baldwin Peche se spoléhal na svého tovaryše, že povede podnik stejně zdatně jako on sám, a rád si udělal volno, kdy se mu zlíbilo. Třeba jen obchází pivnice a vyměňuje své novinky za kdejaký čerstvý drb, který se šušká, nebo je na střelnici u řeky a sází na dobrého lučištníka, nebo si vyplul na lodičce, kterou si nechává v ohradě u vodní brány pár minut odtud po proudu. Touhle dobou už musí proti proudu Severnu připlouvat mladí lososi. Rybář by mohl být v pokušení jít zkusit štěstí.

„Takže nevíte, jestli se vrátí?“ vyčetla Zuzana tovaryši z obličeje. Pokrčila rameny a usmála se. „Já vím. No dobře, když tu není… Do vás by se to ještě vešlo, viďte, Johne?“ Obvykle si s sebou nosil krajíc chleba a proužek soleného špeku nebo kus sýra. Maso bylo v domě jeho matky svátečním jídlem. Zuzana mu položila misku na ponk, posadila se proti němu na židli pro zákazníky a pohodlně se opřela o lokty. „Jeho škoda. V pivnici zaplatí víc za horší jídlo. Posedím s vámi, Johne, a pak odnesu misku.“

Rannilda sešla ulicí Wyle k otevřené městské bráně a prošla jejím stinným portálem na mihotavé slunce na mostě. Z domu chvátala, aby ji nezavolali zpátky, ale cestou přes město se loudala ze strachu před tím, co ji čeká. Pro človíčka neučeného, napůl ještě divokého, Walesem zavrženého a Anglií vítaného jen jako párek pracovitých rukou, to byla výprava hrůzostrašná. O mniších a klášterech nevěděla vůbec nic a o křesťanství taky moc ne. Ale tam, uvnitř opatství, je Liliwin, a ona jde za ním. Zuzana přece říkala, že nezavřou bránu před nikým.

Na druhé straně mostu prošla kolem hájku, kde chtěl Liliwin přespat, ale odkud ho o půlnoci vyštvali. Na druhé straně předklášteří byl mlýnský rybník a domy ve správě opatství, a dál začínala zeď enklávy, z níž trčely střechy špitálu, školy a síně pro hosty a také mohutná věžová brána. Majestátně před ní vyvstaly velké západní dveře kostela vedle brány. Sotva však plaše vkročila do nádvoří, uklidnila se. I v tuto snad nejtišší hodinu dne tu vládl čilý ruch, hosté přijížděli a odjížděli, sloužící se loudali za svými pochůzkami, žadatelé prosili, nosiči za poledne odpočívali – celý svět malých lidiček, z nichž někteří byli stejně nicotní jako ona. Mohla by se mezi nimi procházet dlouho, a nikdo by si jí ani nevšiml. Musela však najít Liliwina, a rozhlížela se po nejdůvěryhodnějším zdroji informací.

Nezvolila si šťastně. Přes nádvoří chvátal mužíček v mnišské kutně. Vybrala si ho, protože byl stejně malý a drobný jako Liliwin, a ramena měl ochable svěšená, čímž jí ho také připomněl, a také protože někdo, kdo vypadá tak skromně a přehlíženě, určitě musí mít cit pro jiné, stejně bezvýznamné jako on. Kdyby to byl bratr Jeroným věděl, náramně by se urazil. Takto mu nebylo nemilé, jak se mu dívka hluboce poklonila a oslovila ho plachým šeptem.

„Prosím vás, pane, má paní mě posílá s almužnou pro mladíka, co je tu v azylu. Byl byste tak hodný a pověděl mi, kde ho najdu?“

Jeho jméno nevyslovila, protože to byla věc soukromá, žárlivě střežená. Jeroným sice želel, že je nějaká dáma tak pobloudilá a posílá tomu zločinci almužnu, avšak dívčina pokora ho trochu odzbrojila. Služebná vyřizující posílku nemůže za chyby své paní.

„Najdeš ho tamhle v křížové chodbě s bratrem Anselmem.“ Neochotně ukázal směr, neboť neschvaloval, jak shovívavě se bratr Anselm chová k obviněnému, ale Rannildu neodsuzoval, dokud si nevšiml, jak se rozjasnila a zrychlila krok, když zamířila tam, kam jí ukázal. Kdepak pouhá posílka, to děvče se příliš rozveselilo! „Dej si pozor, dítě, to, co mu máš vyřídit, se musí vykonat ve vší slušnosti! Je vyšetřován pro velmi vážné obvinění. Smíš s ním půl hodiny pobýt a smíš, ba měla bys mu domluvit, aby myslil na svou duši. Vykonej své poslání, a pak běž svou cestou!“

Ohlédla se po něm rozšířenýma očima a na chviličku ve svém spěchu strnula. Zakoktala pár pokorných slov, zatímco oči jí nevyzpytatelně plály zneklidňujícím jasem. Znovu se hluboce poklonila, až k zemi, ale pak vyskočila, jako když se vznese anděl, a pospíšila do křížové chodby, kam jí ukázal.

Připadala jí obrovská: čtvercová kamenná chodba kolem nekrytého dvora, kde na trávě zlatě, bíle a fialově rozkvétalo jarní kvítí. Jednu stranu napůl zděšeně, napůl blaženě přeběhla, zabočila do druhé plná bázně před celami ve výklencích, vybavených šikmými stolky a lavicemi, prázdnými, až na jednoho soustředěného učence opisujícího jakési divy, který ani nezvedl hlavu, když šla kolem. Na konci ambitu zaslechla z jednoho takového výklenku hudbu. Ještě nikdy neslyšela hrát na varhany. Byl to pro ni čarovný zvuk, dokud nezaslechla, jak s ním blaženě stoupá sladký, vysoký hlas. Poznala, že je to Liliwin.

Skláněl se nad nástrojem, a tak ji neslyšel přicházet. Bratr Anselm také ne, protože byl stejně ponořen do sestavování úlomků hřbetu fiduly. Bojácně stála ve vchodu do výklenku a odvážila se promluvit, teprve když píseň dozněla. V tomto rozhodujícím okamžiku nevěděla, jak bude přijata. Jaké má důkazy, že na ni vůbec pomyslel od té hodiny, kterou spolu strávili, zatímco ona bez ustání myslela na něho? Třeba se klame, jak jí říkala Zuzana.

„Prosím vás…“ začala Rannilda pokorně a váhavě.

Oba vzhlédli. Starý muž si ji prohlížel mírně zvídavýma očima, neudivenýma a vlídnýma. Mladý zíral s otevřenými ústy a planoucím zrakem v nevěřícné radosti. Poslepu odložil záhadný hudební nástroj na lavici a pomalu, opatrně vstal, každý pohyb jemný, ba kradmý, jako by prudší pohyb mohl způsobit, že se Rannilda zachvěje a rozplyne ve světle jako ranní mlha.

„Rannildo… to jsi ty?“

Pokud to opravdu bylo bláznovství, nebyla v něm sama. Raději se podívala na bratra Anselma, jehož zasvěcené prsty byly pozdviženy, aby sebeméně nenarušily jemné operace, jež prováděl.

„Kdybyste dovolil, ráda bych mluvila s Liliwinem. Přinesla jsem mu nějaké dary.“

„Ale jistě,“ pravil bratr Anselm vlídně. „Slyšíš, chlapče? Máš návštěvu. Tak běž, a hezky se bavte. Teď tě pár hodin nebudu potřebovat. Poslechnu si tě potom.“

Přistoupili k sobě jako ve snu, beze slova, a ruku v ruce se odkradli.

„Přísahám, Rannildo, že jsem ho nikdy neudeřil, nikdy mu nic neukradl, nikdy mu neukřivdil.“ Řekl to už nejmíň tucetkrát, tady ve stinném portálu, kde měl složené přikrývky a prostřený tenký slamníček, ubohé náčiní svého řemesla zastrčené v koutku kamenné lavice, jako by to bylo něco ostudného. A nebylo zapotřebí, aby to říkal ani jedinkrát, jak mu už tucetkrát odpověděla.

„Já vím, já vím! Ani na chviličku jsem tomu nevěřila. Jak jsi o tom mohl pochybovat? Já vím, že jsi dobrý člověk. Oni na to přijdou, budou to muset uznat.“

Třásli se a pevně se drželi za ruce zoufalým stiskem, a dotek rozechvíval jejich nezkušená těla vzrušením, jemuž ani jeden z nich nerozuměl.

„Ach, Rannildo, kdybys věděla! Ze všeho nejhorší bylo pomyšlení, že by ses ode mne mohla odvrátit a uvěřit, že jsem tak podlý… Oni tomu věří, všichni. Jen ty…“

„Ne,“ namítla pevně, „myslím, že se mýlíš. Nevěří tomu bratr, co chodí léčit paní Juliánu, ten, co ti vrátil tvé věci… A ani ten hodný bratr, co tě učí… Ne, nejsi opuštěný. To si nesmíš myslet!“

„Ne,“ připustil vděčně. „Teď věřím, teď mám důvěru, když jsi při mně ty…“ Byl ohromen, že ji někdo z té nepřátelské domácnosti za ním poslal. „Je hodná, ta tvoje paní! Jsem jí tak zavázán…“

Ale ne za darované jídlo – pro ni odpadky, pro něj lahůdky –, nýbrž za tuto blízkost, která mu kalila smysly horečným teplem, rozkoší a neklidem, jaké ještě nikdy nezakusil, a jež mohly být jedině láskou, láskou, o níž zkušeně zpíval už léta, zatímco jeho tělo ani mysl ji neznaly.

Bratr Jeroným, věrně poslušný toho, co pokládal za svou povinnost, sledoval čas, a náhle se objevil opodál. Neodvratně se blížil po chodníku z velkého nádvoří. Jeho sandály tiše došlapovaly na dlažbu, a tak stačil zpozorovat jejich ramena přitisknutá k sobě, dvě hlavy, slámovou a černou, jež se div nedotýkaly spánky. Zajisté je na čase ty dva odloučit. Pro takové důvěrnosti zde není místo.

„Dobře to dopadne,“ šeptala Rannilda, „uvidíš! Paní Zuzana říká totéž, co oni, a přece mě za tebou pustila. Myslím, že ve skutečnosti nevěří… Říkala, že se můžu zdržet celý den…“

„Rannildo… ach, Rannildo, mám tě tak rád…“

„Děvče,“ ozval se za nimi drsně káravý hlas bratra Jeronýma, „na tu posílku tvé paní už bylo času dost. Déle se zdržet nesmíš. Vem si svůj koš a jdi.“

Proti odpolednímu šikmému slunci se nad nimi začernal stín o nic větší než Liliwinův, a přece na ně vrhl takovou tmu, že ji sotva mohli unést. Sotva se vzali za ruce, sotva si uvědomili možnosti, jež se tají v jejich útlých tělech, už se musejí odtrhnout. Mnich má autoritu, promlouvá za opatství a nelze mu odporovat. Liliwinovi byla poskytnuta ochrana. Jak by tedy mohl vzdorovat omezením, která mu ukládají?

Roztřeseně se zvedli. Její ruka křečovitě sevřela jeho a ten dotek jím projel jako pečetící oheň rozdmychávaný mocným vichrem zoufalství a hněvu.

„Hned půjde,“ řekl Liliwin. „Slitujte se a dopřejte nám jen chviličku na společnou modlitbu v kostele.“

Bratru Jeronýmovi to připadlo hezké, dokonce odzbrojující, a ustoupil stranou, aby ji Liliwin – koš v ruce – mohl provést portálem do tmavého nitra kostela. Ticho a šero se za nimi zavřely. Bratr Jeroným respektoval jejich soukromí a zůstal venku. Daleko ovšem neodejde, dokud neuvidí, jak se jeden z nich vynořuje sám.

Možná že ji Liliwin vidí naposled! Nemohl unést, že by odešla tak brzy a možná nadobro, když má dovoleno se zdržet celý den. Majetnicky jí sevřel paži a táhl ji hluboko do stinných kamenných zákoutí kaple v příčné lodi za farním oltářem. Takhle mu nesmí odejít! Nikdo je nesledoval, v kostele bylo liduprázdno a Liliwin znal každý koutek a proluku tohoto chrámu, protože ho celý nepokojně a ustrašeně prochodil první noc, kdy tu byl sám, uši ještě nastražené na zvuky pronásledování, a bál se usnout na svém slamníku v portále.

„Nechoď ještě, nechoď!“ Pevně ji objímal, když se tiskli do nejtemnějšího kouta, a jeho rty rozčileně šeptaly do jejího líčka. „Zůstaň se mnou! Vždyť můžeš, můžeš, ukážu ti jedno místečko… Nikdo se to nedoví, nikdo nás nenajde.“

Kaple byla úzká, oltář široký, takže téměř vyplňoval prostor mezi jejími bočními sloupy, a trochu vyčníval z výklenku, který se za ním úžil. Byla tam jeskyňka, do níž se mohli protáhnout jen tvorové tak malí a hubení jako oni. Liliwin si ji zapamatoval jako místo, kam by se mohl stáhnout, kdyby sem vpadli pronásledovatelé, a věděl, že se tam jeho tělo protáhne, takže ani pro ni to nebude žádná potíž. A uvnitř byla tma, soukromí, záruka neviditelnosti.

„Sem, vklouzni sem! Nikdo tě neuvidí. Až se mnich ujistí a odejde, přijdu za tebou. Můžeme být spolu až do nešpor.“

Rannilda se protáhla tam, kam ji tlačil. Udělala by cokoli, oč by ji požádal, její hlad byl stejně zoufalý jako jeho. Do úzkého prostoru za ní vmáčkl i prázdný košík. Ze tmy dýchl zpět její vzrušený šepot: „Přijdeš? Brzo?“

„Přijdu. Počkej tu na mě.“

Neviditelná a nehybná, ani nešeptla, ani nezašustila. Liliwin se s chvěním obrátil, prošel zpátky okolo farního oltáře a vyšel jižní předsíní do východního křídla křížové chodby. Bratr Jeroným měl tu slušnost, že se stáhl na zahrádku, aby svůj žárlivý dozor prováděl méně očividně, jeho bdělé oči však stále lpěly na vchodu, a zřejmě ho upokojilo, když se vynořila osamělá postavička se svěšenou hlavou a skleslými rameny. Liliwin nemusel sklíčenost předstírat, vždyť mu rozrušením tekly slzy radosti i zármutku. Nezabočil okolo skriptoria zpátky za bratrem Anselmem, ale prošel přímo kolem lavice v portále, kde na složených pokrývkách leželo darované jídlo a oblečení, ven na nádvoří a do zahrady. Ne však daleko, jen do úkrytu v nejbližším křoví, aby se mohl přesvědčit, že bratr Jeroným hlídkování vzdal a odkvačil směrem k hospodářskému dvoru. Děvče přece odešlo západními dveřmi k
ostela, rušivá přítomnost byla odstraněna, klášterní pořádek obnoven a autorita bratra Jeronýma náležitě respektována.

Liliwin se rozběhl zpátky ke svému slamníku v portále, zabalil jídlo a šaty do pokrývek a opatrně se rozhlédl, aby se ujistil, že mu nikdo v kostele ani venku nevěnuje pozornost. Když si byl jistý, vklouzl s ranečkem pod paží dovnitř, vrhl se jako střela do kaple a jako úhoř proklouzl mezi oltářem a sloupem do tmavé skrýše. Rannildiny ruce se po něm natáhly, její tvář se přitiskla k jeho, zachvěli se spolu, jeden pro druhého takřka neviditelní, a právě tou tajemností náhle osvobození ode všech zábran vnějšího světa, schopní mluvit beze slov, zproštění ostychu a studu, netajení milenci. Bylo to něco úplně jiného než jejich společné posezení v portále, dokud v jejich ráji nezasyčel Jeronýmův had. Nikdy se nedostali dál než k stisku rukou, a i ty stisknuté ruce mezi sebou schovávali, jako by se bylo zač stydět a před kým ostýchat. Zde nebylo to ani to, jen oprávněná upřímnost, která se ve tmě rozprostírala a dávala a přijímala vášnivé, nezkušené něžnosti.

Bylo tam místo na malé hnízdečko vystlané pokrývkami, košem a Danielovými odloženými šaty, a jestliže na podlaze ležela tlustá vrstva celých pokolení jemného měkkého prachu, jen pomáhala vypolštářovat lůžko, které si ustlali. Seděli schouleni k sobě, zády ke kamenné zdi, dělili se o teplo a sousta, která Zuzana zavrhla, a pevně se drželi jeden druhého, aby se ujistili o své lásce, dokud neodplují do snové iluze bezpečí, kde nebylo ujišťování třeba.

Rozmlouvali, ale jen málo a šeptem.

„Je ti zima?“

„Ne.“

„Ale ano, vždyť se třeseš.“ Pohnul se a přivinul si ji na prsa, a volnou rukou jí přetáhl přes rameno cíp pokrývky, čímž ji k sobě připoutal. Natáhla pod hrubou vlnou paži, provlékla mu ruku okolo šíje, přitulila se k němu rty, tváří i čelem, a stáhla ho k sobě, až leželi hruď na hrudi a společně se vzpínali mocnými hlubokými vzdechy.

Jako by vyšlehl nějaký blesk, který projel oběma těly a spojil je v jedno, aniž by si některý z nich uvědomil, že k tomu sám nějak přispěl. Oba byli stejně nevinní, stejně nezkušení. Vědět z doslechu je jedna věc, ale to, co zažili, se vůbec nepodobalo tomu, co mysleli, že znají. Pak se maličko posunuli, aby se objali ještě pevněji a vřeleji, a usnuli jeden druhému v náručí, aby za hodinu nebo o něco déle oživli stejným nutkáním a opět se pomilovali, aniž se přitom docela probudili. Pak zase usnuli, tak hluboce, v takovém vysílení z úžasu a naplnění, že je nevyrušil ani zpěv nešpor v kněžišti.

„Mám ti sebrat prádlo?“ nabídla se odpoledne Markéta, když se smířlivě odvážila vstoupit do Zuzaniny říše a zjistila, že klidná hospodyně je plně zaměstnaná přípravou večeře.

„Díky,“ Zuzana sotva vzhlédla od práce, „ale udělám to sama.“ Ani krůček vstříc mi neudělá, pomyslela si zkřísnutá Markéta. Její prádlo, její zásoby, její kuchyně! Nato Zuzana přece jen vzhlédla a dokonce se usmála svým obvyklým natrpklým úsměvem, ale ne nepřátelsky. „Jestli pro mě chceš něco udělat, postarej se o babičku. Jsi pro ni nová, bude k tobě vlídnější a spíš si dá říct. Já už ji mám na krku spoustu let a jedna druhou jen rozčilujeme. Jsme si příliš podobné: Ty jsi ještě čerstvá. Byla bys moc hodná.“

To Markétu umlčelo a odzbrojilo. „Ráda,“ řekla srdečně a odešla zkusit, co svede se stařenou, která opravdu před novou příchozí ovládala svou zlost.

Až později, když přes stůl pozorovala Daniela, mlčícího, nevnímavého a samolibě zářícího nějakým tajným uspokojením, vrátila se k chmurným úvahám o své malé vážnosti v tomto domě a o tom, komu visí u pasu klíče a čí hlas váže nebo propouští služebnou, která se ještě nevrátila.

„Divím se,“ pravil bratr Anselm cestou z refektáře po večeři, „kam se poděl můj žák. Co jsem mu ukázal notový zápis, byl celý dychtivý se učit. Ucho má jako anděl, přesné jako pták, a hlas zrovna tak. A nepřišel si ani do kuchyně pro večeři.“

„Ani si nechat převázat ránu,“ souhlasil bratr Cadfael, který strávil celé odpoledne pilným sázením, vařením a mícháním ve svém herbáriu. „I když Oswin se mu na ruku díval a shledal, že se dobře hojí.“

„Byla tu nějaká služtička a přinesla mu košík pamlsků od stolu své paní,“ řekl Jeroným s uchem nataženým směrem k nim. „To on asi neměl chuť na naši obyčejnou stravu. Měl jsem příležitost je napomenout. Třeba ho to zamrzelo a teď někde o samotě teskní.“

Do té chvíle mu nepřišlo, že nežádoucího hosta neviděl od chvíle, kdy chlapec vyšel z kostela. Teď se ukazovalo, že ho neviděl ani bratr Anselm, který měl více důvodů očekávat, že se svým žákem pobude. Opatství bylo rozlehlé, ale ne tak, aby se v něm úplně ztratil člověk, který je zde prakticky vězněm. Pokud je tedy ještě uvnitř.

Jeroným už svým druhům nic neřekl, ale poslední půlhodinu před večerní strávil rychlou obchůzkou celé enklávy a skončil u jižního portálu. Slamník na lavici byl holý a neslehnutý, pokrývky záhadně zmizely. Uzlíku zastrčeného pod růžek slamníku si nevšiml. Podle toho, co viděl, nezbyla tu po Liliwinově přítomnosti ani stopa.

Jakmile se těsně před začátkem večerní udýchaně vrátil, hlásil to převoru Robertovi. Robert se přímo neusmál, jeho asketická tvář zůstala vlídná a kamenná jako vždy, avšak jaksi z něho vyzařovala i úleva a opatrná libost.

„Vida, vida!“ pravil. „Byl-li ten nemoudrý jinoch tak pošetilý, že opustil své bezpečné místo kvůli ženě, je to jeho věc. Smutné, ovšem na nikoho z nás vina nepadá. Nikdo nemůže být moudrý za druhého.“ A vedl zástup do kněžiště svou obvyklou důstojnou chůzí, s výrazem světce, a dýchal o to snáz, že mu z kůže odpadl ten jitřivý bodlák. Neupozornil Jeronýma, aby zatím nikomu nic neříkal. Nebylo třeba, rozuměli si velmi dobře.

[ VI ]

OD PONDĚLNÍ NOCI DO ÚTERNÍHO ODPOLEDNE

Liliwin s trhnutím procitl do tmy a nezaměnitelného zpěvu bratra Anselma v kněžišti, a také do divokého pocitu strachu a plného vědomí té úžasné a strašné věci, které se s Rannildou dopustili, toho zjevení blaha, jež bylo zároveň tak úděsným a neodpustitelným rouháním. Tady, za oltářem, v přítomnosti svatých relikvií, se hřích těla, který by někde na louce nebo v lesíku byl přirozený a lidský, stal smrtelným a zatracujícím. Avšak bezprostřední zděšení bylo horší než vzdálený pach pekelného ohně. Vybavil si, kde je, a také všechno, co se stalo, a jeho smysly zbystřené hrůzou a úlekem poznaly, která mše se slouží. Ne nešpory, ale večerní! Prospali celé hodiny. I večer už minul a snášela se noc.

S chvatnou něhou tápal po pokrývce, aby položil Rannildě ruku na rty a polibkem na tvář ji vzbudil. Okamžitě a úplně se vynořila z hlubin spánku. Cítil, jak se její rty pod jeho dlaní pohybují a usmívají. Také vzpomínala, ale jinak než on. Necítila žádné provinění ani neměla strach. Zatím! To teprve přijde.

S ústy u jejího ucha jí dechl do houště černých vlasů: „Spali jsme příliš dlouho… je noc, zpívají večerní.“

Prudce se posadila a napjatě naslouchala s ním. Zašeptala: „Propána! To jsem to vyvedla! Musím jít… Přijdu hrozně pozdě…“

„Ne, sama ne… to nemůžeš. Takovou dálku, a potmě!“

„Nebojím se.“

„Ale já tě nenechám! V noci chodí zloději a jiní darebáci. Sama nepůjdeš, doprovodím tě.“

Něžně ho odstrčila a její chvějivý šepot mu jemně pohladil tvář. „To nejde! Nemůžeš, nesmíš odtud odejít – hlídají venku a sebrali by tě.“

„Počkej… počkej chvilenku, já se podívám, co a jak.“ Slabé světlo z kněžiště, které přes kamenné zdi nedosahovalo až do jejich škvírky, ale mdle se odráželo do kaple, opisovalo v bledém obrysu tvar oltáře, za nímž se krčili. Liliwin proklouzl ven a odplížil se, aby z úkrytu za pilířem nahlédl do lodi. Bylo tam několik starších žen z předklášteří, které se pravidelně účastnily všech, nejen farních bohoslužeb, protože dbaly o svou duši, bydlely pár kroků odtud a na sklonku života neměly večer na práci nic zajímavějšího. Tohoto pěkného, přívětivého večera jich tu bylo pět. Klečely v šeru právě tam, kam Liliwin dohlédl, a jedna z nich si zřejmě s sebou přivedla mladého vnuka, kdežto jiná, tak křehká, že potřebovala či vyžadovala oporu, s sebou měla mladého, asi dvacetiletého muže. Na zamaskování to postačí, pokud Bůh – anebo osud, či kdo to vlastně drží v ruce hrací kostky přidá po třebnou dávku štěstí.

Liliwin zaběhl zpátky do tmavé kaple a natáhl ruku, aby vyvedl Rannildu z tajného hnízdečka.

„Honem, pokrývky tu nech,“ řekl horečně, „ale podej mi ty šaty – ten kabát a kápi. Nikdo mě neviděl v ničem jiném než v těch mých hadrech…“

Danielův starý kabátec mu byl velký až dost a navlečený přes jeho vlastní šaty mu přidal na objemu i na vážnosti. Loď osvětlovaly jen dvě pochodně u západních dveří a rezavě hnědá kápě spadající hluboko přes ramena mu rozšířila plece a do jisté míry zakryla obličej ještě předtím, než si ji před kostelem bude moci hodit přes hlavu.

Rannilda mu visela na paži, třásla se a přemlouvala. „Ne, nechoď… zůstaň tu, bojím se o tebe…“

„Neboj se! Vyjdeme ven s ostatními, nikdo si nás nevšimne.“ A vyděšení nebo ne, budou ještě chvíli spolu, zavěšeni do sebe, ruku v ruce.

„Ale jak se dostaneš zpátky?“ vydechla se rty na jeho tváři.

„Dostanu se. Projdu za někým branou.“ Obřad končil. Za chviličku půjdou bratři průvodem protější lodí k nočním schodům. „Tak pojď, drž se blízko lidí.“

Nábožné stařeny z předklášteří čekaly na kolenou s obličeji otočenými k průvodu mnichů, kteří je jako stíny míjeli cestou na lože. Pak vstaly a loudaly se k západním dveřím, a za nimi se ze stínu nenápadně vynořili Liliwin a Rannilda, tiší a těsně u sebe, jako by k sobě patřili.

Bylo to neuvěřitelně snadné. Šerifovi důstojníci trvale drželi dvoučlennou stráž před branou, odkud viděli jak na bránu, tak na západní dveře kostela, a měli zapálené pochodně, ale spíš pro vlastní potěchu a pohodlí, než proto, aby si všímali Liliwinových pohybů, vždyť museli nějak přečkat hodiny hlídky, a potmě se karty ani kostky hrát nedají. Tou dobou už strážní nevěřili, že by se uprchlík pokusil azyl opustit, znali však svou povinnost a hlídali celkem poctivě. Vstali a mlčky sledovali odcházející, ale protože neměli příkaz bedlivě si všímat, kdo šel dovnitř, tak je buď nepočítali, nebo si je moc bedlivě neprohlíželi a nevšimli si žádného rozporu. Nikde také nebylo stopy po žakéřově vybledlé a odřené strakatině, ale všude samé obyčejné, úhledné měšťanské oblečení. Nevěděli, že dovnitř vešla mladá dívka, aby se sešla s obviněným, takže je nijak nezaujalo, když na ni hleděli,
jak odchází v jeho doprovodu. Dva bezvýznamní mladí lidé prošli a rozplynuli se ve tmě vzápětí za stařenami. Co je na tom podezřelého?

Byli venku, prošli, světlo pochodní za nimi sláblo, kolem nich se zavírala chladná tma, a srdce, která jim tak divoce bušila až v krku jako poděšená ptáčata zavřená v těsné kleci, se jim postupně v prsou usadila, ale přece jen silně tloukla. Dvě stařeny a mladík, který podpíral starší z nich, naštěstí obývali dva malé domky u mlýna pronajaté klášterem, takže museli zahnout směrem k městu, a Liliwin s Rannildou nemuseli jít tím směrem sami hned od brány, čímž by byli ihned nápadnější. Když ženy zabočily do svých dveří a oni dva se sami kradli mezi mlýnským rybníkem na jedné a lesíky nad Gaye na druhé straně a před nimi se slabě rýsoval kamenný nájezd mostu, Rannilda se prudce zastavila a na kraji stromů ho obrátila tváří k sobě.

„Nechoď do města! Nechoď! Zahni tu nalevo podle řeky. Jde tam pěšina. Tam nebudou hlídat. Neprocházej branou! A nevracej se! Jsi venku a nikdo to neví. Do zítřka se to nedovědí. Běž, uteč, dokud můžeš! Jsi svobodný, můžeš odejít…“ Její šepot byl naléhavý, odhodlaný nadějí pro něho, sklíčený žalem kvůli ní samé. Liliwin slyšel jedno i druhé stejně zřetelně a na okamžik byl rozpolcený i on.

Vtáhl ji hlouběji mezi stromy a prudce ji sevřel v náručí. „Ne! Půjdu s tebou. Není to bezpečné, abys šla sama. Nevíš, co se může přihodit někde v tmavé uličce. Dovedu tě až k vám na dvůr. Musím. Chci!“

„Ale copak nechápeš…“ Zoufale ho tloukla pěstičkou do ramene. „Můžeš jít, utéct, nechat tohle město za sebou. Máš celou noc na to, aby ses dostal daleko odtud. Druhou takovou možnost mít nebudeš.“

„A nechat za sebou i tebe? A přesvědčit je, že jsem opravdu to, zač mě mají?“ Rozechvěle ji vzal za bradu a nepříliš jemně k sobě otočil tvář, kterou viděl jen jako bledý ovál ve tmě. „Copak ty chceš, abych šel? Už mě nikdy nechceš vidět? Jestli to tak je, tak to řekni, a já půjdu. Ale řekni pravdu! Nelži mi.“

Hluboce vzdychla a mlčky ho vášnivě objala. Vzápětí vydechla. „Ne! Ne… chci, abys byl v bezpečí… ale také chci tebe!“

Chviličku plakala, zatímco ji držel a vydával tiché, útěšné a poplašené zvuky. Potom šli dál, neboť bylo všechno jasné a už se k tomu stěží budou vracet. Přes most, kde ze zčeřené hladiny Severnu po obou stranách šlehalo mihotavé světlo, a na sloupech městské brány před nimi červeně hořely pochodně. Strážní v bráně byli pohodlní, hnuli se, jen když se k nim hrnuli rváči nebo bezuzdní opilci. Dva skromní, ale slušní mladí lidé chvátající domů si od nich vysloužili jen letmý pohled a vlídnou dobrou noc.

„Tak vidíš,“ řekl Liliwin cestou vzhůru po svažité a točité Wyle, „nebylo to tak zlé.“

Tichounce odpověděla: „Nebylo.“

„Stejně jednoduše projdu zase zpátky. Chodí pozdní pocestní a já jim půjdu v patách. Když se nikdo neukáže, přespím noc venku, a v těchhle šatech můžu vklouznout dovnitř, až začne ranní ruch.“

„Až mě opustíš,“ řekla, „můžeš odtud odejít.“

„Jenže já tě neopustím. Až odtud jednou opravdu odejdu, půjdeš se mnou.“

Nastavoval svou malou korouhev vzpoury větru a věděl to, myslel to však vážně, z celého srdce. Třeba to všechno skončí potupně, ještě pořád ho mohou dostat jako ptáčník volavku, doposud však měl jméno, sice skromné, ale nikdy nepohaněné obviněním z krádeže a násilí, a stálo za pokus si je udržet. A teď měl v sázce něco ještě dražšího. Nepůjde. Vyčká, až všechno vyhraje, anebo všechno ztratí.

U Vysokého kříže zahnuli doprava do užších tmavších uliček a přinejmenším jednou jim cosi plíživého a hbitého uhnulo z cesty, snad z obavy, že jeden by stačil vykřiknout a vzbudit lidi, i kdyby se druhého podařilo složit první ranou. Shrewsbury mělo dobré stráže, avšak každý osamělý poutník v noci je vydán na milost těm, kdo se ničeho neštítí, a stráže nemohou být všude. Rannilda si ničeho nevšimla. Při svém strachu o Liliwina nepočítala s žádným bezprostředním nebezpečím pro sebe.

„Budou se na tebe zlobit?“ dělal si starost, když se blížili k průčelí dílny Waltera Aurifabera a k úzkému průchodu do dvora.

„Říkala, že smím být pryč celý den, jestli mě to vyléčí.“ Neviditelně se usmála do noci, zdaleka ne vyléčená, ale obrněná proti všemu vyptávání. „Byla hodná, nemám z ní strach, bude při mně.“

Přitáhl ji k sobě v hluboké tmě protějšího vchodu, ona se otočila a přitiskla se k němu. Oběma naráz přišlo, že je to takhle možná naposled, avšak tiskli se k sobě, líbali se a odmítali tomu věřit.

„Tak běž, honem! Budu se dívat, dokud nebudeš vevnitř.“ Stáli tak, že viděl hluboko do uličky a na slabý přísvit z nezakrytého okna uvnitř. Odstrčil ji od sebe, otočil a postrčil směrem k domovu. „Běž!“

Byla pryč. Poslušně přeběhla přes ulici do průchodu, takže na chviličku zakryla světlo uvnitř. Pak byla na dvoře a světlo na okamžik ukázalo její obrys, jak běžela kolem dveří do síně, a pak už ji neviděl.

Liliwin nehnutě stál v tmavém vchodu a dlouho za ní hleděl. Noc kolem něho byla velmi tichá a klidná. Nechtělo se mu odtud. I když mdlá jiskřička ve dvoře zhasla, pořád stál na místě a slepě napínal zrak směrem tam, kde mu zmizela.

Mýlil se však. Jiskřička nezhasla, jenom ji na pár chvil zakryla mužská postava, tiše se plížící dlouhým průchodem na ulici. Vysoký statný muž, podle chůze mladý, a podle toho, jak spěchal a jak se držel v nejhlubším stínu, kápi hluboko staženou do očí a hlavu sklopenou, měl namířeno za nějakým tajným a nekalým cílem.

V usedlosti nocovali jen dva mladí muži, a pro člověka, který v jejich společnosti celý večer hrál, zpíval a žongloval, nebylo nijak těžké je rozlišit. Přes všechno plížení ho přece prozrazoval sváteční nový kabátec. Kampak to Daniel Aurifaber spěchá tak pozdě v noci, pouhé tři dny po svatbě?

Liliwin konečně opustil své stanoviště a vracel se úzkou ulicí k Vysokému kříži. Plížící se postavu už nezahlédl. Daniel zmizel někde v bludišti uliček, kdo ví, s jakým tajným záměrem? Liliwin sešel po Wyle k bráně a skoro jím ani neotřáslo, když ho zastavil strážný, trochu bdělejší než druzí.

„Ale, ale, to se vracíš brzy, chlapče. V tuhle hodinu chceš zase ven? Couráš se sem tam jako pes na trhu.“

„Doprovázel jsem domů své děvče,“ řekl Liliwin. Pravda mu splynula ze rtů ochotně a snadno. „Teď jdu do opatství. Pracuji tam.“ A také že pracoval, a zítra bude pracovat o to pilněji, že dnes bratra Anselma zradil.

„Jo tak, ty sloužíš u nich?“ Strážný byl v dobré náladě. „Jen neskládej žádné neopatrné sliby, hošku, nebo o to děvče přijdeš. Tak běž, dobrou noc.“

Zející brána za ním zapadla, světlo, zrcadlící se v její kamenné klenbě, zůstalo za ním, před ním se vyklenul mostní oblouk s tekutým stříbrem po obou stranách a nad ním byl lehký závoj oblaků, jímž tu a tam prokukovaly hvězdy. Liliwin přešel most a vklouzl do křovin lemujících silnici. Ticho bylo skličující. Když se přišoural blíž k věžové bráně opatství, dostal strach vyjít z úkrytu, překročit pustou ulici a čelit ostřížímu zraku za ní. Západní dveře kostela i otevřená branka pro pěší se zdály stejně nedosažitelné.

Stál hluboko v úkrytu, pozoroval předklášteří a náhle ho znovu a svůdně napadlo, že je opravdu venku z azylu, neodhalen, a před sebou má celou noc, takže může nechat Shrewsbury mnoho mil za sebou a schovat se mezi lidmi, kteří ho neznají. Byl mladý, slabý, bojácný, a velmi žíznil po životě. Bolestná touha uniknout nebezpečí, jež nad nim viselo, byla pronikavá. Celou dobu však věděl, že neodejde. Proto se musí dostat zpátky na jediné místo, kde ještě sedmatřicet dní bude v bezpečí, sem, jen malý kousek od domu, kde otročí Rannilda, čeká a modlí se za něho.

Nakonec měl štěstí. Nemusel ani dlouho čekat. Jeden z laických sloužících opatství slavil toho dne křtiny novorozeného syna a sezval spoustu příbuzných a přátel. Opatští správci, pastýři a honáci, kteří byli jeho hosty, se v hloučku, najedení a rozjaření, vraceli po předklášteří do svých nocleháren v hospodářském dvoře. Liliwin se díval, jak přicházejí. Trousili se přes celou cestu, a když se doloudali k bráně, ti, kteří měli namířeno dovnitř, se zdlouhavě loučili s těmi, kdo bydleli venku, takže měl jistotu, kam míří dobrá třetina jejich počtu, vyklouzl z křoví a přimíchal se k okraji skupiny. Jeden navíc v té tmě nic neznamenal. Vešel, a nikdo se ho na nic neptal. V neuspěchaném loučení uvnitř se tiše odkradl do křížové chodby a tudy na své opuštěné lože v jižním portále.

Byl zase v ovčinci a měl to za sebou. Vděčně se protáhl do prázdného kostela – do půlnoční chyběla ještě dobrá hodina – a došel si pro pokrývky za oltář kaple v křížení. Byl velmi unavený, ale tak mučivě bdělý, že se spánek zdál kdesi daleko. Když si však zase ustlal na svém slamníčku, zastrčil novou kápi a kabátec pod slámu a dosud roztřesený se natáhl na širokou kamennou lavici, spánek se na něho snesl tak znenadání, že věděl jen to, že se propadá celé sáhy do studny tmy a klidu.

Bratr Cadfael si přivstal dlouho před ranní a šel do dílny, kde nechal přes noc sušit dávku tablet. Keře v zahradě i byliny v ohrazeném herbáriu se jemně třpytily rosou, jež zůstala po krátké přeháňce, a odrážely vycházející slunce tisíci stříbrnými zrcadélky. Začínal další pěkný svěží den. Do vlhké měkké půdy, najemno rozdrolené silnými mrazy tuhé zimy, se bude výborně sázet. Nic lépe nevěstí rašení a růst.

Zaslechl zvon svolávající k ranní, a jakmile uložil do bezpečí tablety, šel přímo do kostela. A hle, v portále seděl Liliwin, lůžko úhledně uklizené, záplatované strakaté roucho vystřídal nový modrý kabátec, a plavé vlasy měl ulízané, jak si je namočil v umyvadle. Cadfael ho s potěšením zdálky pozoroval, sám nepozorován. Ať se včera schovával, kde chtěl, je pořád tady v bezpečí, a k tomu si pěstuje docela chvályhodnou sebeúctu, s níž, jak připadalo Cadfaelovi, je provinilost úplně neslučitelná.

Bratr Anselm odhalil přítomnost svého záškoláka v kostele, až když se ke zpěvu připojil vysoký, váhavý hlas, a také ho to uklidnilo a potěšilo. Převor Robert rovněž zaslechl ten hlas, rozhlédl se s nevěřícnou nelibostí a zamračil se na zaraženého bratra Jeronýma, který ho tak ošálil. Trn byl v těle pořád, díky vzdávali předčasně.

Laičtí bratři toho dne sázeli na velkém záhoně u Gaye další sazenice a osévali pole pozdním hrachem, aby uzrál, až sklidí pole u potoka Meole. Cadfael se šel po obědě podívat, jak jim to jde. Po noční přepršce byl den zářivý, plný slunce a míru, ale řekou se z velšských hor stále ještě pomalu valily nedávné deště, voda olizovala trávu na místech, kde se louka pozvolna svažovala, a jemně hlodala pod převislým břehem tam, kde se k trávníku nemohla dostat. Za poslední dva dny stoupla o délku mužské dlaně, pořád však s tou slunečnou nevinností, jako by se styděla ohrozit ráchající se uličníky a neměla ani pomyšlení na to, aby někoho utopila. Přitom to byla jedna z nejnebezpečnějších řek v zemi, stejně zrádná jako líbezná.

Byl to požitek, kráčet po vyšlapané pěšině, která byla jen světlejším proužkem v drnu, a sledovat rychlý, tichý tok. Cadfael šel s očima upřenýma na zpola kalné, zpola čiré víry, které se točily a šelestily pod zeleným převisem, protože zde šel silný proud podle břehu. Za řekou čněly na vrcholku strmého zeleného svahu plného zahrad, sadů a vinic vysoké a přísné hradby Shrewsbury a dál po proudu vplývaly do mohutné hmoty královského hradu, který střežil úzkou šíji souše, jež prolamovala pás vody okolo města.

Cadfael došel po břehu až na konec opatských sadů, kde začínaly sytě zelené hájky lemující poslední obilný lán opatství a kde za řekou vykukoval starý odstavený mlýn. Šel ještě kousek dál mezi stromy a keři tam, kde se půda svažovala k hladině malou zátočinou, nyní mělce zalitou čirou vodou, protože spěchající proud vbíhal dovnitř a zase vybíhal, aniž zčeřil štěrkové dno. Když byl Severn rozvodněný, leccos sem připlouvalo a bylo vyhozeno na břeh, a vybíhající ramena lesa zakryla vše, co sem připlulo.

Dnes připlulo něco úplně nečekaného, a leželo tu v nepokojném odpočinku, roztažené, obličejem dolů, hlavu zaraženou do štěrkové tišiny u břehu. Statné tělo v pěkném domácím sukně, nevelké a zavalité, s kulatou býčí hlavou a v proudu povlávajícími prošedivělými vlasy, jež na temeni řídly. Roztažené paže, zvolna se pohybující v mírném proudění na mělčině mimo smrtonosně cílevědomý hlavní proud, bezcílně hmataly a tápaly po jemném štěrku. Krátké nohy, natažené hladovým proudem, který je tahal za špičky chodidel, mířily k otevřenému toku. Všechny čtyři končetiny vyplaveného nebožtíka se pohybovaly a usilovně se snažily dokázat, že je živý.

Bratr Cadfael si vykasal kutnu ke kolenům, seběhl po mírném svahu do vody, uchopil tělo za schumlanou kápi, která se mu pohupovala u krku, a za kožený opasek, a pomalu je zvedl nad hladinu tak, aby co nejméně porušil polohu, v níž ve vodě leželo, i případné stopy, které řeka nesmyla z jeho oblečení, vlasů a střevíců. Nebylo třeba honem pátrat po známkách života, ten byl už nějakou dobu pryč. Přesto možná tělo něco poví i ve svém konečném mlčení.

Mrtvá váha se Cadfaelovi v rukou pronášela. Vytáhl tělo, ze kterého tekla voda, na nejbližší rovný kousek trávy a nechal je tam klesnout do stejné polohy, jakou mělo v řece. Kdo ví, kde se dostalo do vody a jak?

Pokud šlo o jméno, nebylo třeba obracet nasáklý obličej k dennímu světlu, aspoň zatím. Cadfael poznával to červenohnědé sukno, zavalité tělo, hlavu kulatou jako tuřín s olysalým temenem a chundelatým věnečkem vlasů okolo svítícího ostrůvku kosti. S tímhle oněmělým jazykem, který byl tehdy tak mrštný a nezbedný a bez velké zlomyslnosti se těšil z neplechy, kterou zrovna tropil, se zdravil před pouhými dvěma dny.

Baldwin Peche se rozloučil s chutnými skandálky a prohrál svou poslední půtku s řekou, která mu dopřála tolik rybářských výprav, aby ho nakonec ulovila sama.

Cadfael ho nadzdvihl v pase, všiml si nepatrného výtoku z jeho úst, který stěží zvlhčil trávu, a opatrně ho spustil do stejné polohy, jakou měl ve vodě. Tak malé množství spolykané vody ho udivilo, neboť i utopenci ji dovedou zvrátit, aspoň krátkou dobu po smrti. Mrtvý zanechal ve štěrku zátočiny mělce vyhloubenou stopu, kterou proudění téměř nerušilo. Jeho tělo v trávě mělo nyní dvojníka v otisku pod vodou.

Jak se ale přihodilo, že tu Baldwin Peche leží jako ryba na suchu? Šel v noci opilý podle řeky a nedával pozor? Vypadl z loďky při rybaření? Nebo snad v noci natrefil v nějaké temné uličce na lupiče a byl shozen do vody kvůli svému měšci? Takové věci se občas stávají i v dobře spravovaném městě, když je dostatečně tmavá noc, a opravdu se zdálo, že v prošedivělých vlasech za Pecheovým pravým uchem je vlhkost jaksi hustší a tmavší, jako by byla kůže proražená. Rány na vlasaté části hlavy zpravidla hodně krvácejí a i po několika hodinách ve vodě nebo tady v zátočině mohly zůstat stopy. Peche byl přece zdejší, znal řeku dost dobře na to, aby k ní měl úctu, zejména když sám věděl, že je špatný plavec.

Cadfael se protáhl mezi keři, aby líp viděl na Severn, a byl odměněn pohledem na člun lopotící se proti proudu, jak uhýbá a natáčí se, aby využil kdekterého víru, nadskakuje a tančí jako spadlý lístek, ale vytrvale postupuje vpřed. S takovou lehkostí a obratností dovede zacházet s pádlem a vyzná se v řece jen jediný člověk, a i na dálku bylo snadné tu nevysokou tmavou postavu poznat. Madog, převozník mrtvých, byl Velšan stejně jako Cadfael a nejproslulejší vodák na dvacet mil toku Severnu, a své jméno dostal kvůli nákladu, jejž musel vozit nejčastěji, protože znal všechna místa, kde se nejspíš zachytí nezvěstné osoby, o nichž se předpokládá, že je vzala řeka, ať už je zabil její proud nebo zločin. Tentokrát žádného mlčenlivého spolucestujícího v loďce neměl. Úlovek na něho čekal tady.

Cadfael ho dobře znal a bez nějakého zjistitelného důvodu kromě obvyklého spojení mezi Madogem a utopenci pokládal za samozřejmé, že i v tomto případě spojení musí platit. Když se lodička blížila a hledala si cestu napříč středem řeky, kde byl proud rozptýlený a mírný, zahalekal a zamával paží. Madog vzhlédl, poznal volajícího a máchnutím pádla přivedl člun ke kraji, když se vyhnul zrádně tichému a rychlému proudu, který spěchal poblíž břehu a nechával tuto zátočinu tak klidnou a čirou. Cadfael se mu brodil mělkou vodou vstříc a zachytil člun za kožený lem. Madog se odrazil bosýma opálenýma nohama a hbitě vyskočil.

„Říkal jsem si, že to asi bude vaše oholená šiška,“ řekl bodře, zvedl příď své skořápky z kůže a proutí na rameno a vyvlekl ji na břeh. „Co se děje? Když mě voláte, asi k tomu máte dobrý důvod.“

„To mám,“ řekl Cadfael. „Možná jsem našel to, co hledáte.“ Ukázal hlavou k palouku opodál a bez dalších řečí tam zamířil. Chvilku nad ležícím tělem postáli v zamyšleném tichu. Madog si okamžitě všiml polohy hlavy a pohlédl zpět na štěrkové dno mělčiny. Spatřil stínový obrys, který v jemných kamíncích zůstal, a tichou, soustředěnou prudkost proudu, který se hnal na délku lidského těla od této zvláštní tišiny.

„Vidím. Do vody spadl o kousek dál proti proudu, pod hradem, kde je pod druhým břehem silný spodní proud. Ten ho pak mohl přenést na druhou stranu a hodit zrovna sem, kde leží. Pěkná tíha, a hlavou napřed do břehu. A tady zůstal vězet.“

„To jsem si myslel,“ řekl Cadfael. „Hledal jste ho?“ Lidé od vody, kterým se ztratil někdo z příbuzných, obvykle vyhledali Madoga dřív, než upozornili starostu nebo šerifova seržanta.

„Ráno pro mě vzkázal jeho tovaryš. Zdá se, že jeho pán odešel včera před polednem, ale nikdo se nedivil, dělával to, kdy ho napadlo, byli na to zvyklí. Jenže dnes ráno se nevrátil. Jeho učedník, který přespává v krámě, měl starost, a když pak přišel Boneth do práce a zámečník nikde, poslal kluka ke mně. Tuhleten si rád přispal, i když někdy chodíval do postele až k ránu. A taky nerad chodil o hladu a žízni, ale v jeho oblíbené pivnici ho tentokrát vůbec neviděli.“

„Měl loďku,“ pravil Cadfael. „Byl to známý rybář.“

„To jsem slyšel. Ale tam, kde ji nechával, nebyla.“

„A vy jste ji našel,“ řekl Cadfael s přesvědčením.

„Půl míle po proudu řeky, chycenou ve větvích tam, kde jsou převislé vrby. Ve vodě byl jeho prut, háček zachycený u dna. Loďka byla převržená. Jezdil ve stejné kocábce, jako mám já, nechal jsem ji vězet tam, kde jsem ji našel. Jestli ovšem chytil na háček statného mladého lososa, a už tu máme nové, jarní,“ dodal Madog nevzrušeně, „není na takovou kocábku spoleh. On ale svoje řemeslo i zábavu znal.“

„Takových je, a pak něco risknou, a stojí je to život.“

„Snad abychom ho odvezli,“ připomněl si Madog své řemeslo jako dobrý mistr. „Do opatství? Je nejblíž. A musí se to dovědět Hugh Beringar. Místo označovat nemusíme, oba je dobře známe, a otisk těla vydrží dlouho.“

Cadfael se zamyslel a pak řekl: „Na místo ho nejlíp dopravíte po řece, je to vaše právo. Já vás budu sledovat po břehu a pod mostem se sejdeme. Bude nám to trvat zhruba stejně. Nechte ho ležet obličejem dolů, Madogu, a všimněte si, jaké stopy nechá na prknech.“

Madog se v utopených vyznal přinejmenším stejně dobře jako Cadfael. Věnoval příteli dlouhý, zkoumavý pohled, své myšlenky si však nechal pro sebe a shýbl se, aby zvedl mrtvého za ramena, zatímco Cadfael uchopí kolena. Šetrně ho uložili do lehkého plavidla. Za každé křesťanské tělo, které Madog vylovil z řeky, dostával odměnu. Měl na to právo. Ta povinnost se k němu přikradla téměř neuvědoměle už dávno, dnes však představovala smrt jiných větší část jeho živobytí. A bylo to užitečné, poctivé řemeslo, za něž mu byla nejedna rodina vděčná.

Madogovo pádlo se ponořilo do vody a přeneslo ho přes zpětný proud, aby při pohybu proti proudu řeky využil vratných vírů. Cadfael se naposled rozhlédl po zátočině a palouku, zapamatoval si, co se dalo, a svižně vyrazil po pěšině, aby se s loďkou setkal u mostu.

Řeka byla rychlá a nezkrotná a Cadfael, který si pospíšil, dorazil první a měl čas povolat tři čtyři novice a laické bratry. Když Madog dopravil svůj náklad na upravený břeh Gaye, už měli připravená improvizovaná nosítka, aby na ně Baldwina Peche zvedli a odnesli ho pěšinou k předklášteří a přes věžovou bránu do opatství. Jednoho hbitého mladičkého novice poslali narychlo se vzkazem k zástupci šerifa, aby na Cadfaelovu prosbu přišel do opatství.

Přesto se zpráva roznesla, nikdo nevěděl jak. Než Madog dorazil, přibyl i tucet zvědavých zahalečů, kteří se vyklonili přes zídku mostu směrem po proudu. Když nosiči dospěli se svým břemenem na úroveň předklášteří a zahýbali k opatství, z tuctu bylo dvacet, a všichni se v zlověstném mlčení ubírali ke konci mostu. Za nimi se pomalu sbíral tucet dalších, vycházejících z městské brány. Když došli k bráně kláštera, kterou nebylo dost dobře možné zavřít před nikým, kdo přicházel ve spořádaném mlčení a zjevném klidu, měli v patách už nějakých čtyřicet padesát duší, které vstoupily za nimi. Když stavěli nosítka na velké nádvoří, váha jejich zlého tušení, žaloby a sebeuspokojení těžce doléhala Cadfaelovi na zátylek. Jakmile se otočil, aby pohlédl na nepřátele, neboť nepřátelé to bezesporu byli, první tvář, kterou uviděl, první svraštěné obočí a pomstychtivé oko patřily Danielu Aur ifaberovi.

[ VII ]

OD ÚTERNÍHO ODPOLEDNE DO VEČERA

Natlačili se co nejblíž, vykukovali přes Madoga a Cadfaela, aby se utvrdili v tom, co už věděli. Zvěst pak předali těm vzadu zlověstným šeptem, který za pár okamžiků zesílil ve vzrušené dohadování. Cadfael chytil za rukáv prvního novice, který se zvědavě přišel podívat, co se děje.

„Sežeň převora Roberta, a hoď sebou. Budeme asi potřebovat jinou autoritu, než dorazí Hugh Beringar.“ A nosičům mar, než je lidé stačili úplně obklopit, řekl: „Odneste ho do křížové chodby, dokud to jde, a buďte připravení odehnat každého, kdo by chtěl za vámi.“

Smutný průvod poslušně pospíšil do úkrytu, a přestože pár mládenců z města dohnala zvědavost až na práh ambitu, dál si netroufli, ale vrátili se k ostatním. Zvídavý kruh se stáhl kolem Cadfaela a Madoga.

„To byl zámečník Baldwin Peche, co jste tu měli,“ ozval se Daniel. Neptal se, konstatoval. „Náš nájemník. Včera večer se nevrátil domů. John Boneth ho hledal po všech čertech.“

„Já také,“ řekl Madog, „právě na žádost řečeného Johna. A my dva jsme našli jak jeho, tak jeho člun.“

„Mrtvého.“ Ani tohle nebyla otázka.

„To tedy ano.“

Tou dobou už byl nalezen převor Robert a přikvačil se svým přičinlivým stínem v patách. Jevilo se, že narušování spořádaného, pěkně sladěného života opatství nebude mít konce. Jak se blížil, zaslechl nepříjemný šepot „vražda!“ a s nevolí a nelibostí se otázal, co přivedlo ten rozohněný dav na velké nádvoří. Odpovídat mu začalo deset hlasů, bez ohledu na to, jak málo o tom samy věděly.

„Otče převore, viděli jsme, jak sem nesou našeho spoluobčana, mrtvého…“

„Od včerejška ho nikdo neviděl.“

„Mého souseda a nájemníka, zámečníka,“ vykřikl Daniel. „Otec okraden a přepaden, a teď přinesli mistra Peche mrtvého!“

Převor je umlčel zdvižením ruky a zamračením. „Ať mluví jeden. Bratře Cadfaele, víš, oč tu jde?“

Cadfael pokládal za dobré předložit holá fakta a nezmínit se o žádných dohadech, které mu snad tanou v mysli. Dbal, aby ho všichni slyšeli, ač měl pochyby, že oni se ve svých dohadech budou nějak omezovat, ať bude sebeopatrnější. „Madog našel jeho člun převržený dole po proudu za hradem,“ skončil. „A poslali jsme vzkaz zástupci šerifa. Věc bude nyní v jeho rukou. Měl by tu být každou chvíli.“

To bylo pro uši těch vznětlivějších. Bylo mezi nimi několik divokých mládenců, kteří mají vždycky dost času hnát se za každou senzací, a mohli by ztratit hlavu, kdyby spatřili svého obětního beránka. Náznaky už tu totiž byly, samo ovzduší jimi bylo prosyceno. Walter oloupen a ztlučen, teď je mrtev nájemník – a všechno zlo musí padnout na tutéž hlavu.

„Pokud se ten nešťastník utopil v řece, když vypadl z loďky,“ pravil Robert pevně, „není ani pomyšlení na vraždu. To jsou pošetilé a zlomyslné řeči.“

Začali štěkat z několika stran. „Otče převore, mistr Peche nebyl žádný blázen…“

„Znal Severn od dětství…“

„Řeku zná leckdo,“ děl Robert suše, „a přece se nakonec stane její obětí. I o nic větší blázni než on. Nesmíte vidět zlo v tom, co je prostě neštěstí.“

„A proč by se měla neštěstí takhle sypat na jediný dům?“ zvolal vzrušený hlas zezadu. „Baldwin byl přece na hostině, když byl skolen Walter a vyloupena jeho truhlice.“

„A nejbližší soused, který rád vyčenichal všechno, co se tajilo. Kdo může říct, že nenarazil na nějaký důkaz, který byl moc špatný pro lotra, který to spáchal a schovává se tu a přísahá, že je nevinný?“

A bylo to venku. Chopili se toho na všech stranách. „Tak to je! Baldwin zjistil něco, co by ten darebák nemohl popřít!“

„A tak chudáka Baldwina zabil, aby mu zacpal ústa…“

„Rána do hlavy a koupel v řece…“

„To není žádné kouzlo, pustit člun po vodě za ním…“

Cadfaelovi se ulevilo, když spatřil, jak Hugh Beringar svižně projíždí branou s párem důstojníků za zády. Bylo to všechno až příliš jasné předem. Když už si lidé vybrali viníka, a takového, který k jejich radosti nepatří mezi ně, nemá tu kořeny ani příbuzné, nemusejí s ním nijak soucítit, skoro to ani není člověk. Nemá krev, kterou lze prolít, ani srdce, které lze zlomit, tak na něj s radostí a s přesvědčením o své spravedlivosti naloží všechno ostatní, co potřebuje obětního beránka. Rozum v tom velké slovo mít nebude. Přesto Hugh mocně pozvedl hlas, aby je překřičel: „Člověk, kterého obviňujete, je v tomto případě naprosto čistý, i kdyby to byla vražda. Je tady v azylu, neodváží se opustit prostory kláštera, a také je neopustil. Venku na něho čekají královští důstojníci, to přece všichni víte. Styďte se za takové nesmyslné obviněni!“

Později říkal – spíš rezignovaně než hořce – že to už patří k Liliwinově smůle, že se právě v tu chvíli ve vší nevinnosti vynořil z křížové chodby, zmaten a otřesen přítomností mrtvého těla na klášterní půdě, ale bez nejmenšího tušení, že by je někdo mohl spojovat s ním. Spěchal ze západního křídla, sám, stranou, a pár lidí v davu si ho okamžitě všimlo. Zaznělo hrůzně vítězoslavné zavytí. Liliwin je pocítíl jako prudký náraz studeného větru do obličeje, schoulil se a znejistěl, a jeho tvář, která se za poslední dva dny vyhojila do hladka a do krásna, se náhle zbortila a rozpadla zděšením.

Nejdivočejší horké hlavy vyrazily rychle a s hulákáním, ale Hugh Beringar se pohyboval rychleji. Kostnatý šedák, jeho věrný průvodce, se obratně vsunul mezi kořist a smečku, Hugh seskočil ze sedla a položil ruku Liliwinovi na rameno dvojznačným stiskem, jenž mohl vypadat jako zatčení i jako ochrana, a jeho pohledná, snědá zachmuřená tvář se bez jakéhokoli výrazu obrátila vstříc hrozícímu útoku. Lovci v popředí strnuli jako přimražení, a pak roztáli jen natolik, aby krůček po krůčku ucouvli, kdyby se chtěl náhodou rozhněvat.

Bystrý mladý novic odvedl dobrou práci a výborně pochopil, oč jde, díky tomu již měl Hugh celkem jasnou představu a chápal, jaké tu hrozí nebezpečí. Během následujícího výslechu Liliwina nepustil – ať si to vykládají, jak chtějí – a vyslechl rozohněné svědectví Daniela Aurifabera stejně bedlivě jako Cadfaelovu zprávu.

„Výborně. Otče převore, bylo by dobré, kdybyste to sám náležitě přednesl panu opatovi. Utonulého musím ohledat, a prohlédnu také místa, kde byl vyplaven na břeh a kde uvízl jeho člun. Musím požádat o pomoc ty, kteří obojí objevili. Pokud jde o vás ostatní, máte-li co říci, řekněte to hned.“

A také řekli, trochu zastrašení, ale pořád ještě doutnající a odhodlaní dát svému rozpálenému hněvu průchod. Tohle přece není žádná náhodná smrt v řece, tím si byli jisti. Tohle bylo zabití svědka, známého zvědavce, který nejspíš ze všech mohl odhalit nějaký nezvratný důkaz. Objevil doklad kejklířovy usilovně zapírané viny, a tak byl hozen do Severnu, aby utonul dřív, než stačí otevřít ústa. Nejdřív to jen říkali, nakonec to začali vykřikovat. Hugh je nechal vybouřit. Věděl, že nejsou takoví nelidové, jakými se staví, ale věděl také, že na čerstvé stopě a v záchvatu zbrklosti by se jimi stát mohli, ke škodě vlastní a ke škodě kohokoli jiného.

Nakonec jim došla řeč a splaskli jako plachty v bezvětří.

„Moji lidé tu táboří před branami,“ řekl pak klidně Hugh, „nehnuli se odtud a nezahlédli ani stín muže, kterého obviňujete. Pokud vím, nevykročil z těchto zdí. Jak tedy mohl mít něco společného s něčí smrtí?“

Na to neměli pohotově odpověď, jen dál přešlapovali na místě, dívali se po sobě a vrtěli hlavou, jako by s naprostou jistotou věděli, že nějaká odpověď existovat musí, jen kdyby na ni dokázali přijít. Z převorova stínu promluvil vemlouvavý hlas bratra Jeronýma.

„Promiňte, otče převore, je však jisté, že ten mladý muž tu po celou dobu byl? Jen si vzpomeňte, že se po něm bratr Anselm včera večer ptal a od poledne ho neviděl, a navíc poznamenal, že si nepřišel do kuchyně pro večeři jako obvykle. A protože mám starost o každého hosta našeho domu, považoval jsem za svou povinnost ho hledat, a hledal jsem všude, právě když se stmívalo. Nikde uvnitř našich zdí jsem ho nenašel.“

Vmžiku se toho s jásotem chopili, a Liliwin, jak Cadfael s povzdechem sledoval, se zachvěl a těžce polkl, nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo a na horním rtu mu vyvstaly kapičky potu a stékaly dolů, takže je horečně olízl.

„Tak vidíte, vždyť to ten dobrý bratr říká! Nebyl tu! Byl venku za svými nepravostmi!“

„Řekněte raději,“ mírně je napomenul převor Robert, „že nebyl k nalezení.“ Ta věc mu však úplně nemilá nebyla.

„A vykašlal se na večeři? Odkdy vyhladovělá krysa ohrne nos nad jídlem, pokud nemá naléhavou práci jinde?“ zprudka vykřikl Daniel.

„Velmi naléhavou! Nasadil život, jen aby Baldwin nežil a nepromluvil proti němu.“

„Tak mluv!“ řekl Hugh Beringar suše a zatřásl Liliwinovým ramenem. „Máš přece jazyk. Opustil jsi někdy území opatství?“

Liliwin spolkl žluč, okamžik zmučeně mlčky váhal a pak zasténal: „Ne!“

„Byl jsi včera uvnitř, když tě hledali a nemohli najít?“

„Nechtěl jsem, aby mě našli. Schoval jsem se.“ Když mohl říci aspoň kousek pravdy, hned měl hlas pevnější. Hugh však naléhal dál.

„Ani jednou jsi nevykročil z tohoto území od chvíle, kdy ses sem uchýlil?“

„Ne, nikdy!“ zasípal a pracně se nadechl jako po dlouhém běhu.

„Tak jste to slyšeli,“ zakončil Hugh břitce a strčil Liliwina za sebe. „Tady máte odpověď. Muž, který tu byl bezpečně zavřený, nemohl venku spáchat vraždu, i kdyby se to jako vražda prokázalo. Zatím pro to nejsou žádné důkazy. Tak, teď jděte zpátky za svou prací a ponechte zákonu, co mu patří. A jestli pochybujete, že to důkladně vyšetřím, zkuste mi zkřížit cestu.“ Svým důstojníkům řekl prostě: „Vyveďte z nádvoří ty, kdo tu nemají co dělat. Se starostou si promluvím později.“

Baldwin Peche ležel v márnici vysvlečený a natažený na zádech, zatímco se okolo něho pozorně shromáždili bratr Cadfael, Hugh Beringar, Madog, převozník mrtvých, a opat Radulfus. V koutcích zavřených očí zůstaly stopy vtlačeného bláta, které teď zasychaly, a podobaly se barvičkám, jež používají marnivé ženy k načernění a projasnění svých očí. Z hustého chundele prošedivělých hnědých vlasů vytáhl Cadfael dvě nebo tři snítky lakušníku, stonky jemné jako pavučina, s křehkými bílými kvítky, jež při odumírání usychaly v žilkovaná hnědá vlákénka, a ulomenou větvičku s olšovými lístky. Na jednom ani druhém nebylo nic zvláštního. Olše tvořily u řeky houštiny na mnoha místech a byla právě doba, kdy se křehké vory lakušníku houpají a chvějí všude, kde je mělko nebo pomalejší proud.

„Ovšem voda, kde jsem ho našel, teče rychle, a tyhle květiny se tam neuchytí. Řekl bych, že se jim líp daří na protějším břehu. To odpovídá – jestli spouštěl loďku a chtěl jet na ryby, spouštěl ji z druhého břehu. A teď se podíváme, co nám ještě ukáže.“

Podložil tvář mrtvého dlaní, natočil obličej ke světlu a zvedl vousatou bradu. Světlo padlo do nosních dírek a ukázalo je jen jako mělké prohlubně úplně ucpané říčním bahnem. Cadfael do jedné vsunul koneček olšové větévky a vyhrábl hladký hustý kal jemného štěrku a v něm uvízlý chumáček lakušníku.

„To jsem si myslel, když jsem ho zvedl, abych z něj dostal vodu, a vyteklo jen ubohých pár kapek. To bylo z bláta a býlí, ne z utopence.“ Strčil prsty mezi nedovřené rty a ukázal, že i čelisti jsou pootevřené jako v bolesti nebo při výkřiku. Opatrně je od sebe oddálil. Mezi velkými křivými zuby vězely úponky lakušníku. Ti, kdo se podívali zblízka, viděli, že ústa jsou vevnitř zcela ucpaná říčním kalem.

„Podejte mi nějakou misku,“ pravil soustředěně Cadfael, a Hugh byl rychlejší než Madog. Pod nerozsvícenou oltářní lampou stála stříbrná miska, nejbližší nádobka, a opat Radulfus nic nenamítal. Cadfael ještě víc uvolnil tuhnoucí čelist a pátravým prstem vyklopil do misky tuhou zátku z bláta a štěrku, obarvenou drobnými kousky rostlin. „Když měl v sobě tohle, nemohl mít v sobě vodu. Není divu, že z něho netekla.“ Jemně ohmatával mrtvá ústa, vytahal poslední vlákna lakušníku, jemná jako vlásky, a misku odložil.

„Tím chcete říct,“ řekl bedlivě přihlížející Hugh, „že se neutopil.“

„Neutopil se.“

„V řece ovšem zemřel. Proč by měl jinak v krku ty vodní rostliny?“

„Pravda. Zemřel ve vodě. Mějte se mnou trpělivost, tápu stejně jako vy. Potřebuji se dovědět pravdu jako vy, a stejně jako vy musím prozkoumat to, co máme.“ Cadfael vzhlédl k Madogovi, který se v těchto věcech určitě vyznal líp než kdokoli jiný. „Zatím se mnou souhlasíte?“

„Šel bych ještě dál,“ řekl Madog prostě. „Ale pokračujte. Na tápajícího jste z cesty příliš nezbloudil.“

„Můžeme ho tedy, otče, zas obrátit na břicho, jak jsem ho našel?“

Radulfus sám přiložil své dlouhé šlachovité ruce na obě strany hlavy mrtvého, a když ho obrátili, položili ho lící na prkno.

Vzdor pohodlným životním návykům měl Baldwin Peche silné, zdravé tělo se širokými rameny a svalnatými stehny a pažemi. Už na něm začínaly vyvstávat mrtvolné skvrny a byly trochu zvláštní. Rozbitá kůže za pravým uchem byla jasná a výmluvná, ale ostatní vyžadovaly přemýšlení.

„Tohle neudělala žádná plovoucí větev,“ řekl Madog s jistotou, „ani s ním proud nesmýkl o kámen, rozhodně ne v onom úseku řeky. Mezi ostrůvky bych to nevyloučil, i když to není pravděpodobné. Ne, to byla rána zezadu dřív, než se octl ve vodě.“

„Říkáte tedy,“ děl Radulfus vážně, „že obvinění z vraždy je oprávněné.“

„Proti neznámému útočníkovi,“ upřesnil Cadfael.

„A tento muž byl skutečně nejbližším sousedem domácnosti, která byla vyloupena, a opravdu mohl odhalit něco, co by mohlo na tu loupež vrhnout světlo, ať už třeba nepochopil, oč jde?“

„Možné to je. Rád se staral o záležitosti druhých,“ opatrně souhlasil Cadfael.

„A to by jistě bylo silnou pohnutkou k jeho odstranění, pokud se o tom viník dověděl,“ přemítal opat nahlas. „Protože to tedy nemůže být dílem toho, kdo byl celou tu dobu v našich zdech, je to silný argument ve prospěch pěvcovy neviny, pokud jde o ten první zločin. A pravý pachatel běhá na svobodě.“

Pokud již Hugh postřehl a přijal týž logický důsledek, nevyjádřil se k tomu. Stál a se soustředěným zachmuřením shlížel na ležící tělo. „Zdálo by se tedy, že dostal ránu do hlavy a byl hozen do řeky. Přesto se neutopil. To, co ve svém zápase vdechl – ať při vědomí nebo ne – bylo bláto, štěrk a býlí.“

„Viděl jste to přece,“ řekl Cadfael. „Udusili ho. Přidrželi ho pod vodou někde na mělčině, obličejem v bahně. A pak ho pustili po řece s úmyslem, aby byl připočítán k ostatním utopencům v Severnu. To byla chyba. Proud ho vynesl na břeh dřív, než mohla řeka setřít všechny důkazy, že zemřel jinak.“

Vlastně pochyboval, že by se někdy úplně setřely, i kdyby tělo plavalo nevím jak dlouho. Stonky lakušníku jsou velmi houževnaté. Jemný kal lpěl pevně tam, kam byl ve smrtelném zápase vdechnut. Záhadnější však byla neurčitá pohmožděnina, která se prostírala na Pecheových zádech mezi lopatkami, a dva tři hluboké vrypy v napuchlém mase. V nejhlubším byla kůže protržená. Byla to jen nepatrná oděrka, jako by ji zanechalo cosi ostrého a zubatého. Cadfael v těch stopách neviděl žádný smysl. Jen se nad nimi podivil a zapamatoval si je.

Zbýval obsah stříbrné misky. Cadfael ji odnesl ven ke kamenné nádržce uprostřed křížové chodby a opatrně vyplavoval jemné bláto a vytahoval zbytky rostlin. Jemné vlásky lakušníku, maličký pohmožděný kvítek, kousíček listu olše. A ještě něco, nečekanou barevnou hrudku. Vytáhl ji a namočil do vody, aby spláchl špínu, která ji kalila. Na dlani mu zůstal a zazářil vrcholek hroznu květů červenofialové barvy – dva drobné kvítky, na pysku stříkané tmavší fialovou – a potrhaný kousek jednoho úzkého listu, právě tak velkého, aby bylo na jeho zeleni vidět černavou skvrnu.

Ostatní vyšli za ním a zvědavě přihlíželi. „Říká se mu prstnatec,“ řekl Cadfael, „protože má na kořenech hlízky jako prsty. Je nejběžnější z celého rodu a také nejranější, ale nevzpomínám si, že bych ho tu mockrát viděl. Tohle vzal s sebou stejně jako tu ulomenou olšovou větvičku, když ho strčili do vody. Snad by se dalo někde na městském břehu najít místo, kde spolu roste lakušník, olše a prstnatec.“

Zátočina, kde byl Baldwin Peche vyplaven na břeh, už o mnoho víc vypovědět nemohla. Místo, kde Madog položil kocábku mrtvého na luční trávu, bylo o kus níž, a takový lehoučký člun, volně plující bez lidské zátěže, se mohl vesele kolébat po proudu ještě míli nebo i dál, dokud by jej nevyhnutelně nezabrzdil první ostrý zákrut a písečná naplavenina. Podle Madoga budou muset pročesat celý městský břeh od vodní brány dolů, aby zjistili, kde byl zámečník napaden a zabit. Místo, kde při břehu roste lakušník pod olšemi a na samém kraji vody kvetou prstnatce.

První dva se spolu vyskytovaly po celé délce. Třetí se možná objeví jen na jediném místě.

Madog prozkoumá říční břeh a Hugh vyslechne celou Aurifaberovu domácnost a nejbližší sousedství, stejně jako hostinské ve městě, aby zjistil, co vědí o posledních pohybech Baldwina Peche: kde byl naposled viděn, kdo s ním mluvil, co říkal. Někdo ho přece musel vidět potom, co včera dopoledne odešel z dílny, kde ho naposled viděl John Boneth.

Cadfael měl zatím vlastní práci a hodně o čem přemýšlet. Od řeky přišel příliš pozdě na nešpory, ale včas, aby navštívil před večeří bylinkářskou dílnu a ujistil se, že je všechno v pořádku. Když byl bratr Oswin ponechán o samotě jako správce, začínal být docela šikovný a vypěstoval si určitou vlastnickou pýchu. Už několik týdnů nic nerozbil ani nepřipálil.

Po večeři šel Cadfael hledat Liliwina a našel ho sedět v hlubokém stínu v nejtemnějším koutě portálu, schouleného ke kameni s pažemi sepjatými okolo kolen. V tuto hodinu už bylo světlo příliš slabé, aby se dalo pracovat na opravě fiduly nebo pokračovat ve studiu u bratra Anselma, a zdálo se, že rozruch toho dne jej zahnal zpátky do nedůvěry a zoufalství, takže se vtěsnal do kouta, aby byl co nejmenší a nastavil světu ostražitou tvář. Když si Cadfael pohodlně povytahoval kutnu a sedal si vedle něho, věnoval mu Liliwin neklidný kradmý pohled.

„Tak co, mladý muži, dneska sis pro večeři zašel?“ řekl Cadfael mírumilovně.

Liliwin mlčky přikývl a ostražitě ho pozoroval.

„Včera zřejmě ne, a bratr Jeroným říká, že tě odpoledne přišla navštívit nějaká služebná a přinesla ti košík jídla ze stolu své paní. Měl prý příležitost vás oba napomenout.“ Ticho vedle něj bylo napjaté a stísněné. „Jistě, bratr Jeroným je mimořádně schopný ve vyhledávání důvodů k napomenutí, přesto mám. dojem, že je jen jedna služebná, jejíž přítomnost tady by v něm mohla vzbudit nějaké pochybnosti o tvém náležitém chování – tím spíš o blahu tvé duše.“ Řekl to usměvavě, neušel mu však malý záchvěv, jenž zkřivil hubenou postavičku vedle něho, ani to, že ruce objímající kolena ztuhly. Proč se propána ten chlapec třese při zmínce o blahu své duše, právě když Cadfael nabývá stále pevnějšího přesvědčení, že nemá na svědomí pražádnou vinu kromě hrstky pochopitelných lží?

„Byla to Rannilda?“

„Ano,“ opáčil sotva slyšitelně Liliwin.

„Přišla s dovolením, nebo sama od sebe?“

Hoch mu to co nejstručněji pověděl.

„Tak se to tedy stalo. A Jeroným jí nakázal, ať vyřídí svou pochůzku a jde, a stál nad vámi, aby měl jistotu, že ho poslechnete. A jak tomu rozumím, od té chvíle – poté, co byl svědkem jejího odchodu – tě nikdo až do dnešní ranní neviděl. Tvrdíš, žes byl tady v klášteře, a já to přijímám. Říkal jsi něco?“

„Ne,“ pravil nepříliš nadšeně Liliwin. Nebylo to ani slovo, jen slabý a zahanbený, rychle potlačený zvuk.

„Tos ji nechal jít nějak s klidem, ne?“ prohodil Cadfael kriticky. „Když uvážím, jak velký krok udělala ona pro tebe.“

Kolem nich se pokojně snášel večer, nikdo jiný tu nebyl, aby je slyšel, a Liliwin strávil velkou část dne osamělým zápasem s opožděným přesvědčením, že spáchal smrtelný hřích. Rozhodně stačilo, že musel mít hrůzu z lidí, a teď by ještě měl propadnout hrůze ze zatracení, nemluvě o strašném pocitu, že způsobil zatracení jiné osoby, která mu byla stejně drahá jako vlastní já. Náhle vylezl ze svého temného kouta, sklouzl nohama přes okraj kamenné lavice a rozčileně chytil Cadfaela za paži.

„Bratře Cadfaele, já vám to chci říct… já to někomu musím říct! Já jsem udělal – my jsme udělali, ale byla to moje vina! – strašnou věc. Smrtelný hřích, a já za to mohu, že se na něm podílela!“ Slova tryskala jako krev z čerstvé rány, ale první výron mu ulevil. Po nesouvislém projevu se uklidnil, třas povolil a zmizel. „Já vám to povím, a pak udělejte, co pokládáte za spravedlivé. Nemohl jsem unést, že musí pryč tak brzo, vždyť to mohlo být navždycky. Prošli jsme kostelem a já ji tam schoval, za oltářem v kapli křížení. Je tam vzadu místo, objevil jsem je, když jsem sem prvně přišel a bál se, že by si pro mě mohli v noci přijít. Věděl jsem, že se tam protáhnu, a ona je menší než já. A když ten bratr odešel, vrátil jsem se tam za ní. Vzal jsem s sebou své pokrývky a taky nové šaty, které mi přinesla – kámen je tvrdý a studený. Chtěl jsem jen,“ řekl prostě, „být s ní tak dlouho, ja
k se odvážíme. Ani jsme moc nemluvili. Potom jsme ale zapomněli, kde jsme a co se patří…“

Bratr Cadfael neřekl ani slovo, aby ho zadržel nebo pobídl, a jen mlčky čekal.

„Nedovedl jsem myslet na nic jiného než na to, že mi odejde a už se s ní třeba nikdy nesejdu,“ vyhrkl Liliwin nešťastně, „a věděl jsem, že ona cítí stejnou bolest. Nikdy jsme nechtěli nic zlého, a přece jsem se dopustili strašné svatokrádeže. Tady v kostele, za jedním ze svatých oltářů – nemohli jsme to vydržet… Leželi jsme spolu jako milenci!“

Řekl to. Bylo to venku, to nejhorší. Seděl krotce a čekal na odsudek, smířen se vším, co může přijít, dokonce s úlevou, že to břímě svalil na bedra jiného. Neozval se žádný výkřik zděšení. Tento bratr ovšem nebyl tak horlivý v napomínání jako ten zakyslík, který se tak mračil na Rannildu.

„Miluješ to děvče?“ zeptal se Cadfael klidně po chvilce přemýšlení.

„Ano! Já ji miluji! Celým srdcem ji chci za manželku. Co ji však čeká, jestli mě odtud odvedou před soud a dopadne to se mnou špatně? A to oni chtějí! Ať se nikdo nedoví, že se mnou byla. Její naděje na manželství jsou už tak dost bídné – ubohá služtička bez příbuzných. Nechci ji poškodit ještě víc. Pořád ještě může dostat slušného muže, jestli já…“ Nedořekl. Nebyla to útěšná myšlenka.

„Myslím,“ řekl Cadfael, „že by raději měla muže, kterého si už vybrala. Podle mého není žádné místo příliš svaté, když hostí vzájemnou lásku. Podle zázraků, které se vyprávějí o naší Panně Marii, dovedla chránit i viníky, kteří zhřešili z lásky. Mohl by ses k ní zkusit pomodlit, tím nic nepokazíš. Nedělej si přílišné starosti s tím, co se stalo z takového silného nutkání a bez jakéhokoli zlého úmyslu. A jak dlouho,“ pohlédl Cadfael smířlivě na svého kajícníka, „jste tam zůstali schovaní? Bratr Anselm měl o tebe starost.“

„Usnuli jsme, oba.“ Liliwin se při vzpomínce opět otřásl. „Když jsme se vzbudili, bylo pozdě a tma, zpívali večerní. A ona musela celou cestu zpátky do města v noci!“

„To jsi ji nechal jít samotnou?“ otázal se Cadfael s hraným pohoršením.

„Ovšemže ne! Za co mě máte?“ Liliwin vzplanul a padl do léčky dřív, než si to uvědomil. Teď bylo pozdě brát to zpátky. Se skleslým povzdechem se opřel a schoval tvář hlouběji do stínu.

„Za co tě mám?“ Cadfaelův úsměv skrylo přítmí. „Tak trochu za darebu, ale o nic horšího než většina z nás. Tak trochu za lháře, když je hodně třeba – ale kdo jím není? Takže jsi přece odtud vyklouzl, abys to dítě doprovodil domů. Víš, za to si tě vážím, protože tě to muselo stát hodně strachu.“ A také mu to zdravě utužilo sebevědomí, pomyslel si, ale nevyslovil to.

Liliwin se tichým a podivně odmítavým hláskem zeptal: „Jak jste to věděl?“

„Podle toho, jakou práci ti dalo to zapřít. Z tebe totiž nikdy nebude opravdu dobrý lhář, chlapče, a čím méně rád to děláš, tím hůř ti to půjde. Mně se zdá, že jsi v posledních dnech na lhaní značně zanevřel. Jak se ti podařilo dostat ven a zas dovnitř?“

Liliwin se osmělil a vylíčil mu, jak ho nové šaty dostaly v patách návštěvníků mše přes stráže a jak dovedl Rannildu až ke dveřím, a zpátky se dostal skryt mezi vracejícími se laickými sluhy. O tom, co se cestou odehrálo mezi ním a Rannildou, pomlčel, a ani ho nenapadlo říct něco o tom, co ještě zpozoroval, dokud se ho Cadfael sám bystře nezeptal.

„Takže jsi byl venku před krámem asi hodinu po večerní?“ Noc je vhodná doba pro toho, kdo se chce zbavit nepřítele, a tohle byla jediná noc od chvíle, kdy byl Baldwin Peche naposledy viděn živý.

„Ano, díval jsem se, jak zachází do dvora. Jenom mi dělá starost,“ řekl Liliwin, „jak ji asi uvítali. Přestože její paní říkala, že může zůstat pryč celý den. Doufám, že se na ni nikdo nezlobil.“

„Když už jsi tam byl, viděl jsi něco nebo někoho, kdo by se tam pohyboval?“

„Viděl jsem jednoho muže, který vycházel ven,“ vzpomněl si Liliwin. „Potom, co Rannilda zašla. Stál jsem naproti v tmavém průchodu, a z chodby vyšel Daniel Aurifaber a dal se ulicí doleva. Nemohl jít daleko bez odbočení, protože když jsem se vracel ke kříži a dolů po Wyle, byl pryč. Už jsem po něm nezahlédl ani stopy.“

„Daniel? Určitě to byl on?“ Ten mladý pán byl přece velmi pohotový, když známí zahaleči odpoledne spatřili tělo vytahované pod mostem na břeh. Velmi pohotový, a tuze spěchal shromáždit žalobce, kteří si i tentokrát pospíšili, aby obvinili cizince, azyl neazyl.

„Toho bych si nespletl.“ Byl překvapen, že to u Cadfaela vzbudilo takový zájem. „Je to důležité?“

„Možná ano. Ale teď o to nejde. Neřekl jsi jednu věc,“ pravil Cadfael vážně, „přestože určitě nejsi tak hloupý, abys na ni nepomyslel. Když už jsi byl venku a nikdo neudělal poplach, měl jsi před sebou celou noc, mohl ses dostat spoustu mil odtud a uniknout svým žalobcům. Nebyl jsi v pokušení?“

„Ona mě taky pobízela,“ vzpomněl si Liliwin a usmál se. „Naléhala, abych šel, dokud to jde.“

„Proč jsi nešel?“

Protože to doopravdy nechtěla, pomyslel si Liliwin a srdce se mu přes všechnu zátěž pozvedlo. A jestli ke mně někdy doopravdy přijde, tak ne jako k obžalovanému zločinci, ale k muži, který je před světem uznán jako počestný. Nahlas pronesl jen jádro té objevné pravdy: „Protože bez ní neodejdu. Až odejdu – jestli odejdu – vezmu Rannildu s sebou.“

[ VIII ]

STŘEDA

Druhý den ráno vyhledal Hugh Cadfaela po kapitulním shromáždění, aby se s ním krátce poradil v dílně v herbáriu. „Všichni jsou jak o smluvení,“ opřel se Hugh s pohárem Cadfaelova čerstvě načatého vína pod ševelícími svazečky loňské úrody bylin. „Všichni trvají na tom, že se tahle smrt musí pojit s tím, co se stalo na svatební hostině mladého. Protože jsou však všichni posedlí penězi, svými penězi – snad až na dceru, která velmi výmluvně ohrnuje ret, ale moc toho neřekne, a už vůbec ne proti své rodině – nedokážou myslet na nic jiného než na svou křivdu, a každý jiný člověk tím musí být stejně zaujatý jako oni. Ovšem, je zisk a zisk, a to zámečnictví si vede docela dobře, a teď nejsou žádní příbuzní, kteří by podnik převzali, a obecně se ví, že ten člověk doporučoval, aby po něm obchod převzal jeho tovaryš. Mladý Boneth už přes dva roky dělá skoro všechnu práci, a tu čest si za
slouží. Napohled ten nejslušnější a nejctnostnější mládenec, jakého jsem kdy viděl, ale kdo si může být jistý, zda ho neomrzelo čekat? A neměli bychom zapomínat ještě na jednu pravdu: zámek a klíče k té Aurifaberově pokladnici dělal Baldwin Peche.“

„Je tam chlapec, který chodí s posílkami a spí v dílně,“ řekl Cadfael. „Má k tomu co říct?“

„Ten umouněný prosťáček? Řekl bych, že jeho paměť nesahá víc než den dva zpátky, je si ovšem jistý, že jeho pán už do dílny nepřišel potom, co tam v půli dopoledne nakoukl den předtím, než ho vylovili ze Severnu. Na jeho nepřítomnost během dne byli zvyklí, ale když se nevrátil za soumraku, kluk měl starost. Nespal. Dal bych na něho, že během noci nebyl kolem usedlosti žádný ruch, že se tam nikdo podezřelý neochomýtal. Nejsme tedy o nic blíž zjištění, kdy přesně ten člověk umřel, ačkoli po vodě ho asi poslali v noci, a lodičku taky. Během dne nikdo na Severnu převrženou loďku neviděl – ani včera, ani předevčírem.“

„Asi se tam vrátíte, viďte,“ řekl Cadfael. Včera bylo málo času vyhledat všechny sousedy, aby podali svědectví. „Zítra mám cestu ke staré paní, ale dnes nemám důvod tam chodit. Mrkněte se mi po té velšské dívence, ano? Podívejte se, v jaké je náladě, a jestli na ni byli hrubí nebo hodní.“

Hugh po něm usměvavě loupl okem. „Tak ona je vaše krajanka? Podle toho, jak si včera zpívala při drhnutí hrnců, je jí docela dobře u srdce.“

„Zpívala si?“ To bude vítaná zpráva pro toho zmoklého vrabčáka v naší kleci. Rannildu zřejmě za ten den svobody žádné mimořádné příkoří nepotkalo. „Výborně, to mi jako odpověď úplně stačí. A dáte-li se ode mě trochu postrčit, Hughu, a nebudete se vyptávat, kde jsem zvětřil stopu, poptejte se, jestli někdo z té ulice neviděl Daniela Aurifabera, jak se potmě plíží ven asi hodinu po večerní, kdy měl být pěkně v peřinách se svou nevěstou.“

Hugh prudce trhl svou černou hlavou a věnoval příteli dlouhý pátravý pohled. „Tu noc?“

„Tu noc.“

„Tři dny po svatbě!“ Hugh se ušklíbl a zasmál. „Slyšel jsem, že je tím ten mladík známý. Ale rozumím vám. Mohou být i jiné důvody, proč někdo nechá novomanželku ve studené posteli.“

„Když jsem s ním mluvil,“ řekl Cadfael, „nijak netajil, že je mu zámečník ze srdce protivný. Kdyby ovšem měla ta neláska pevné jádro a stačila už ztuhnout v nenávist, myslím, že by o tom tolik nevykládal.“

„I to si budu pamatovat. Povězte mi, Cadfaele,“ bystře na něho pohlédl, „jak silná je ta stopa, kterou jste zvětřil? Řekněme, že žádného takového svědka nenajdu – žádného jiného svědka, měl bych říct –, mohu se spolehnout a vsadit na přesnost vašeho nosu?“

„Být vámi,“ řekl Cadfael zvesela, „tak bych se spolehl.“

„Našel jste si svědka nějak rychle,“ suše prohodil Hugh, „a nemusel jste ani opustit klášter. Takže jste to z něj vytáhl – to, proč se div nezalkl obyčejnou lží. Já si to myslel.“ S úšklebkem vstal a postavil pohár. „Přijmu vaši zpověď později, teď musím pryč a uvidím, co vytáhnu z novomanželky.“ Cestou přívětivě dloubl Cadfaela do ramene a ve dveřích se ohlédl. „Nemusíte mít starost o to své vyžle, přikláním se k vašemu názoru. Pochybuji, že v životě udělal něco horšího, než že štípl pár jablek ze sadu.“

Když Hugh přišel do usedlosti, tovaryš Jestyn právě pracoval v dílně sám a opravoval rozbitou přezku náramku. Hugh s ním teď mluvil o samotě poprvé. Ve společnosti se Jestyn držel stranou a zticha. Buď je od přírody zamlklý, pomyslel si Hugh, nebo mu rodina pečlivě dává najevo, že jeho postavení není stejné jako jejich a že by se čára, která je dělí, neměla překračovat.

V odpověď na Hughovu otázku zavrtěl hlavou, usmál se a pokrčil nevyzpytatelně rameny.

„Jak bych mohl vědět, co se po setmění děje na ulici nebo kdo se potlouká venku, když jsou slušní lidé v posteli? Spím vzadu v suterénu, pod zadní částí síně, můj pane. Ty venkovní schody vedou dolů k mé nocležně, vůbec nejdál od ulice. Neslyším a nevidím odtamtud vůbec nic.“

Hugh si už všiml schodů, které se vzadu nořily pod dům mělkým sklonem, protože půda se rovnoměrně svažovala od úrovně ulice dolů a suterén, na straně k ulici zcela pod zemí, byl vzadu napůl nad zemí. Tam je člověk určitě odříznut od světa venku.

„V kolik hodin večer jste tam předevčírem odcházel?“

Jestyn svraštil husté černé obočí a uvažoval. „Vždycky chodím brzo, protože musím brzo vstávat. Počítám, že ten večer kolem osmé, jen co se mi večeře usadila v žaludku.“

„Neměl jste žádné pozdní pochůzky? Nic, co by vás ještě vyhnalo ven?“

„Ne, můj pane.“

„Povězte mi, Jestyne,“ řekl Hugh z náhlého popudu, „jste tady s prací spokojen? S mistrem Walterem a jeho rodinou? Zacházejí s vámi slušně a vycházíte spolu dobře?“

„Docela mi to vyhovuje,“ řekl Jestyn opatrně. „Mám prosté potřeby, nestěžuji si. Nikdy jsem nepochyboval, že mi čas přinese, co mi patří. Ale nejdřív si to musím zasloužit.“

Zuzana se s Hughem setkala ve dveřích do síně a pozvala ho dál s touž věcnou vyrovnaností, s jakou by zvala kohokoli jiného. Na jeho dotaz pokrčila rameny a lítostivě se usmála.

„Má komůrka je tady, pane, mezi síní a skladištěm, přes celou délku domu od ulice. Baldwinův chlapec k nám se svým trápením nepřišel, i když mohl. Aspoň by v dílně nebyl sám. Nepřišel však, a tak jsme vůbec nevěděli, že je jeho pán pryč, dokud ráno nepřišel John. Bylo mi líto, že chudák Griffm protrpěl celou noc sám.“

„A během dne jste mistra Peche neviděla?“

„Jen ráno, když jsme všichni byli na dvoře u studny. V poledne jsem zašla k němu do dílny s miskou polévky, protože nám toho spousta zbyla, a tehdy mi John řekl, že odešel. Odešel v půli dopoledne, prý říkal něco o tom, že berou ryby. Co vím, jsou to poslední slova, která od něj kdo slyšel.“

„Boneth mi říkal totéž. A od té doby o něm není žádná zpráva ze žádného krámu, pivnice ani domů přátel. Ve městě, kde se zná každý s každým, je to divné. Překročí svůj práh a zmizí.“ Vzhlédl vzhůru po širokých schodech bez zábradlí, jež vedly od jejích dveří k ochozu a pokojům nahoře. „Jak jsou ty komnaty rozvržené? Kdo má tu do ulice, nad dílnou?“

„Otec, ale ten spí tvrdě. Ale zeptejte se ho, kdoví, třeba něco viděl nebo slyšel. Vedle spí bratr s manželkou. Daniel odjel do Frankwellu, ale Markétu najdete na zahradě s mým otcem. A nejbližší pokoj má babička. Dnes zůstala ležet, je stará a dostává záchvaty bolesti, které jsou v jejím věku nebezpečné. Bude ovšem ráda, když ji navštívíte,“ krátce a zářivě se usmála, „protože my ostatní ji strašně nudíme. Už dávno nás utahala, už ji nebavíme. Pochybuji, že vám bude moci něco povědět, ale ta změna s ní udělá divy.“

Měla velké oči, jasné a zároveň odtažité, lemované řasami stejně rudohnědými jako pletenec jejích lesklých vlasů. Škoda, že jsou v té rudohnědé šedivé pruhy, a jemné vrásečky v koutcích šedých očí, buď od smíchu, nebo od daleko vidoucí bolesti, a též vrásky jako pavučiny okolo plných, pevných úst. Hugh počítal, že bude nejmíň o šest nebo sedm let starší než on, a vypadala na víc. Pěkná, ale poškozená tím, že ji zanedbávali. Hugh byl jedináček, nemyslel však, že by jeho sestra byla zůstala takhle využívaná a nezaopatřená, jen aby bratr dostal bohatou výbavu.

„Ochotně se paní Juliáně ohlásím,“ řekl, „až promluvím s mistrem Walterem a paní Markétou.“

„To by bylo laskavé,“ řekla. „A já bych vám mohla přinést víno, a tak bych měla možnost jí podat lék, který by jinak mohla odmítnout, přestože zítra přijde bratr Cadfael, a na něho ona dá víc než na nás všechny. Běžte tedy tímhle směrem, můj pane. Budu vás vyhlížet, až půjdete zpátky.“

Zlatník buď neměl co říci, nebo mu bylo zatěžko utrácet i slova. Jediné, co ho pronásledovalo dnem i nocí, bylo jeho ztracené jmění, jehož výčet předložil kus po kuse, málem minci po minci, s láskyplnými a zarmoucenými podrobnostmi. Zejména mince byly pozoruhodné. Měl stříbrné peníze z časů, kdy Vilém ještě nebyl králem, ale jen vévodou, nádhernou ražbu, jaké se dnes nic nevyrovná. Jeho otec, děd a možná ještě další předek museli být stejného mínění jako on a žít pro své nádherně ražené mince. Walterova hlava se sice zvenčí už zahojila, avšak ztráta možná způsobila nevypověditelné škody uvnitř.

Hugh trpělivě stál pod jabloněmi a hrušněmi v sadu a kladl svou hrstku otázek ohledně zmizení Baldwina Peche. Skoro se mu zdálo, že to jméno už nevykřesává v paměti domácího ani jiskřičku, že Walter musí nejdřív pořádně zamžikat, otřepat se a pracně přemýšlet, než si dokáže vybavit jméno nebo obličej zemřelého nájemníka. Nic neviděl a nic si nepamatoval, protože stále hloubal nad svou vykradenou truhlou.

Jedno bylo jisté: kdyby věděl něco, co by mohlo vést k navrácení jeho majetku, okamžitě by to vyklopil. Něčí smrt pro něho ve srovnání s tím znamenala jen málo. Nezdálo se také, že by ho zatím napadla možnost, která tanula na mysli Hughovi. Pokud opravdu existuje spojitost mezi loupeží a touto smrtí, musí to být ta, po níž město tak hbitě skočilo? Také lupiči mohou být oloupeni a mohou být při loupeži i zabiti. Baldwin byl na večeři hostem, vyrobil zámek a klíče pokladnice, a kdo znal dům a dílnu líp než on?

Markéta mezitím krmila drůbež, která hrabala v úzkém výběhu pod městskou zdí na dolním konci zahrady. Ještě před rokem tu Walter držel dva koně, nedávno však pro ně získal pastvinu za řekou a starou stáj západně od Frankwellu, kam teď pravidelně posílal Jestyna, aby dohlédl, zda jsou krmeni, napájeni a hřebelcováni, a aby je projezdil, když měli málo práce. Mladá žena zamířila do svahu s košíkem ranních vajec. Zeď za ní byla ve stínu a úzké dveře zavřené. Na pohled malá, buclatá, bezvýznamná osůbka s neuspořádanou spoustou světlých vlasů. Opatrně se Hughovi uklonila a zvedla k němu kulaté neuhýbavé oči.

„Je mi líto, pane, manžel je na cestě. Během půl hodiny nebo tak může být zpátky.“

„To nic,“ řekl Hugh podle pravdy. „Mohu si s ním promluvit později. Možná budete moci mluvit za oba a ušetříme čas. Víte, jakou věcí se zabývám. Zdá se pravděpodobné, že se smrt mistra Peche neukáže jako náhoda, a přestože byl nezvěstný skoro celý den, na lotroviny, jako je vražda, je přece jen nejpříznivější dobou noc. Potřebujeme vědět, co kdo dělal předevčírem v noci, a jestli viděl nebo slyšel něco, co by nám pomohlo dostat pachatele. Vyrozuměl jsem, že vaše komnata je ta dál od ulice. Přesto jste mohla vyhlédnout a vidět někoho, jak se schovává v uličce mezi domy, nebo slyšet nějaký zvuk, který pro vás v tu chvíli nic neznamenal. Nestalo se něco takového?“

Okamžitě odpověděla: „Ne. Byla to klidná noc jako každá jiná.“

„Váš manžel se nezmínil, že by si všiml něčeho mimořádného? Nikdo nebyl venku na ulici, když jsou řádní občané zamčení doma? Neměl důvod být v dílně do pozdních hodin? Nebo nějaké vyřizování venku?“

Její růžovobílá pleť pomalu tmavla do sytější růžové, avšak oči nezakolísaly, a hned našla pro své zardění pohotovou výmluvu. „Ne, šli jsme si brzy lehnout. Vaše lordstvo jistě chápe – máme pár dní po svatbě.“

„To tedy chápu!“ prohodil Hugh bodře. „Takže se vás ani nemusím ptát, jestli vás manžel na chvilku neopustil.“

„Ani na okamžik,“ potvrdila Markéta a hlas i ruměnec byly výmluvné, ať už mluvila pravdu nebo ne.

„Nikdy by mě nic takového nenapadlo,“ ujistil ji Hugh zdvořile, „kdybychom neměli výpověď svědka, který říká, že viděl, jak se váš manžel plíží ten večer z domu a spěchá pryč asi hodinu po večerní mši. To je samozřejmě nesmysl, ne všichni svědkové mluví pravdu.“

Zdvořile se jí uklonil a otočil se. Neotálel ani nespěchal, jen odkráčel zahradou zpět k domu. Markéta za ním zírala se spodním rtem skousnutým mezi zuby, košík s vejci dočista zapomenutý.

Když se Daniel vracel z Frankwellu, už na něj čekala. Odtáhla ho stranou do rohu dvora, kde je nemohl nikdo slyšet, a její vystrčená brada a zakaboněné obočí ho umlčely, když začal neopatrně reptat nad takovým přepadením ze zálohy. Ale pod dojmem její očividné vážnosti se místo toho jen tiše zeptal: „Co se děje? Co je s tebou?“

„Byl tu zástupce šerifa a vyptával se. Všech!“

„No, to musí, co na tom? A co bys mu mohla říct zrovna ty?“ Pohrdavý tón jí neušel. To se změní, a brzy.

„Mohla jsem mu říct, nač se mě ptal,“ zasyčela hořce, „to, kdes byl v pondělí celou noc. Ale co bych mu vlastně řekla? Vím to vůbec? Vím jen to, čemu jsem v tu chvíli věřila, ale proč bych tomu měla věřit dál? Člověk, který nebyl v posteli a běhal po městě, nakonec možná nespěchal do postele k jiné – mohl taky praštit Baldwina Peche do hlavy a hodit ho do řeky! To si myslí oni. A čemu mám věřit já? Je dost zlé už to, žes mě nechal o samotě a šel za tou ženskou, zatímco ten její je na cestách – ale ovšem, byla jsem při tom, když ti to říkala. Copak si nevzpomínáš, jak na tebe ta nestydatá děvka kývala a mrkala? Jak ale vlastně vím, že jsi byl opravdu tam?“

Daniel na ni civěl sinalý a zděšený a svíral jí ruku, jako by jeho smysly v tu chvíli neměly jinou kotvu. „Panebože, to si přece nemohou myslet! Tomu přece o mně nevěříš? Znáš mě líp…“

„Vůbec tě neznám! Nevěnuješ se mi, jsi pro mě úplný cizinec, v noci se odplížíš a necháš mě plakat, a je ti to jedno!“

„Bože, Bože!“ blábolil Daniel šeptem jako pomatený, „co si počnu? A tys mu to řekla? Tys mu řekla, že jsem odešel – na celou noc?“

„Ne, neřekla jsem to. Jsem věrná manželka, i když ty se ke mně jako řádný manžel nechováš. Řekla jsem mu, že jsi byl se mnou, žes ode mě vůbec neodešel.“

Daniel se zhluboka nadechl a zíral na ni, zhlouplý samou úlevou. Rozzářil se a nesouvisle drmolil chválu a díky, zatímco jí tiskl ruku, avšak Markéta si vypočítala pravý okamžik jako šermíř a nemilosrdně mu smetla úsměv z tváře.

„Jenže on ví, že to není pravda.“

„Cože?“ Opět se zhroutil hrůzou. „Ale jak to? Jestli jsi mu řekla, že jsem byl s tebou…“

„To ano. Kvůli tobě jsem křivě přísahala, a úplně zbytečně. Já nic nevyzradila, i když ví Bůh, že ti nemám za co být vděčná. Ohrozila jsem svou duši, abych tě vytáhla z maléru! A on mi pak s úsměvem řekl, že má svědka, který tu noc viděl, jak se kradeš pryč, a taky hodinu ví správně, takže si nemysli, že to byl ode mě trik. Ten svědek existuje. Ví se, že jsi byl venku a šmejdil někde ve tmě tu noc, kdy se stala ta vražda.“

„Já s tím nemám nic společného!“ zaúpěl tiše. „Řekl jsem ti pravdu…“

„Řekls, že máš práci, po které mi nic není. A každý ví, že jsi zámečníka nijak nemiloval.“

„Panebože!“ zasténal Daniel a hryzal si klouby prstů. „Proč jsem jen za tou holkou chodil? Byl jsem blázen! Přísahám ti, Markéto, že to bylo všechno, že jsem šel jenom k Cecílii… a už nikdy, nikdy! Děvče moje, prosím tě, pomoz mi… co mám dělat?“

„Můžeš udělat jen jedno,“ řekla důrazně. „Jestlis byl opravdu tam, musíš za tou ženskou jít a přesvědčit ji, aby ti to dosvědčila, jak by taky měla. Kvůli tobě určitě řekne pravdu, a pak tě šerifovi lidé nechají na pokoji. A já se přiznám, že jsem lhala. Řeknu, že jsem se styděla, že mnou pohrdáš, i když to ve skutečnosti bylo z lásky k tobě – přestože si ji vůbec nezasloužíš.“

„Já se budu snažit!“ vydechl Daniel, zesláblý zároveň strachem, nadějí i vděčností, a hladil a laskal jí ruku jako nikdy předtím. „Půjdu za ní a poprosím ji. A víckrát se s ní nesejdu, slibuji ti to, přísahám, Markéto.“

„Jdi až po obědě,“ řekla Markéta s jistotou převahy, „protože musíš přijít a najíst se a tvářit se jakoby nic. Dokážeš to. Nikdo jiný o tom neví, nikdo kromě mne, a já budu při tobě, ať mě to stojí co chce.“

Mladá paní Cecílie Cordeová nezajásala ani nevyskočila, když se časně odpoledne do domu zadním vchodem vplížil její milenec. Zamračila se tak černě, jak to ta oslňující žena dovedla, rychle ho vtáhla do komory, kde je nemohla zahlédnout služka, a než stačil popadnout dech, chtěla vědět, co ho to napadlo přijít za bílého dne, a zvlášť, když po městě obcházejí kromě povalečů a drben šerifovi lidé. Daniel ze sebe jedním přerývaným proudem vychrlil, co tu dělá a proč přišel, co potřebuje, oč snažně prosí a co od ní musí mít: přiznání, že s ní strávil pondělní noc od devíti večer skoro do svítání. Na jejím svědectví závisí klid jeho mysli, jeho bezpečí, možná i život. Nemůže mu to odepřít, když jeden pro druhého tolik znamená, po tom, co všechno jí dal a co spolu sdíleli.

Jakmile pochopila, co od ní žádá, rychle se vymanila z objetí, které mu dovolila, sotva se dveře zavřely, a v prudkém rozhořčení ho odstrčila.

„Zbláznil ses? Zahodit dobré jméno, abych ti zachránila kůži? Něco takového neudělám. Jak tě to vůbec napadlo? Měl by ses stydět! Zítra nebo pozítří se vrátí manžel, to dobře víš. Kdybys na mě bral ohled, vůbec by ses teď ke mně nepřiblížil. A takhle, za světla, když jsou ulice plné lidí! Radši běž, a honem, zmiz!“

Daniel otálel, celý ohromený. Nemohl věřit, že byl takhle přijat. „Cecilko, vždyť mi možná jde o život! Já jim musím říct…“

„Jestli se opovážíš,“ zasyčela a prudce couvla před jeho zoufalým pokusem obejmout ji, „popřu to. Odpřisáhnu, že lžeš, žes mě obtěžoval, ale já že tě nikdy nepovzbuzovala. Myslím to vážně! Opovaž se jen zmínit o mém jménu a já tě ocejchuju jako lháře a přivedu si dost svědků, kteří mi to potvrdí. A teď jdi, jdi, víckrát tě nechci vidět!“

Daniel utíkal zpátky k Markétě. Byla dost chytrá, aby ho vyhlížela, protože najisto věděla, jak bude přijat. Obratně ho vtáhla do jejich pokoje, kde je nikdo neuslyší, když budou mluvit potichu. Paní Juliána ve vedlejším pokoji spí, a tvrdě, jako každé odpoledne. Jejich soukromé záležitosti jsou před ní v bezpečí.

Rozčileným šeptem jí všechno vypověděl, ačkoli neřekl nic, co by už nevěděla. Usoudila, že je čas přitulit se k jeho rameni, ale přitom dál všechno pevně držet v rukou. Otřes ho zbavil mužské samolibosti a málem i rozumu. Cítila k němu soucit a náklonnost, ale to byl zatím přepych, který si ještě nemohla dovolit.

„Poslouchej, půjdeme spolu. Ty se musíš k něčemu přiznat a já také. Nebudeme čekat, až pan Beringar přijde k nám, půjdeme za ním sami. Přiznám se, že jsem mu lhala, že jsi mě nechal celou noc samotnou a já věděla, že jsi šel za milenkou. Ty mu řekneš totéž. Já nebudu znát její jméno a ty je odmítneš uvést. Musíš říct, že je vdaná a že by ji to zničilo. Za to si tě bude vážit. A dodáme, že odteďka spolu začínáme znova.“

Měla ho v hrsti. Půjde s ní, odpřisáhne všechno, co ona bude chtít. Od nynějška začnou znova, a ona teď bude držet otěže.

Té noci objímala v posteli oddaného, vděčného manžela, který nevěděl, jak by se k ní lísal. Ať už Hugh Beringar jejich doznání uvěřil nebo ne, přijal je s vážností a poslal je domů s důstojným pokáráním, ale s pocitem osvobození. Daniel zbavený všeho strachu, že je na něho zlověstně upřeno oko zákona, bude tiše sedět tam, kde ho lze v kterémkoli okamžiku najít.

„Už to máš za sebou,“ ujišťovala ho Markéta sevřená v jeho náručí, přese všechno příkoří až ku podivu spokojená, že je s ním. „Určitě si už nemusíš dělat hlavu. Nikdo nevěří, že jsi tomu člověku ublížil. Budu stát při tobě, nemáme se čeho bát.“

„Ach, Markéto, co bych si bez tebe počal?“ Blaženě se dával unášet k spánku po mimořádném strachu a též po uvolnění stejně velké rozkoše. Takovou oddanou horoucnost dosud nepocítil ani ke svým milenkám. Dalo by se říci, že tohle byla jeho skutečná svatební noc. „Jsi dobré děvče, věrné a poctivé…“

„Jsem tvoje manželka, která tě miluje,“ řekla a k vlastnímu mírnému údivu tomu skoro věřila. „A uvidíš, že jsem věrná, kdykoli se ke mně obrátíš. Já tě nezklamu. Ale ty musíš taky stát při mně, protože jako tvá manželka mám i určitá práva.“ Bylo dobré, že je tak spokojený, ale usnout ho ještě nenechá. Podnikla kroky, aby ho probudila, za ten jeden neuspokojivý týden se toho hodně naučila. Zatímco ještě blaženě zářil, pokračovala tiše a sladce: „Jsem teď tvoje manželka – manželka dědice, a patří mi určité postavení. Jak mohu žít v domě, kde nemám žádné místo, žádné povinnosti, které mi po právu náleží?“

„Ale vždyť přece své místo máš,“ namítl něžně. „Čestné místo paní domu. Co ještě chceš? Všichni musíme trpět babičku, je stará a má své vrtochy, ale do hospodaření se neplete.“

„Na ni si nestěžuji, starší samozřejmě musíme ctít. Tvá manželka by ale měla dostat svůj díl odpovědností, stejně jako výsad. Kdyby ještě žila tvá matka, bylo by to jiné. Paní Juliána se však vedení domácnosti pro vysoký věk vzdala ve prospěch naší generace. Tvá sestra jistě plnila svou povinnost celé ty roky šlechetně…“

Daniel ji k sobě přitiskl a hlavu s hustými kučerami si opřel o její čelo. „To ano, a ty si můžeš uchovat ruce bílé, žít v pohodlí a být paní domu. Proč bys nebyla?“

„To nechci,“ řekla Markéta pevně a hleděla široce rozevřenýma očima do tmy. „Jsi muž, nechápeš to. Zuzana pracuje usilovně, nikdo si na ni nemůže stěžovat, předkládá bohatý stůl a neplýtvá, a prádlo, zboží i zásoby má ve znamenitém pořádku, já vím. Plně ji uznávám. Jenže to je práce manželky, Danieli. Tvé matky, kdyby byla naživu. A tvé manželky, když ji teď máš.“

„Lásko, proč byste nepracovaly spolu? Je snazší nést jen poloviční náklad, a já nechci mít ženu vyčerpanou starostmi,“ zamumlal lstivě do houštiny jejích vlasů. A určitě si připadal náramně chytrý, protože chtěl mít pokoj, jako jej muži chtějí mít vždycky, víc než spravedlnost a slušnost, ale ona tohle cukrátko nevzala.

„Ona se žádné části nákladu nevzdá, zastává svoje místo už tak dlouho, že nenechá nikoho, aby se k ní přiblížil. Zrovna v pondělí jsem jí nabídla, že za ni sklidím prádlo, a ona mě ostře odbyla, to že si udělá sama. Věř mi, lásko moje, v jednom domě nemohou být dvě paní, to nikdy nevede k dobrému. Ona má za pasem klíče, ona dohlíží na doplňování zásob, na spravování a výměnu prádla, ona dává příkazy služce, ona vybírá jídla a nechává je vařit tak, jak si sama přeje. Ona vystupuje jako hostitelka, když přijde návštěva. To všechno jsou moje práva, Danieli, a já je chci. Nehodí se, aby byla manželka takhle odsunuta stranou. Co by o nás řekli sousedi?“

„Co jen chceš,“ řekl s ospalou horlivostí, „to budeš mít. Já chápu, že by ti teď sestra měla předat svůj úřad, a měla to udělat dobrovolně, sama od sebe. Drží tu však otěže tak dlouho, že ještě neuvážila, že jsem teď ženatý. Zuzana je rozumná ženská, dá si říct.“

„Pro ženu není snadné vzdát se svého místa,“ přísně zdůraznila Markéta. „Budu potřebovat tvou podporu, protože jde i o tvé postavení, nejen o moje. Slib mi, že budeš stát při mně, abych svá práva získala.“

Ochotně slíbil, neboť tu noc by jí slíbil cokoli. Z nich dvou získala z událostí toho dne víc rozhodně ona. S tím vědomím usínala a už se chystala, jak na svém vítězství bude stavět.

[ IX ]

OD ČTVRTEČNÍHO RÁNA DO POZDNÍHO VEČERA

Druhý den ráno sbelhala paní Juliána po širokých dřevěných stupních schodiště časně, odhodlaná přivítat po snídani bratra Cadfaela s veškerou vážností a jistotou zdravé staré dámy vládnoucí nad domácností, i když si k tomu musí předem připravit křeslo a upravit nejbližší okolí, hůl pěkně po ruce. Věděl, že skutečnou vládkyní není, a ona věděla, že to ví. Byla jednou nohou v hrobě a někdy cítila, jak pod ní půda podklesává a strhává ji dolů. Byla to však poslední hra, kterou s Cadfaelem hráli, a to s úctou a obdivem, když už ne s láskou, ba ani se sympatií.

Walter odešel se synem do dílny. Juliána trůnila ve svém koutě u schodů opřená o polštáře a po všech se dívala – všechny je trpěla, s nikým nebyla spokojená. Dlouhý život, delší, než by měla být nucena unést kterákoli žena, za ní plul jako těžká svatební vlečka tížící ramena mladičké nevěsty, táhl ji zpět, ohýbal k zemi, a z každého kroku dělal břemeno.

Jakmile Rannilda umyla těch pár talířů a dala kynout chlebové těsto, přinesla si ke stoličce ve dveřích síně, kde měla nejvíc světla, šití. Uměřené šedohnědé šaty se zubatou trhlinou nad lemem. Dívka ji spravovala velmi úhledně. Měla mladé oči. Juliániny byly velmi staré, byla to však část jejího těla, která nezchátrala. Viděla jednotlivé stehy pod dívčinými prsty, drobné a přesné.

„Zuzaniny šaty?“ zeptala se stařena zostra. „Jak si je mohla takhle roztrhnout? A lem má rozmáčený! Za mých časů jsme uměli oblečení unosit, dokud nebylo tenké jako pavučina, dřív nás ani nenapadlo je vyhodit. Dneska už se takhle nehospodaří. Roztrhat, spravit a hodit žebrákům! Samý marnotratník!“

Dnes zjevně nepůjde staré paní nic pod nos, je odhodlaná dát každému pocítit svou hádavou autoritu. V takových dnech bylo lepší nic neříkat, nebo když se odpověď vyžadovala, pronést ji stručně a co nejpokorněji.

Rannilda byla ráda, když uličkou prošel bratr Cadfael s tornou obvazů na bércový vřed, který hrozil, že se stařeně otevře na kotníku. Tenká zvětralá kůže se otvírala při nejmenším doteku či škrábnutí. Našel svou pacientku vztyčenou a nehybnou v jejím koutku, jak na něj čeká, projednou tichá a zamyšlená. Při jeho příchodu se však vzchopila, aby si v přítomnosti tohoto přítele-nepřítele zachovala svůj pověstný ostrý jazyk, paličatost a drsný vtip, a také to, že nikdy neustoupí příbuzným. Když někdo řekne černé, Juliána řekne bílé.

„Měla byste tu nohu držet nahoře,“ pravil Cadfael, zatímco čistil malou, ale ošklivou prasklinu tamponem a přikládal nový obvaz, „jak ostatně dobře víte a jak jsem vám už nesčetněkrát říkal. Nevím, jestli bych vám radši neměl říkat, ať na ni celý den dupete – pak byste třeba udělala opak a nechala ji zahojit.“

„Včera jsem zůstala ve svém pokoji,“ řekla stručně, „a už ho mám plné zuby. Jak mám vědět, co všichni tropí za mými zády, když jsem tam zavřená? Tady aspoň vidím, co se děje, a když je třeba, ozvu se – a s tím nepřestanu, dokud tady budu.“

„O tom vůbec nepochybuji,“ souhlasil Cadfael, ovinoval ránu a úhledně obvaz zajistil. „Nikdy jsem neviděl, že byste se vzdala nějakého svého nápadu, a taky to od vás neočekávám. Tak, a jak se vám dýchá? Na prsou vás už nebolí? Závratě nemáte?“

Neměla by pocit, že dostala vše, co jí patří, kdyby si nedopřála několik ostrých stížností na bolest tuhle nebo křeč tamhle, přitom se však nezlobila, že většinu z nich odbyl stejně břitce. Byl to jen způsob, jak ukrátit nekonečné hodiny dne, který se zdál ubíhat tak pomalu, jakmile však minul, odplynul z mysli jako voda protékající mezi prsty.

Rannilda dokončila správku a odnesla šaty Zuzaně do komory, aby je uložila do prádelníku. Vzápětí vešla z kuchyně Zuzana a zdržela se, aby zdvořile prohodila pár slov s Cadfaelem a zeptala se ho, jak se podle něj daří staré paní, a jestli by měla dál užívat sirup, který jí předepsal po záchvatu.

Právě když byli takto zaměstnáni, přišli spolu z dílny Daniel a Markéta. Vešli bok po boku a v jejich chůzi bylo něco obřadného, zejména v jejich mlčení, když uvážíme, že na prahu spolu určitě tiše, soustředěně hovořili. Cadfaela stěží pozdravili, ne z nezdvořilosti, spíš jako když jsou myslí upnuti k něčemu jinému a jejich soustředění nesmí ani na okamžik povolit. Cadfael to napětí postřehl a Juliána podle jeho názoru také. Zdálo se, že jen Zuzana nic zvláštního nezpozorovala a nestrnula v očekávání.

Přítomnost někoho, kdo nepatřil do klanu, byla snad nevýhodou, ale Markéta se nemínila nechat odradit ani odložit to, co se rozhodla říci.

„Probírali jsme s Danielem některé záležitosti,“ prohlásila, a na osůbku, která vypadala tak měkce a poddajně, zněl její hlas hodně pevně a odhodlaně. „Jistě pochopíš, Zuzano, že Danielovým sňatkem nutně nastanou ve zdejších pořádcích změny. Nesla jsi břímě domu šlechetně celé roky…“ To bylo možná neprozíravé. Právě ty roky vysušily a zakalily to, co kdysi muselo být blízké kráse. Jejich podpis byl v Zuzanině tváři až příliš patrný. „Teď se toho můžeš vzdát a udělat si pohodlí a nikdo ti to nebude vyčítat, zasloužila sis ho. Já už se v domě pomalu vyznám, brzy si zvyknu na to, jaký je tu denní pořádek, a jsem připravena zaujmout své patřičné místo jako Danielova manželka. Myslím si, a on také, že bych teď měla převzít klíče.“

Byl to naprostý otřes. Snad to Markéta věděla předem. Zuzaně zmizela z tváře veškerá barva, takže zůstala popelavá jako jíl, a pak se stejně rychle přivalila zpět planoucí rudá záplava a vystoupila až k čelu. Široké šedé oči zíraly tvrdě a bez výrazu jako ocel. Dlouhé okamžiky nic neříkala.

Cadfael se domníval, že nemůže. Byl by se mohl tiše vzdálit a nechat je, ať se hádají, kdyby neměl starost, jak to může zapůsobit na paní Juliánu. Seděla zcela nehybně a němě, avšak na lícních kostech jí vyvstaly dva malé ostré body syté barvy, a oči měla neobvykle jasné. Třeba by ovšem zůstal i nebýt jí, nenápadně a ve stínu, vždyť i on měl víc než spravedlivý díl lidské zvědavosti.

Zuzana popadla dech, ovládla nával krve a zase mohla pohnout jazykem. V očích jí zahořel oheň jako jasný západ slunce za okenní tabulkou z rohoviny.

„Jsi velmi laskavá, švagrová, ale nemám v úmyslu vzdát se tak lehce svého pověření. Neudělala jsem nic, zač bych měla být sesazena, a neustoupím. Jsem snad otrokyně, abych musela pracovat, dokud je mě potřeba, a pak aby mě vyhodili ze dveří? Bez ničeho? Bez ničeho! Tenhle dům je můj domov, já se o něj starala, a já se o něj budu starat dál: jsou to moje zásoby, moje kuchyně, moje prádelníky, to všechno je moje. Jsi tu vítaná jako manželka mého bratra,“ dodala s hrozivým chladem, „přicházíš však jako nováček do staré správy, kde klíče nosím já.“

Ženské hádky bývají vždy spíš trpké, drsné a vedené bez milosti, zejména když se jedná o práva paní domu. Přesto Cadfaela překvapilo, že se Zuzana nechala takhle vyvést z obvyklého nepřístupného klidu. Snad tato výzva přišla dřív, než čekala, jistě ji však mohla předvídat a nemusela na ten dlouhý okamžik zůstat němá a zdrcená. Teď celá planula, drápy vystrčené a oči ostré jako dýky.

„Chápu, že se zdráháš,“ řekla Markéta, tím sladší, čím zatrpklejší byla její protivnice. „Nesmíš si myslet, že to znamená nějakou stížnost, to ne, uvědomuji si, že jsi pro mě skvělý příklad, kterému se budu snažit vyrovnat. Ale pochop, manželka bez úkolů je zbytečná věc, kdežto dcera, která už svůj díl břemene nesla dost dlouho, se ho může vzdát s veškerou ctí a přenechat je mladším rukám. Prohovořili jsme to s Danielem, a souhlasí se mnou. Je to moje právo!“ Nedloubla ho sice do žeber, ale mělo to ten účinek.

„Takže jsme to rozebrali a já stojím při Markétě,“ připojil se srdnatě. „Je moje manželka, je správné, aby řídila dům, který jednou bude její a můj. Jsem dědic svého otce, dílna a podnik přejdou na mne a tahle domácnost přejde se stejnou jistotou na Markétu. Čím dřív se jí bude moci ujmout, tím líp pro nás všechny. Panebože, sestro, přece jsi to musela vědět. Proč ti to tak vadí?“

„Proč by mi to mělo vadit? Být vyhozena na hodinu jako služka, která krade? Já, která jsem vás všechny chovala, živila vás, spravovala vám šaty, šetřila pro vás, držela vám střechu nad hlavou, kdybyste měli dost rozumu na to, abyste to viděli, nebo slušnosti na to, abyste to uznali. A místo vděku mám být odstrčena do kouta, ať si tam shniju, ano? Nebo mám posluhovat a uklízet a drhnout na rozkaz nějakého přivandrovalce? To tedy ne! Ať ti manželka dělá písařku a účetní, jako prý dělávala svému otci, a nechá mé spíže, mou kuchyni, mé klíče mně. Myslíš, že se jen tak vzdám jediného důvodu k životu, který mi zbyl? Tahle rodina mi všechny ostatní upřela!“

Pokud Walter něco takového předvídal, moudře zůstal stranou, v bezpečí své dílny. Pravděpodobně ho však nikdo neupozornil ani se s ním neradil, a dokud nebude spor vyřešen, obejdou se bez něho.

„Vždyť jsi věděla,“ vykřikl Daniel a netrpělivě smetl stranou její celoživotní křivdu, dosud málokdy, pokud vůbec tak jasně vyjádřenou, „věděla jsi, že se ožením, a určitě jsi měla dost rozumu na to, abys předpokládala, že má žena bude v domě žádat své patřičné místo. Ty už jsi svoje měla, nemáš si nač stěžovat. Ovšemže manželka má přednost a žádá o klíče. A taky je dostane!“

Zuzana se k němu otočila bokem a planoucíma očima se obrátila k babičce, která celou dobu seděla mlčky, ale sledovala každé slovo, každý pohled. Její tvář byla zachmuřená a ovládaná jako vždycky, avšak dýchala rychle a mělce a Cadfael jí obepnul zápěstí prsty, aby jí změřil tep. Ten však zůstával pevný a pravidelný. Její tenké šedivé rty byly zkřiveny do poněkud hořkého úsměvu.

„Nikdo ti nic nevyčítá,“ řekla Juliána krátce. „O to nejde. Pochybuji, že se ti tahle Danielova holčička vyrovná, nebo že to zvládne zpola tak dobře, ale předpokládám, že má dobrou vůli i vytrvalost a naučí se to, třeba i vlastními chybami. Má ovšem pravdu, děvče, to ti musím říct. Správa domácnosti patří jí a ona ji bude muset dostat. Nic jiného říct nemohu. Budeš to muset spolknout. Radši to skonči a zkrať, protože stát se to musí.“ A ostře zaklepala holí o podlahu, aby udělala tečku za svým soudem.

Zuzana stála, hryzala si rty a dívala se z jednoho na druhého, na ty tři, kteří se proti ní spikli. Teď byla klidná, hněv, který ji naplnil, zchladl v hořké pohrdání.

„Tak dobře,“ pravila zprudka. „Nesouhlasím, ale udělám, co se ode mne žádá. Ne však dnes. Byla jsem tu paní celá léta a nedám se vyhodit uprostřed denní práce, aniž bych měla čas uzavřít účty. Nesmí mít možnost hledat hnidy a říkat, že tohle zůstalo nedodělané, nebo že jsem jí neřekla, že je potřeba nová pánev, nebo že tady zůstalo nespravené prostěradlo. Ne. Zítra dostane Markéta úplný inventář, až jí předám své pověření. Dostane seznam, jaké zásoby dědí, do poslední solené ryby v posledním sudu. Já mám svou hrdost, i když na ni nikdo nebere ohled.“ Otočila se přímo k Markétě, jejíž kulatý jasný obličej byl rozpolcený mezi spokojenou samolibostí a stísněností, jako by v tu chvíli přesně nevěděla, má-li se ze svého vítězství radovat, nebo ho želet. „Zítra ráno dostaneš klíče. Protože se do skladišť chodí přes můj pokoj, budeš si možná také přát, abych se odtamtud vys těhovala, a zabrat si jej sama. To můžeš. Od zítřka ti nebudu stát v cestě.“

Otočila se a vyšla ze dveří síně ke kuchyni, a svazek klíčů u pasu jí cinkal, jako by je úmyslně rozřinčela v posledním posměšném výtrysku vzdoru. Nechala za sebou dusné ticho, které se první osmělila přerušit Juliána.

„Tak, děti, můžete být spokojené,“ pravila se sardonickým pohledem na svého vnuka a jeho nevěstu. „Máte, co jste chtěli, tak toho užívejte, jak umíte. Řídit domácnost chce pořádnou dřinu a hodně přemýšlení.“

Markéta se honem snažila zavděčit děkováním a sliby. Stařena trpělivě naslouchala, avšak s chladným úsměvem na rtech, znepokojivě připomínajícím Zuzanin. „Tak běžte, a ať se Daniel vrátí do práce. Bratr Cadfael, jak vidím, není rád, když mě vidí rozčilenou. Asi do mě naleje nějaký nový dryák, aby mě uklidnil, a to jen kvůli vám a vašemu hašteření.“

Odešli rádi, v soukromí si měli mnoho co povídat. Cadfael viděl, jak se Juliáně šíří okolo úst našedlá bledost, když nyní povolila ve svém tvrdohlavém sebeovládání a opřela se o polštáře. Přinesl vodu z chlazeného džbánu a nasypal do ní dávku mletého jmelí. Vzhlédla k němu přes pohár s kyselým úšklebkem.

„Jen to řekněte! Řekněte mi, že se s mou vnučkou zachází ostudně!“

„Není třeba, abych to říkal,“ pravil Cadfael a poodstoupil, aby si ji lépe prohlédl. Shledal, že má ruce pevné, dech klidný a výraz stejně tvrdý jako jindy. „Víte to sama.“

„A na nápravu je už pozdě. Dopřála jsem jí však ten den, který chtěla. Mohla jsem jí upřít i ten. Myslíte si, že když jsem jí před lety předávala klíče, že to byly mé jediné? Že jsem si žádné nenechala? Ne, ještě pořád mohu do všeho strčit nos, když se mi zachce. A někdy to dělám.“

Cadfael balil obvazy a masti do tašky, ale oči stále upíral na ni. „A máte v úmyslu předat teď Danielově ženě oba svazky? Kdybyste byla chtěla být zlomyslná, mohla jste jí je předat vnučce před očima.“

„Na zlomyslnosti už mi moc nezbývá,“ zvážněla náhle Juliána. „Brzy mi seberou všechny klíče, nevzdám-li se jich dobrovolně. Tyhle si ale ještě pár dní nechám. Ještě vím, co s nimi.“

Byl to její dům, její rodina. Ať se v něm vařilo a kypělo cokoli, byla to její věc. Nikdo cizí do toho nemá co zasahovat.

Během dopoledne, když byly Zuzana i Rannilda zaměstnané v kuchyni a určitě ještě chvíli budou, a muži byli v dílně, Juliána poslala poslední zbylou osobu v okolí, Markétu, pro mírku silného vína na svaření k vinaři na druhém konci města. Když měla síň sama pro sebe, vstala, těžce se opírajíc o hůl, a pod širokou sukní zalovila po klíčích schovaných v kapsáři.

Dveře Zuzaniny komory byly otevřené. Zadní dvířka vedla na dvorek, který odděloval kuchyni od domu. Juliána slabě slyšela hlasy obou žen. Slovům rozumět nebylo, ale tón byl výmluvný. Zuzanin byl chladný, stručný a suchý jako vždy. Hlas děvčete zněl úzkostně, bolestně, ustaraně. Juliána dobře věděla o tom dni, kdy byla malá na toulkách a přichvátala až po setmění. Nikdo jí nic neřekl, ale ona věděla. Bystrost jejích smyslů jí nic neodepřela a ničeho ji neušetřila. Jak ostudně se tu s vnučkou zacházelo, a na nápravu je už pozdě! Děvče s úděsem vyslechlo hádku v síni a cítilo s paní, která jí prokázala laskavost. Mladí se snadno poddávají šlechetnému rozhorlení a soucitu. Staří se tak snadno nerozcitliví.

Skladiště s těžkými sudy nasolených potravin, džbány oleje, hrnci mouky, krup i sušeného ovoce, bečkami sádla a svazky sušených bylin bylo stejně široké jako síň a Zuzanina komora a sousedilo s ní. Tyto dveře byly zamčené. Juliána do nich strčila klíč, který jí Baldwin Peche vyrobil dřív, než se vzdala originálu, otevřela a vešla do záplavy mastných, kořenných, aromatických a slaných pachů spižírny.

Strávila uvnitř asi deset minut, sotva víc. Než se Markéta vrátila s vínem a kořením, jež bude třeba svařit před spaním tak, jak to Juliána ráda, byla už zas uvelebená ve svém vypolštářovaném koutku a dveře byly zamčené.

„Říkal jsem tomu mládenci,“ pravil bratr Anselm a skládal ohnuté kousky dřeva s obratnou jemností, jako by sahal na poraněné milované tělo, „že kdyby ho napadlo složit u nás řeholní slib, měl by doživotní zajištění. Život zasvěcený bohoslužebné hudbě – co lepšího by při svém nadání mohl hledat? A svět by od něj dal ruce pryč a nechal ho na pokoji.“

Liliwin prozíravě skláněl hlavu nad malým moždířem, ve kterém pilně třel pryskyřice do předzpěvákova lepidla, a neřekl ani slovo, avšak od krku přes tváře a čelo až k linii vlasů mu stoupla červeň. To, co se mu nabízelo, byl nejspíš život v bezpečí a míru, ale ne život, jaký chtěl. Ať už se v té zranitelné a úzkostlivé hlavě odehrávalo co chtělo, nebyl v ní ani stín povolání k mnišskému životu. I kdyby vyvázl z nynějšího nebezpečí, i kdyby získal svou Rannildu a odvedl si ji s sebou, po dalším protloukání světem třeba skončí jako potulný dareba, a co bude z ní? Jeho společnice v nějaké zlodějině z nouze? Budou vybírat kapsy na jarmarcích nebo na trhu, aby si uhájili holý život? Anebo ještě hůř, bude ho živit pochybným způsobem, když všechno ostatní selže? Máme tu větší odpovědnost, pomyslel si bratr Cadfael, zatímco mlčky přihlížel práci, než jen dopátrat se pravdy o jedné loupeži
a přepadení. To, co odtud nakonec pošleme do světa, musí být vyzbrojeno proti osudu něčím lepším než strakatým šatem.

„Rychle se učí,“ pravil Anselm znalecky, „a dá si říct.“

„Když dělá něco, co má rád, tak určitě,“ souhlasil Cadfael a usmál se, když spatřil, jak po něm Liliwin šlehl pohledem a pak se ihned odvrátil a svědomitě se vrátil k rozdělané práci. „Zkus ho místo not učit písmena, a třeba nebude tak horlivý.“

„To se mýlíš, má chuť i do toho. Kdybych ho tu měl rok, naučím ho základy latiny.“

Liliwin držel hlavu skloněnou a ústa zavřená, ze srdce vděčný za takovou chválu, hladový po šlechetném vyučování, uvolněný a utěšený tou prostou dobrotou a toužící na oplátku potěšit svého učitele, jen kdyby to šlo. Teď, když se začínalo uznávat, že je pravděpodobně nevinen, třebaže zatím dost váhavě, tihle dobří lidé pro něho začínali dělat plány do budoucnosti. Jeho místo však nebylo tady, ale u té malé tmavovlásky, ať už je společné putování zavede kamkoli. Buď do světa, anebo ze světa, pokud čtyřicet dní mine, a on se nedočká ospravedlnění.

Když světlo zesláblo tak, že se v jemné práci nedalo pokračovat, bratr Anselm ho vyzval, aby vzal varhánky a zahrál a zazpíval podle sluchu a předvedl své umění bratru Cadfaelovi. A když se Liliwin trochu zapomněl a spustil milostnou píseň, celkem nevinnou, ale v těchto zdech rušivou, Anselm nedal najevo žádné znepokojení, pochválil nápěv i verše, ovšem hlavně nápěv, a rychle si jej poznamenal, aby jej přeměnil k Boží chvále.

Zvon k nešporám umlčel jejich soukromé potěšení. Liliwin rychle a jemně odložil varhánky a spěchal za nimi, aby zatahal Cadfaela za rukáv.

„Viděl jste ji? Rannildu? Nepotkala ji kvůli mně žádná nepříjemnost?“

„Viděl. Spravovala šaty, úplně klidná a neztrápená. Prý si včera při práci zpívala.“

Liliwin ho s vděčným povzdechem pustil a zašeptal díky za tu novinu. A Cadfael šel na nešpory, přemýšleje, že mu řekl jen tu příjemnější polovinu pravdy, a dumal, jestli je Rannildě do zpěvu i tento večer. Vyslechla totiž šarvátku, v níž byla Zuzana poražena, zbavena místa, oloupena o to jediné, co jí skoupá babička a otec nechali. A Zuzana byla paní, která jí sice nikdy neprojevila velkou vřelost, však přece ji chránila před zimou, hladem a ranami, a především ji poslala na tu její podivnou svatbu, tak kacířsky požehnanou, jejímiž svědky byli jen svatí, jejichž ostatky posvětily její svatební lože. Zítra předá Zuzana klíče od své říše mladé sokyni. To velšské děvčátko má oddané srdce, ještě přístupnější hoři než radosti. Ne, dokud nepomine zítřek, do zpěvu jí nebude.

Rannilda nespala a choulila se na svém slamníku v kuchyni, až zhasla všechna světla v domě vyjma jedno, na něž se upínala její pozornost. Lakomá domácnost chodí spát časně, aby ušetřila světlo a palivo, přihrábne na oheň v krbu v síni drobnou drť a uhasí všechny svíčky a lampy. Bylo tak asi kolem večerní, sotva po setmění, ale mladá dvojice, plně zaujatá sama sebou a cukrující jako párek hrdliček, se docela ráda odebrala na lože a ostatní podle zvyku se sluncem usínali a se sluncem vstávali. Jen ve skladišti ještě hořela svíčka a vrhala proužek světla do kuchyně.

Rannilda si nesvlékla šaty ani boty, ale seděla schoulená, aby jí nebylo zima, a pozorovala tu škvírku světla. Když zůstala poslední zbylou známkou bdění, dívka vstala, odkradla se přes několik metrů ušlapané hlíny a přitiskla se k úzkým dveřím, jež vedly do Zuzaniny komory.

Její paní uvnitř byla vzhůru a neúnavně, hrdě přecházela mezi svou komorou a spíží, pilně pracovala, jak slíbila, odhodlaná vydat počet z každé skleničky medu, každého zrnka mouky, každé kapky oleje nebo hrudky loje. Rannilda hořela a trpěla pro ni, avšak zároveň se jí děsila a neodvážila se vejít a nahlas vykřičet svou lítost a rozhořčení.

Kroky, jež uvnitř přecházely, byly tiché, hbité a cílevědomé. Všechny Zuzaniny pohyby byly takové, vše dělala rychle, nic v očividném spěchu. Nyní však Rannildinu úzkostnému sluchu připadalo, že je v těch několika rázných krocích sem a tam jakési ovládané zoufalství. Urážka ťala hluboko, a nebylo divu.

Slabý přísvit z úzkého okna skladiště zmizel a objevil se ve škvíře okenice komůrky. Rannilda slyšela, jak se spojovací dveře zavírají a klíč se otáčí v zámku. Ani tuto poslední noc nepůjde Zuzana spát, dokud nezabezpečí, co jí bylo svěřeno. Teď však určitě skončila a půjde si lehnout, aby si trochu odpočala.

Světlo zhaslo. Rannilda strnula ve vyčkávavém tichu a po dlouhém okamžiku zaslechla, jak se otvírají dveře síně.

Vzápětí se ozval ostrý krátký zvuk, potlačený, stěží slyšitelný výkřik, avšak tak nabitý překvapením a hněvem, že Rannilda položila ruku na závoru dveří, k nimž se tiskla, napůl v touze přidržet se něčeho pevného a známého, napůl s přáním vejít a zjistit, co mohlo vyvolat výkřik tak zoufalého zklamání. Dveře se jejímu doteku poddaly. Daleko v síni slyšela hlas. Slova nerozeznávala, ale drsný tón nezaměnitelně patřil paní Juliáně. Zuzanin hlas odpovídal trpce a tiše. Dvojí zdušený šepot plný nelibosti a sváru, avšak soukromý jako důvěrnosti mezi mužem a ženou na loži.

Roztřesená Rannilda otevřela dveře a plížila se k otevřeným dveřím do síně, tápajíc ve tmě. Vysoko v síni kmitalo slabé světélko. Zdálo se jí, že z vrcholku schodiště. Stařena nedovolí, aby se v domě něco stalo, a ona do toho nestrčila nos a nehubovala. Jako by toho už nenatropila dost, když zavrhla vlastní vnučku a postavila se na stranu přivandrovalkyně!

Zuzana za sebou přivřela dveře pokoje a Rannilda viděla jen stínový obrys jejího levého boku od ramene k lemu sukně, jak tam stála asi tři čtyři kroky v síni. Hlasy však nyní měly slova.

„Pst, mluv tiše!“ zasyčela zostra a rozkazovačně stařena. „Nemusíme vzbudit spáče. Stačí, že jsme vzhůru my dvě.“

Musí stát nahoře na schodech s noční lampičkou v jedné ruce a druhou ji stíní, usoudila Rannilda. Nechtěla vzbudit nikoho jiného z domácnosti.

„To je o jednoho víc, než je třeba, paní!“

„Mám tě nechat pracovat samotnou, když takhle pozdě dřeš? Taková píle! Taková přesnost v účtování a pečlivost v zajišťování zásob!“

„Ani vy, ani ona, babičko, nebudete moci tvrdit, že mi utekla jediná mírka mouky nebo jediná kapka medu,“ odsekla Zuzana jízlivě.

„Ani zrnko ovesné mouky?“ Ze schodů se ozval tichý, takřka kradmý záchvěv smíchu. „Jsi vynikající hospodyně, děvenko, když máš džbán ještě víc než poloplný, teď po velikonocích! Musím ti přiznat, že jsi své věci rozuměla.“

„Učila jsem se od vás, babičko.“ Zuzana udělala krok k úpatí schodiště a zmizela z proužku světla. Světlo lampičky vrhlo její stín na prkna podlahy jako širokou černou závoru přes vchod do domu. Podle tvaru stínu byla Zuzana zahalená v plášti, a nebylo divu, když pracovala tak pozdě do noci. „Je to na váš příkaz, babičko,“ pravila tiše a zřetelně, „že se svých věcí vzdávám. Co teď máte se mnou v úmyslu? Máte pro mě přichystané ještě nějaké místo? Snad klášter?“

Stín ve dveřích se náhle zakomíhal, jako by rozpažila a rozhalila plášť.

Po těchto trpkých tlumených slovech přišlo zaječení, které protrhlo ticho tak děsivě, že se Rannilda zapomněla, rozrazila dveře a vpadla do síně. Spatřila paní Juliánu, jak se nad schody křečovitě kymácí jako předtím ten černý stín, lampa v levé ruce se naklání a kape z ní olej, pravá dlaň se svírá a šátrá po prsou. Ústa, jež právě vydala ten strašný výkřik, byla zkřivená a tvář nad nimi nestvůrně stažená. To vše spatřila Rannilda v krátkém okamžiku, než se stařena zapotácela a zřítila se po hlavě ze schodů. Lampička jí vyletěla z ruky, vystříkla proud hořícího oleje na prkna u Zuzaniných nohou a zhasla.

[ X ]

OD ČTVRTEČNÍ NOCI DO PÁTEČNÍHO SVÍTÁNÍ

Rannilda přiskočila hasit ohnivého hádka, který se chytil něčeho hořlavého a vyšlehl plamenem. Poslepu, tápavě nalezly její ruce tvrdý roh balíku zavinutého v látce na podlaze u zdi, a udusila oheň, který se zmocnil roztřepeného konečku šňůry, jímž byl převázán. Vylétlo několik jisker a našlo si dřevěné třísky. Pronásledovala je na kolenou a udusila je lemem sukně. Pak byla úplná tma. Rannilda poslepu hmatala po podlaze a snažila se najít ležící stařenu.

„Nehýbej se,“ řekla Zuzana ve tmě za ní. „Dojdu pro světlo.“

Odešla, opět rychlá a zdatná jako vždycky, zpátky do svého pokoje, kde mohla okamžitě sáhnout po křesadle a hubce, stále připravených u postele. Přišla se svíčkou a rozsvítila olejovou lampu v držáku na stěně. Rannilda se zvedla a vrhla se k paní Juliáně, která ležela obličejem dolů na úpatí schodiště. Avšak Zuzana ji předběhla, poklekla vedle babičky a rychle ji prohmatala, jestli nemá po pádu něco zlomeného, než se ji odvážila zvednout a otočit na záda. Staré kosti jsou křehké, ale nebyl to přímý pád, nebožačka se po schodech spíš skutálela.

A už se všichni sbíhali, svíčky v rukou, vytřeštění, křičící otázky, Daniel a Markéta v jediných šatech nakvap přehozených přes oba, Walter opuchlý a nevrlý z rozespalosti. Jestyn přispěchal po venkovních schodech ze suterénu a vběhl zadními dveřmi Zuzaniny komůrky, které nechala Rannilda otevřené. Světla byla rozsvěcována jedno po druhém, obvyklé pravidlo střídmosti zapomenuto.

Tlačili se, ptali, popletení spánkem, vyburcovaní, zmatení. Čadící plameny a kmitavé stíny naplnily síň proměnlivými tvary, jež tančily kolem dvou nehybných postav na podlaze. Co se stalo? Co to bylo za rámus? Co dělala stará paní tady, proč nebyla v posteli? Proč je tu cítit spálenina? Kdo to udělal?

Zuzana protáhla paži babičce pod tělem, druhou dlaní podepřela šedivou hlavu a otočila ji tváří nahoru. Vrhla na hlučící kruh svých příbuzných jediný chladný jiskřivý pohled, v němž Rannilda na rozdíl ode všech ostatních spatřila opovržení, které Zuzana cítila ke všem členům rodiny kromě této zestárlé a zlomené ženy ve své náruči.

„Ztište se a dělejte něco. Copak nevidíte? Vyšla ven s lampičkou podívat se, jak mi jde práce, dostala záchvat jako posledně a spadla ze schodů. Dost dobře by to mohl být záchvat poslední. Rannilda vám to může vylíčit. Viděla ji padat.“

„To ano,“ zachvěla se Rannilda. „Upustila lampu, chytila se za prsa a pak spadla. Olej se rozlil a začal hořet, já jsem ho hasila…“ Ohlédla se po balíku kdovíčeho u zdi, který poskytl jiskře knot, nebylo tam však už nic. „Není mrtvá… podívejte, dýchá… Poslouchejte!“

Rozhodně dýchala. Jakmile totiž přestali hlučet, zachvěl se vzduch jejím mělkým sípavým dechem. Celou jednu stranu obličeje měla staženou, ústa hrozně zkřivená, oči pootevřené, s lesklými bělmy. Celé tělo na této straně bylo ztuhlé jako prkno, prsty na ruce křečovitě zkroucené a strnulé.

Zuzana se po všech rozhlédla a vydala pokyny. Nikdo se nevzepřel. „Otče a Danieli, odneste ji do postele. Nemá nic zlomeného a nic necítí. Její lék jí dát nemůžeme, nepolkla by ho. Markéto, přilož na ohřívadlo v pokoji. Já připravím víno, abych jí ho svařila, až se vzpamatuje – jestli se vzpamatuje.“

Pohlédla přes Rannildino rameno na Jestyna, který stál němě a bezradně ve stínu. Tvář měla tvrdou a chladnou jako mramor, oči jí však jasně zářily. „Doběhni do opatství,“ řekla. „Požádej, ať přijde bratr Cadfael. Někdy pracuje dlouho do noci, když vaří léky. Ale i kdyby odešel do své cely, dveřník ho zavolá. Řekl, že přijde, bude-li ho zapotřebí. A teď ho zapotřebí je.“

Jestyn na ni beze slova pohlédl, pak se otočil stejně mlčky, jako přišel, a dal se do běhu, jak mu přikázala.

Nebylo vlastně tak pozdě. V opatství byla ještě polovina dormitáře vzhůru, v některých celách se bratři neklidně převalovali, protože se jim těžko usínalo nebo je tížily příliš živé vzpomínky. Bratr Cadfael, který se zdržel v dílně, aby roztloukl byliny na sirup, který se chystal dělat druhý den, se právě modlil před spaním, když se chodbou mezi celami přišoural dveřník a zavolal ho. Okamžitě vstal a tiše sestoupil po zadním schodišti a prošel kostelem, aby se domluvil s poslem v bráně.

„Stará paní?“ Z herbária nepotřeboval nic nosit, to nejlepší, co jí mohl dát, už má, a Zuzana to umí použít, pokud to ještě má nějaký smysl. „Radši si pospěšme, když je to tak vážné.“

Nasadil ostrý krok po předklášteří a přes most a cestou kladl poslovi nutné otázky.

„Jak to, že byla v tuhle hodinu vzhůru? A jak na ni ten záchvat přišel?“

Jestyn se držel po jeho boku a stručně odpovídal. Zuzana byla dlouho vzhůru a pořádala zásoby, protože ji donutili vzdát se klíčů. A paní Juliána asi vstala, aby se podívala, co se děje. Záchvat ji přepadl nahoře na schodech a ona spadla dolů.

„Ale nejdřív přišel záchvat, a ten způsobil pád?“

„Tak to ženy líčí.“

„Ženy?“

„Byla tam služka a viděla to.“

„V jakém je stavu? Myslím starou paní. Má něco zlomeného? Může se volně pohybovat?“

„Paní říká, že zlomeného nic nemá, ale půlku těla má tuhou jako ze dřeva a obličej stažený úplně nakřivo.“

Do městské brány je pustili bez ptaní. Cadfael občas míval ještě mnohem pozdnější pochůzky, dobře ho znali. Oba šplhali po strmé točité Wyle mlčky, protože stoupání jim bralo dech.

„Posledně jsem ji varoval,“ řekl Cadfael, když se svah zmírnil, „že nebude-li ovládat vztek, příští záchvat by mohl být poslední. Dnes ráno se úplně ovládala a byla klidná, přestože se v domě schylovalo k mrzutostem, ale měl jsem pochybnosti… Co ji mohlo dnes večer rozčilit?“

Pokud na to Jestyn znal odpověď, nechal si ji pro sebe. Mlčenlivý muž, který dělal svou práci a staral se o sebe.

Walter přešlapoval celý nesvůj u vstupu do uličky a vyhlížel je s rohovinovou lucernou v ruce. Daniel seděl zachumlaný v síni a svíčky kolem něj dál marnotratně plápolaly a nikdo si jich nevšímal, dokud nevešel Walter s novými příchozími. Když je zavedl dovnitř, najednou si uvědomil to hrozné plýtvání a začal obcházet a zhasínat vždy dvě ze tří, takže vzduch se naplnil pachem přištípnutých knotů.

„Odnesli jsme ji do postele,“ řekl Daniel, neklidný a nešťastný z rozvratu, který narušil jeho novou spokojenost. „Jsou tam s ní ženy. Jděte nahoru, nemohou se vás dočkat.“ A následoval ho, přitahován k trápení, které musí nějak dopadnout, než si bude moci dát trochu pohov. Postával pak ve dveřích pokoje nemocné, dovnitř však nevešel. Jestyn zůstal pod schody. Je pravděpodobné, že za celé roky své služby po nich nikdy nevystoupil.

V železném koši na širokém kameni hořelo dřevěné uhlí a na polici na zdi lampička. Tady v patře nebyly v místnostech stropy, pokoje byly zakončeny šikmým krovem. Tmavé dřevo všude kolem i nad hlavou. Na jedné straně úzké postele ucouvla rychle zamlklá a bledá Markéta do stínu, aby mohl bratr Cadfael blíž. Na druhé stála vztyčená nehybná Zuzana a jen na okamžik otočila hlavu, aby se ujistila, kdo to přišel.

Cadfael si klekl vedle lůžka. Juliána žila, a pokud ji opustil jeden smysl, ostatními ještě vládla, aspoň nakratičko. Prastaré oči ve zkřivené tváři byly živé, bdělé a smířené.

Střetly se s Cadfaelovýma a poznaly ho. Škleb se málem podobal jejímu starému trpkému úsměvu. „Pošlete Daniela pro kněze,“ řekl Cadfael po jediném pohledu a nijak to netajil. „Bude tu teď víc platný než já.“ Ona to ocení. Věděla, že umírá.

Vzhlédl k Zuzaně. Teď nebylo sporu, kdo je tu pánem. Bez ohledu na to, jak se s babičkou navzájem drásaly, ona byla z nich ze všech pravá Juliánina krev, byla jí blízká a vyrovnala se jí. „Promluvila?“

„Ne, ani slovo.“ Ano, dokonce vypadala tak, jak musela stařena vypadat před padesáti lety: jako pohledná, rezolutní, schopná matróna provdaná za muže slabšího než ona. Hlas měla tichý, vyrovnaný a chladný. Udělala pro umírající co mohla, a teď stála a čekala na případné útržky slov, která vyjdou ze ztrhaných úst. Dokonce se sklonila, aby setřela slinu vytékající z pokleslých, znetvořených úst.

„Ať přijde kněz, protože já kněz nejsem. Naše modlitby už má přislíbené, to ví.“ To říkal pro ni, aby byla ujištěna, že duše v mrtvém těle žije, a ona nemusí litovat darů, jež tak svědomitě udílela opatství. Její vybledlé oči dosud uměly zablýsknout, rozuměla. Ať už odcházela kamkoli, věděla, co se kolem ní říká a děje. Neřekla však ani slovo, dokonce se ani nepokusila promluvit.

Markéta se vděčně odkradla z pokoje, aby poslala manžela pro kněze. Walter dole zhášel svíčky a zlobil se kvůli těm několika, které musely zůstat. Jen Cadfael na jedné straně lůžka a Zuzana na druhé bděli u umírající Juliány.

Stařeniny živé oči v mrtvém těle lpěly na Cadfaelově tváři, domníval se však, že mu nechce sdělit víc než své vzdorné spolehnutí na sebe samu. Kdypak nebyla paní své domácnosti? Tohle je pořád její rodina, žádný jiný soudce tu nemá co dělat. Ti mimo ať si zůstanou mimo. Tohoto mnicha, jehož se naučila uznávat a oceňovat, k sobě pustila na půl cesty, aby poznal a uznal její vlastnické právo. Její zkřivená ústa se náhle začala pohybovat, vydala slyšitelný zvuk a na okamžik vypadala, jako by mohla pronést něco památného. Cadfael naklonil ucho až k Juliániným rtům.

Nejprve namáhavé, nerozluštitelné zamumlání, a pak: „Já, já jsem je všechny odchovala…“ zasípala a opět zápasila s nesdělitelnými myšlenkami. S harašivým vzdechem si odpočala. Strnulým tělem projel záchvěv. A pak se vynořil téměř jasný sled slov: „Ale přesto… bych byla ráda chovala… ještě pravnouče…“

Sotva Cadfael pozvedl hlavu, zavřela oči. Nesporně je zavřela úmyslně, ne z nemohoucí slabosti. Byla hotova, čekala už jen na kněze.

Ani s knězem už nepromluvila. Snášela jeho nabádání a pokoušela se odpovídat očními víčky, když vznášel předepsané otázky, zda si je vědoma hříchů a potřeby i naděje na rozhřešení. Zemřela, sotva je odříkal, nebo jen chviličku poté.

Zuzana stála až do konce vedle ní a neřekla ani slovo. Když bylo po všem, shýbla se a políbila koženou tvář a studící čelo o něco vřeleji než jen z povinnosti, stále s tou mramorově klidnou tváří. Potom šla zdvořile vyprovodit bratra Cadfaela a poděkovat mu za vše, co zesnulé prokázal.

„Vím, že vás stála víc práce, než vám kdy zaplatila,“ pravila Zuzana se svým lehkým, ale trpkým úšklebkem a posměšnou vážností v hlase.

„To mi říkáte vy?“ řekl a pozoroval, jak se jí prohlubují vrásky v koutcích úst. „Získal jsem k ní jistou úctu, když už ne náklonnost. Tu ode mne ovšem nikdy nežádala. A co vy?“

Zuzana sestoupila z posledního schodu blízko místa, kde se tiskla ke stěně Rannilda, bála se vnucovat, a přece nechtěla opustit svou věrnou stráž. Od chvíle, kdy se Zuzana vynořila ze svého pokoje se světlem a bez pláště, Rannilda bděle postávala a čekala, kdy jí bude zapotřebí.

„Pochybuji,“ dodal zamyšleně bratr Cadfael, „že ji měl někdo z poloviny tak rád jako vy.“

„Nebo ji z poloviny tak nenáviděl,“ řekla Zuzana a zvedla hlavu s jediným odměřeným zábleskem v šedých očích.

„To často chodí ruku v ruce,“ prohodil nevzrušeně. „Nemusíte si dělat starost kvůli jednomu ani druhému.“

„Nebudu. Teď musím zpátky k ní. Mám ji na starost. Dám jí, co jí náleží.“ Ohlédla se a řekla docela jemně: „Rannildo, vezmi lucernu mistra Waltera a posviť bratru Cadfaelovi na cestu. Pak si jdi lehnout, už tu pro tebe žádná práce není.“

„Radši bych zůstala vzhůru s vámi,“ řekla Rannilda bojácně. „Budete potřebovat horkou vodu a plátno a pomoc, až ji budete zvedat, a někoho, kdo by vám chodil pro věci.“ Jako by jich tam teď nahoře okolo lůžka nebylo dost – syn, vnuk, vnukova žena. Kolik je v nich dohromady zármutku? Vždyť paní Juliána o léta přežila svou dobu, a po pohřbu bude o jedna hladová ústa míň, nemluvě o ostrém jazyku a příliš bystrém oku, které už také nebudou zlobit.

„Tak dobře,“ souhlasila Zuzana a dlouho hleděla na dětskou postavičku, která na ni velkýma očima pohlížela ze stínů, kde Walter zhasil všechny svíčky kromě jedné, avšak zapomněl zhasit svou lucernu. „Vyspíš se zítra přes den, to už budeš zralá do postele a budeš mít klidnou mysl. Až vyvedeš bratra Cadfaela na ulici, přijď nahoru. Postaráme se o ni spolu.“

„Ty jsi byla u toho?“ zeptal se Cadfael mírně, když se dívce v patách ubíral smolně černým průchodem. „Viděla jsi, co se stalo?“

„Ano, pane. Nemohla jsem spát. Byl jste tu ráno, když se všichni obrátili proti ní, dokonce i stará paní řekla, že musí ustoupit… však víte…“

„Ano, vím. A tebe to mrzelo.“

„Ona – nikdy ke mně nebyla nelaskavá…“ Jak by mohla říci, že Zuzana byla laskavá, když chlad takové slovo skoro vylučoval? „Nebylo to spravedlivé, že se proti ní takhle obrátili a vyštípali ji.“

„Takže jsi byla vzhůru, naslouchala a trápila se. A vešla jsi dovnitř. Kdy?“

Pověděla mu to tak jasně, jako by to znovu prožívala. Pověděla mu, co vyslechla z hovoru mezi babičkou a vnučkou, nakolik si to vybavovala – což znamenalo skoro slovo od slova – a jak zaslechla výkřik, který ohlašoval stařenin záchvat, a vtrhla dovnitř, aby ji spatřila, jak lapá po dechu, kymácí se, chytá se za prsa a pouští lampu, a pak se po hlavě zřítí ze schodů.

„Nikdo jiný vzhůru nebyl? Nikdo tam nahoře nestál v jejím dosahu?“

„Ne, nikdo. Upustila lampu, když padala.“ Rannilda usoudila, že hádek ohně, prskající jiskry a nakonec vyšlehující plamenem, když našel konec konopného motouzu, nemá s tím, co se stalo, nic společného. „A pak byla tma, paní řekla, ať se nehýbám, a šla pro světlo.“

Je tedy jisté, naprosto jisté, že spadla. Nikdo jí k pádu nepomohl, jediní svědkové byli dole. A kdyby jí ty dvě ihned nepřispěchaly na pomoc a pohotově pro něj neposlaly, nedorazil by včas, aby viděl paní Juliánu umírat. Tím méně by vyslechl slova, jež před smrtí pronesla. Pokud měla nějaký smysl! „Všechny jsem je odchovala… Přesto bych byla ráda chovala ještě pravnouče…“

Dobrá, její vnuk, jediná bytost, kterou prý zbožňovala, byl nyní ženatý, a její pyšná stará hlava se jistě mohla upínat dopředu, aby spatřila budoucí generaci.

„Ne, nechoď na ulici, děvčátko, je na čase, aby ses vrátila, já cestu znám.“

Šla, plachá, nezkrocená a němá. A Cadfael se zamyšleně ubíral zpátky do své cely v dormitáři a hledal útěchu a objasnění. Moc toho však nenašel. U této smrti aspoň nevyvstávala otázka nekalých činů. Juliána spadla, když nebyl nikdo nablízku, nesporně při záchvatu, jaký prožila už dvakrát. Navíc v domě toho dne propukly zneklidňující neshody, což úplně stačilo, aby stařenino tělo, srdce a nepoddajná přirozenost selhaly. Zázrak byl, že se to nestalo dřív. Přes všechny své snahy však Cadfael nedokázal tuto smrt oddělit od té první, ani od loupeže, z níž obvinili Liliwina. Někde musela být nitka, která to všechno spojovala. Obyčejnou měšťanskou domácnost přece nedostihnou takové rány jedna za druhou jen čirou náhodou. Řetěz spustila lidská ruka, z toho činu vyvěraly všechny tyto následné události, a to, kde nakonec hnací síla toho popudu vyprchá a sled osudných událostí skončí, byla myšlenka, j ež Cadfaelovi nedala polovičku noci spát.

V úmrtní komnatě hořela jediná lampička jako klidné ohnivé oko v hlavách postele. Nad městem visela hluboká mlčící noc kdesi za polovinou mezi soumrakem a svítáním. Na stoličce po jedné straně seděla Zuzana s rukama složenýma v klíně, konečně klidná. Rannilda se krčila u nohou lůžka, velmi unavená, ale zdráhající se odejít na své skromné místo, přesvědčená, že i kdyby si šla lehnout, neusnula by. Vysoké střešní trámy nad nimi stoupaly do hluboké tmy. Tři ženy, dvě živé a jedna mrtvá, byly vtaženy do těsné, němé vzájemné blízkosti. Pro těch několik hodin byly odtrženy od světa jako trosečnice na ostrově.

Juliána ležela vzpřímeně a stroze, šedivé vlasy hladce a spořádaně učesané, tvář odkrytou, prostěradlo přeložené pod bradou. Křeč už opouštěla její rysy a nechávala je v klidu.

Ani jedna z těch, které u ní bděly, nepronesla po dokončení práce ani slovo. Zuzana se nerozpakovala odmítnout Markétinu zdráhavou nabídku pomoci a nedělalo jí žádné potíže zbavit se všech tří příbuzných. Nemrzelo ji, že se vracejí do postele a všechno nechávají na ní. Paní a služka měly vigílii samy pro sebe.

„Je vám zima,“ přerušila Rannilda tichoučce mlčení, když viděla, že se Zuzana zachvěla. „Mám vám přinést plášť? Potřebovala jste ho, už když jste chodila po skladišti, a to jste se pohybovala, teď tu sedíme a je chladněji než zvečera. Skočím pro něj dolů.“

„Ne,“ řekla Zuzana nepřítomně. „Sáhla na mě smrt. Je mi docela teplo.“ Otočila hlavu a dlouze, pochmurně se na dívku zahleděla. „To ses tak zlobila kvůli tomu, co mi udělali, že jsi nespala a bděla se mnou? Připadlo mi, žes přišla náramně rychle. Viděla a slyšela jsi všechno?“

Rannilda se zachvěla při pomyšlení, že se nežádána vetřela, Zuzanin hlas však byl vyrovnaný a tvář klidná. „Ne. Neposlouchala jsem, ale něco jsem přece jen zaslechla. Chválila vaši hospodárnost. Třeba ji to začalo mrzet… Bylo to zvláštní, že myslela na takové věci, a najednou byla hrdá na to, že máte džbán s ovesnou moukou ještě víc než poloplný… To jsem slyšela. Určitě ji nakonec mrzelo, že vás tak nedocenili. Smýšlela o vás líp než všichni ostatní.“

„Vracela se do dnů, kdy všemu vládla,“ řekla Zuzana, „a všechno leželo na jejích bedrech, jako mně. Staří se vracejí zpátky, než přijde konec.“ Její oči, velké a upřené do Rannildina obličeje, se v šeru leskly a zrcadlily světlo lampičky. „Popálila sis ruku,“ řekla. „To mě mrzí.“

„To nic,“ řekla Rannilda a honem schovala ruce do klína. „Byla jsem nešikovná. Ten konopný provaz vyšlehl plamenem. Nebolí to.“

„Konopný provaz…?“

„Co s ním byl převázaný ten balík, co tam ležel. Byl na konci roztřepený a chytil plamenem, než jsem to postřehla.“

„Škoda!“ řekla Zuzana a chvíli seděla mlčky a pozorovala babiččinu mrtvou tvář. Koutky rtů se jí krátce zvedly. Skoro to ani nebyl úsměv. „Takže tam byl balík, viď? A já měla na sobě plášť… ano! Všimla sis hodně věcí, když uvážím, jak jsi z nás dvou musela být vyděšená.“

V dlouhé odmlce pozorovala Rannilda tvář své paní s velkou bázní, protože zřejmě vkročila tam, kam neměla právo vejít, a připadala si přistižená při přečinu, který nikdy nezamýšlela.

„A teď se ptáš, co bylo v tom balíku a kam zmizel, ještě než jsme rozsvítili svíčky. A můj plášť také!“ Zuzana upřela na Rannildinu zaraženou tvář strohý pohled a zlehka se usmála. „Je to jen přirozené, že se ptáš.“

„Zlobíte se na mě?“ odvážila se zašeptat Rannilda.

„Ne. Proč bych se zlobila? Věřím, opravdu věřím, že jsi někdy se mnou cítívala jako žena s ženou. Je to pravda, Rannildo?“

„Dnes ráno…“ zakoktala ve strachu Rannilda, „jsem se nemohla netrápit…“

„Já vím, viděla jsi, jak tu mnou opovrhují.“ Mluvila velmi jemně a tiše, jako žena mluvící s dítětem, avšak dítětem, jehož porozumění si váží. „Jak mnou vždycky opovrhovali. Matka mi zemřela, babička zestárla. Měla jsem cenu, dokud se bratr neoženil. Ano, sotva o den déle. Všechny ty roky uběhly nadarmo, a já tu zůstala bez manžela, bez dětí a bez práce.“

Nastalo další ticho. Rannilda sice cítila, jak jí srdce přetéká rozhořčeným soucitem, avšak jazyk měla jako přimražený. Ve vysoké tmě střešních trámů se slabé, měkké světélko zachvělo chvilkovým průvanem.

„Rannildo,“ řekla Zuzana vážně a mírně, „dovedeš uchovat tajemství?“

„Vaše tajemství určitě,“ zašeptala Rannilda.

„Přísahej, že nikomu neřekneš ani slovo, a já ti povím, co nikdo jiný neví.“

Rannilda oddaně vydechla přísahu, polichocená a zahřátá tou důvěrou.

„A pomůžeš mi v tom, co chci podniknout? Uvítala bych totiž tvou pomoc… Potřebuji tvou pomoc!“

„Udělám pro vás všechno, co je v mé moci.“ Nikdo od ní ještě neočekával ani nežádal takovou věrnost, nikdo ji nikdy nepovažoval za nic lepšího než ubohou nádenici. Nebylo divu, že se její srdce otevřelo.

„Věřím ti a důvěřuji ti.“ Zuzana se naklonila do světla. „Svůj balík a plášť jsem schovala z dohledu, než jsem přinesla svíčku, a schovala jsem je u sebe v komůrce. Nebýt toho osudného zdržení, byla bych dnes v noci, Rannildo, odtud odešla, opustila tenhle dům, který mi nikdy nedal, co mi patří, a tohle město, ve kterém nemám žádné čestné postavení. Dnes mi v tom Bůh zabránil. Ale zítra v noci… zítra v noci půjdu! Chceš-li mi pomoci, budu s sebou moci vzít víc svých věcí, než bych ten první krátký kus cesty unesla sama. Pojď blíž, dítě, a já ti to povím.“ Hlas měla velmi tichý a měkký, důvěrný dech v Rannildině uchu. „Za mostem, v otcově stáji za Frankwellem, na mě bude čekat někdo, kdo mě umí opravdu ocenit…“

[ XI ]

OD PÁTEČNÍHO RÁNA DO POZDNÍHO VEČERA

Zuzana přišla ke stolu, když se tam příštího rána shromáždila celá zamlklá domácnost, s klíči u pasu, rozvážně odepnula jemný řetízek, který je držel, a položila je před Markétu.

„Teď jsou tvoje, švagrová, jak sis přála. Ode dneška ti patří správa domu a já se do toho nebudu plést.“

Po probdělé noci byla bledá, s těžkými víčky, ovšem ostatní na tom nebyli o mnoho lépe. Všichni dnes půjdou rádi brzo spát, sotva se setmí, aby dohonili ušlý odpočinek.

„Projdu s tebou dopoledne kuchyni a spíže, ukážu ti, co tu máš, a prádlo a všechno, co ti předávám. A přeji ti to,“ řekla.

Markéta byla takovou velkodušností málem zahanbená, a když byla nemilosrdně prováděna svou novou říší, snažila se zavděčit.

„A teď,“ řekla Zuzana, rázně shazujíc z beder tu povinnost, „musím jít a přivést Martina Bellecotea, aby jí udělal rakev, a otec půjde za knězem od Panny Marie. Ale pak – omluvíte mě – bych se ráda trochu vyspala, a naše děvče také musí, protože jsme jedna ani druhá nezamhouřily oka.“

„Já to sama zvládnu,“ řekla Markéta, „a dám pozor, abych tě dnes v tvé komůrce nerušila. Jestli si smím vzít to, co budu potřebovat na oběd, hned teď, můžeš pak odpočívat.“ Kolísala mezi pokořením a vítězoslávou. Mít v domě smrt není nic příjemného, avšak chmury tu budou viset jen pár dní, a ona se zbavila všeho, co bránilo jejím plánům, osvobodila se od káravého stařeckého oka, sledujícího a odsuzujícího její nejlepší snahy, osvobodila se od této stárnoucí panny, která se jistě napříště vyhne vší účasti na vedení domácnosti, a je paní zkroceného manžela, který bude od nynějška tancovat, jak ona píská.

Bratr Cadfael strávil časné odpoledne v bylinkové zahradě, a když se ujistil, že je tam všechno v pořádku, šel se podívat na práce podél Gaye. Počasí zůstávalo slunečné a teplé a uličníci z města i předklášteří, kteří se narodili u řeky, byli jí odchováni a dovedli plavat málem dřív, než se naučili chodit, brouzdali po mělčině a ti smělejší a silnější si dokonce troufali přeplavat na druhou stranu tam, kde měl Severn klidný tok. Jarní příval z hor už odešel, řeka se tvářila klidně, avšak tyhle vodní děti znaly její proradnost a málokdy jí příliš důvěřovaly.

Cadfael kráčel kvetoucím sadem, po nočním rozruchu velmi znepokojen, a pak se pustil dál po proudu, až stanul kdesi naproti zahradám městských usedlostí poblíž hradu. V polovině svahu procházela vysoká kamenná hradba města s temenem místy rozpadlým a zborceným, dosud neopraveným po těžkém obléhání před dvěma lety. Před jeho očima ji prorážely dva úzké klenuté průchody, které se daly v nebezpečných časech snadno zahradit. Jeden z nich musí být na pozemku Aurifaberových, nevěděl však najisto který. Pod zdí svítil svěže a živě trávník a stromy měly světlé mladé lístky a sněhobílé květy. Olše zrůžovělé jehnědami se lichotně nakláněly k mělčinám. Vrbové pruty zářily zlatě a stříbrně huňatými kočičkami. Takový sladký čas nadějí, a jednomu ubohému mládenci hrozí provaz a na jednu domácnost dopadají ztráty a smrt jako rány kyjem.

Hoši z předklášteří a hoši z města byli tradičními soky a do běžných šarvátek vnášeli silné vlastenectví svých otců. Jejich vodní hrátky bývaly někdy drsné, třebaže málokdy nebezpečné, a pokud nějaký zbrklý duch překročil mez, zpravidla se našel nějaký starší a moudřejší spojenec, který ho zpohlavkoval a odtáhl oběť do bezpečí. Jak se tak Cadfael díval, na protější mělčině právě probíhala divoká půtka. Nějaký neposeda z předklášteří si troufl přeplavat na druhou stranu, vpadl do hry městských dětí, než ho stačily zaznamenat, a jednomu z nich potopil hlavu. Celá rozhořčená tlupa se na něho vrhla a pronásledovala ho kus po proudu, ale on vyčvachtal na břeh a vyběhl po travnatém svahu, aby jim unikl. Na mělčině v tom spěchu upadl a s pomocí rukou se vyhrabal v gejzíru vodní tříště. A pak na hladkém palouku, kde rozhodně neměl co dělat, začal poskakovat a pokřikovat na ně, zatímco se postupně vzdávali pronásledování.

Zdálo se, že z mělké vody a štěrku pod keři něco vylovil. Posadil se a soustředěně to mnul v dlani, nabitý zvědavostí. Ještě tím byl zaměstnán, když ze sadu nahoře vyšel jiný nahý chlapec, o málo starší než on, upustil košili do trávy a běžel dolů k vodě. Spatřil vetřelce, zůstal stát a upřeně na něho hleděl.

Nebylo to tak daleko, aby ho Cadfael nepoznal, takže díky tomu už věděl, na čí pozemek se dívá. Třináctiletý urostlý a hezký prosťáček Baldwina Peche Griffin, na hodinku uvolněný ze svých povinností, proběhl brankou ve zdi a šel si zaplavat do řeky jako jiní chlapci.

Griffin viděl mnohem líp, než mohl doufat vidět Cadfael za řekou, jakou trofej ten nestydatý nájezdník z předklášteří v mělčině objevil. Rozhořčeně vykřikl, rozběhl se po trávě dolů a chňapl po sevřené ruce. Něco se zablýsknutím spadlo do trávy, Griffin po tom skočil jako jestřáb a žárlivě to sebral. Druhý chlapec v překvapení vyskočil a pokusil se mu to vyrvat, ale pak ustoupil většímu protivníkovi. Ztráta té cetky ho nijak nerozházela. Vyměnili si pár slov, z jeho strany rozpustilých, z Griffinovy pomalých a vážných. Přes řeku dolehly vzrušené zvuky dvou mladých hlasů. Uličník z předklášteří zaječel nějakou nadávku na rozloučenou, odtančil pozpátku k řece, skočil do ní s úmyslným šplouchnutím a zamířil k domovským vodám, hbitě a stříbřitě jako pstruh.

Cadfael svižně zamířil k místu, kde dítě muselo vylézt na břeh, jedním okem však sledoval protější břeh a viděl, jak Griffin, místo aby skočil za zahnaným sokem, jde zpátky a pečlivě ukládá svůj úlovek do záhybů košile, kterou odhodil u keřů. Pak sklouzl z břehu a brodil se vodou, než se mohl položit obličejem dolů do proudu tak dovedně a lehce, že bylo zřejmé, že plavat umí odmalička. Převaloval se a hrál si ve vírech, zatímco se druhý chlapec sápal na břeh v trávě na Cadfaelově straně, rozstřikoval kolem sebe vodu a celý rozpálený po své výpravě začal poskakovat a mávat pažemi, aby jeho hubené tělo na prosluněném vzduchu oschlo. Dospělí muži do té vody nepolezou ještě nejmíň měsíc, avšak mladí mají dost energie, aby je hřála, a jak trpělivě říkávají staří, kde není rozum, není ani cit.

„Tak co, pstroužku,“ oslovil ho Cadfael, který neposedu poznal, jakmile se přiblížil, „co jsi to tam vylovil z bahna? Viděl jsem tě lézt na břeh, a mstitele jsi měl pěkně v patách! Vybral sis nesprávný přístav.“

Chlapec s jistotou zamířil k místu, kde nechal šaty. Vrhl se po haleně a s úsměvem ji přehodil přes svou nahotu. „Já se těch městských nekňubů nebojím. Ani toho zámečníkova velikého trouby. Ať si tu hloupost nechá. Prý ji poznává, a patřila jeho pánovi! Obyčejný kulatý penízek s vousatou mužskou hlavou ve špičatém klobouku. Nic, co by stálo za rvačku.“

„Navíc je Griffin větší než ty,“ dodal Cadfael nevinně.

Uličník se opovržlivě ušklíbl, a když si otřel chodidla a kotníky o měkkou trávu a pleskáním si osušil stehna, začal si natahovat punčochy. „Ale pomalý, a nemá všech pět pohromadě. Jestli ta věcička za něco stála, co dělala ve vodě, zanesená štěrkem? Ať si ji pro mě za mě nechá!“

Křepce se rozběhl za kamarády a nechal Cadfaela zahloubaného v myšlenkách. Mince zanesená ve štěrku pod břehem tam, kde řeka tvořila mělkou zátočinu, a uvízlá v pěsti šplhajícího uličníka, který se tam náhodou rozplácl obličejem dolů, když prchal před pronásledováním. To není nic tak zvláštního. Ve vodách Severnu se objevují všelijaké věci, divnější než ztracená mince. Jediné, co na ní bylo pozoruhodné, bylo místo, kde se objevila. Okolo Aurifaberova sídla se splétalo příliš mnoho pavučinových vláken, nic, co se tam stalo, už nebylo možno brát jako samozřejmost nebo náhodu. Co však s těmi nespojenými nitkami, to Cadfael ještě nevěděl.

Vrátil se ke svým sazeničkám, které aspoň neskrývaly žádná tajemství, a zbytek odpoledne pracoval, dokud se nepřiblížil čas k odchodu na nešpory. Měl však ještě dobře půl hodiny čas, když na něj kdosi zavolal z řeky. Otočil se a spatřil Madoga veslujícího směrem k mostu a křižujícího hlavní proud, aby mohl přistát poblíž přítele. Kocábku vyměnil za lehkou veslici, která, jak Cadfaela ihned napadlo, mohla docela dobře přepravit zvídavého bratra na druhou stranu, aby se sám porozhlédl po klidné mělčině, kde chlapec vyhrabal minci, o níž měl tak nevalné mínění.

Madog připlul ke břehu a přidržel člun na místě veslem zabodnutým do měkkého pobřežního drnu. „Tak jsem slyšel, bratře Cadfaele, že stará paní vypustila duši. Kolem toho domu se těžkosti zrovna rojí. Prý jste tam v její poslední hodince byl.“

Cadfael to připustil. „Nevím, jestli se dá o smrti po osmdesátce říkat, že je to těžkost, ale ano, je v pánu. Odešla před půlnocí.“ Sám si lámal hlavu, zda s požehnáním, kletbou, nebo jen nesmlouvavým ujištěním, že nad nimi vládne a že je – milované i nemilované – bude hájit. Mohla totiž mluvit, řekla však jen to, co pokládala za vhodné, a nic k věci. Spory onoho dne, přestože byly závažné, klidně odsunula stranou. Byl to její rod. Cokoli mezi nimi vyžadovalo soud a pokání, byla její věc, a okolnímu světu do toho nic nebylo. Přesto ho úmyslně nechala vyslechnout těch několik záhadných slov. Jeho, svého odpůrce, lékaře a… přítele, pokud to není příliš silné slovo. Svému knězi odpovídala jen smluvenými pohyby víček, označujícími ano a ne, a takto se též přiznávala ke slabostem, činila pokání a prosila o rozhřešení. Neřekla však ani slovo.

„Nechala je rozhádané,“ poznamenal Madog bystře a jeho tvář zvrásněná jako dubová kůra se zkřivila do úšklebku. „Ale kdy se vlastně nehádali? Lakota je zhoubná věc, Cadfaele, a ona je všechny odchovala ke svému obrazu: jen brát, a co nejmíň dávat.“

„Všechny jsem je odchovala,“ prohlásila, jako by přiznávala vinu, o níž její oční víčka neřekla knězi ani ano, ani ne.

„Madogu,“ požádal ho Cadfael, „převezte mě na druhou stranu k břehu pod jejich zahradou. Cestou vám řeknu proč. Patří jim ten pruh za zdí až k vodě. Rád bych se tam podíval.“

„Ale ovšem!“ Madog přivezl veslici co nejblíž. „Plavím se totiž po řece nahoru dolů od vodní brány, kde měl Peche uvázaný člun, a snažím se najít někoho, kdo by byl schopen říct, jestli ho viděl od pondělního rána, ale nikde ani stopa. A pochybuju, že se Hughovi Beringarovi vedlo líp, když se po městě vyptával každého, kdo zámečníka znal, a v každé hospodě, kam kdy zašel. Tak nastupte a pořádně se usaďte, protože se dvěma na palubě sedí loď níž a je nemotornější.“

Cadfael sklouzl po převislém travnatém svahu, obratně stoupl do loďky a posadil se. Madog odrazil a obrátil ji proti proudu. „Tak povídejte! Co vás tam táhne?“

Cadfael mu pověděl, čeho byl svědkem, a při vyprávění to neznělo nijak pozoruhodně. Madog však naslouchal bedlivě, jedno oko na povrchových vírech v řece, která teď proudila vesele a hravě, druhé, jak se zdálo, na jakési vnitřní vidině Aurifaberovy domácnosti od pramáti po novou nevěstu.

„Tak tohle vás zaujalo! No, ať to znamená co chce, jste na místě. Podívejte, ten hoch z předklášteří tu nechal stopy, jak vylézal na břeh. Drn je mokrý a rozměklý.“

Bylo to tiché a téměř skryté místo, což zjistili, jakmile dostrkali loďku až na štěrkovou mělčinu. Malý záliv, kde voda klidně stojí, pod ní čistý strakatý štěrk, a i v tom čirém dně zůstaly prohlubně po chlapcových dlaních. V jedné jamce – vyhrábl ji pravou rukou, vybavil si Cadfael – nahmátl hoch minci a vynesl ji na břeh, aby si ji v klidu prohlédl. Po obou stranách mýtiny, která se nahoře otvírala v široký zelený svah, dost strmý na to, aby z něj voda rychle klouzala, a dost hladký, aby posloužil jako vzdušný polštář pro schnoucí prádlo, rašily až u samé vody vrbové a olšové pruty. Na tuto plochu bylo vidět jen z druhé strany řeky, z městského břehu ji po obou stranách stínily keře. Mezi keři a břehem byly nakupeny čistě bílé oblázky, některé i dost velké, na zatížení prádla, které se tu ve dnech praní rozprostíralo, aby na slunci uschlo. Cadfael si je prohlížel a všiml si jednoho většho kamene, který určitě spadl z městské zdi a neměl jejich vodou ohlazený lesk, ale naopak ostré hrany a ulpělé kusy malty. Ležel tu, jak se skutálel z cimbuří, a snad se někdy používal k zakotvení loděk na mělčině.

„Vidíte něco, co by vám posloužilo?“ zeptal se Madog, který udržoval svou veslici v klidu veslem zapřeným o štěrk. Mladý Griffin se už dávno vykoupal, osušil a oblékl, a odnesl svou znovu vydobytou minci do zámečnické dílny, kde nyní vládl John Boneth. Už dlouho uznával Johna jako druhého po svém pánu, nyní byl pro něj John mistrovým nástupcem.

„Vidím toho až moc!“ řekl Cadfael.

Byly tu stopy po chlapci: otisky rukou pod čirou vodou, prstů nohou nahoře v trávě. Tady dole našel svůj úlovek, nahoře seděl, leštil a prohlížel jej, a Griffin mu jej vytrhl. Ten věděl, že patří pánovi, a byl tak poctivý, jak umí být jen prosťáček. Okolo loďky se tísnilo vrbové proutí, nahoře na trávníku ležela hromada těžkých oblázků a spadlý kámen. Houpaly se tu malé ostrůvky lakušníku a tančily pod schýlenými olšemi. A nejzlověstnější ze všeho byl ne jeden, ale tři malé rudofialové klásky květů, které směle trčely z trávy svažitého travnatého okraje. Byl to prstnatec, který marně hledali dál po proudu.

Nakupené oblázky a jeden neohlazený kámen zatím Madogovi nic neříkaly, ale fialové kvítky jeho zrak rozhodně upoutaly. Pohlédl na ně, pak zvedl zrak ke Cadfaelovi a opět zabloudil očima na jiskřící mělčinu, kde se člověk při vědomí těžko mohl utopit.

„Tak tady to bylo?“

Pod olšemi tančily jen zlehka zakořeněné, křehké a tetelivé, bělostné ostrůvky lakušníku. Žlábky zanechané chlapcovými prsty se pomaloučku přelévaly a zaplňovaly, zrníčka písku a štěrku klouzala ve chvějící se vodě dolů a plnila je. „Tady, na úpatí jejich vlastního pozemku?“ zavrtěl Madog hlavou. „Je to jisté? Nenašel jsem žádné jiné místo, kde se tenhle třetí svědek připojuje k prvním dvěma.“

„Vedle jistoty nebe,“ pronesl vážně Cadfael, „není nikdy nic úplně jisté, ale myslím, že teď jsme pravdě opravdu blízko. Ukradl to on a byl odhalen? Nebo vypátral příliš mnoho o tom, kdo to ukradl, a byl tak pošetilý, že prozradil, co ví? Ať to vše vyřeší Bůh. Převezte mě teď zpátky, Madogu, musím si pospíšit na nešpory.“

Madog ho bez vyptávání převezl, jen své bystrozraké staré oči pod hustým obočím nespustil z Cadfaelova obličeje celou cestu přes řeku ke Gaye.

„Půjdete teď podat hlášení Hughu Beringarovi na hrad?“ zeptal se Cadfael.

„Spíš k němu domů. Pochybuji ovšem, že tam na mě bude čekat.“

„Povězte mu všechno, co jsme tam viděli,“ řekl Cadfael velmi vážně. „Ať se podívá sám a vybere si z toho, co chce. Povězte mu o té minci – protože to mince určitě byla – kterou vylovili ze zátočiny, a jak ji Griffin prohlásil za majetek svého pána. Ať se ho na to Hugh vyptá.“

„Řeknu mu všechno,“ pravil Madog, „i když něčemu pořád ještě nerozumím.“

„Ani já – zatím. Poproste ho ale, ať si se mnou přijde promluvit, pokud bude mít čas, až z celé té motanice něco vydumá. Budu ten chundel odteďka taky rozmotávat, a kdo ví? Třeba s Boží pomocí do večera dospěji nějakému pochopení.“

Hugh se ze svých pochůzek po městě, kde se kdekoho neúnavně vyptával, vrátil pozdě. Nepřinesl si žádné nové poznatky, ledaže právě to měnilo pravděpodobnost v jistotu a bylo nyní možné prohlásit za fakt, že od pondělního poledne nikdo nespatřil Baldwina Peche na žádném jeho oblíbeném místě. Zpráva o smrti paní Juliány nic nepřidala, uváží-li se, jak byla ta žena stará, a přesto tu zůstával nepříjemný pocit, že tolik neštěstí v jediné domácnosti nemůže mít na svědomí jen smůla. To, co mu sdělil Madog, tuto převládající nespokojenost značně posílilo.

„Tam, pár kroků od jeho vlastní dílny? Je to možné? A všechno tam je, olše, lakušník, ta fialová kytka… Všechno se vrací, všechno míří do toho stavení. Ať začneme kdekoli, skončíme tam.“

„To je pravda,“ souhlasil Madog, „a bratr Cadfael si s tím taky láme hlavu a rád by to s vámi probral, pane, když mu večer budete moct věnovat hodinku, třeba i hodně pozdě.“

„Rád,“ řekl Hugh. „Bůh totiž ví, že ta věc potřebuje víc chytrosti, než mám sám, a ostřejší zrak, aby prohlédl všechen ten kal. Běžte domů a odpočiňte si, Madogu, protože jste nám vydatně pomohl. Já zaběhnu za Pecheovým chlapcem a vytáhnu z něho, co nám může povědět o té minci, když prý patřila jeho pánovi.“

V touž hodinu bratr Cadfael ulevil své mysli tím, že po večeři sdělil vše, co zjistil, opatu Radulfovi, který to přijal se zamyšlenou vážností.

„A už jsi vzkázal Hughu Beringarovi? Myslíš, že by se s tebou mohl chtít v té věci ještě poradit?“ Dobře věděl, že mezi nimi panuje zvláštní porozumění, jež pramení v událostech z doby, než převzal úřad v Shrewsbury. „Přijde-li dnes večer, můžeš si vzít tolik volna, kolik budeš potřebovat. Tato záležitost se jistě musí uzavřít co nejdříve, a stále víc se ukazuje, že náš host v azylu má asi velmi málo společného se všemi těmi zločiny. Je tady uvnitř, kdežto zlo venku pokračuje. Pokud je ve všem nevinen, musí se to podle práva vyjevit světu.“

Cadfael vyšel z opatova příbytku, právě když padal soumrak a zbývalo ještě něco času na přemýšlení. Poctivě se zúčastnil večerní a pak se obrátil k dormitáři zády a šel do portálu, kde si rozkládal pokrývky k spánku Liliwin. Mladý muž byl ještě vzhůru, seděl s koleny u brady, zády pohodlně opřený v koutě své kamenné lavice jako malý stín, a prozpěvoval si nápěv písně, kterou skládal a zatím s ní nebyl spokojen. Když se objevil Cadfael, nechal toho a udělal mu vedle sebe místo na pokrývkách.

„Byla to pěkná melodie,“ řekl Cadfael a s povzdechem se uvelebil. „Tvoje vlastní? Radši si ji nech pro sebe, nebo ti ji Anselm ukradne jako základ pro mši.“

„Ještě není hotová,“ řekl Liliwin. „Zatím jsem nevymyslel náležitě jemné zakončení. Je to milostná píseň pro Rannildu.“ Otočil hlavu a vážně se zahleděl do očí svého společníka. „Já ji opravdu miluju. Radši to tu vydržím a nechám se oběsit, než bych šel jinam bez ní.“

„Za to by ti moc vděčná nebyla,“ řekl Cadfael. „Dá-li však Bůh, před takovou volbou stát nebudeš.“ Chlapec sám, přestože stále žil v nejistotě a určitém strachu, si dobře uvědomoval, že každý den nyní vrhá další pochybnosti na obvinění proti němu. „Venku jsou věci v pohybu, ačkoli zatím nesrozumitelně. Po pravdě řečeno, zákon se velmi rozumně přiklání k mému mínění o tobě.“

„No, snad… Co když ale zjistí, že jsem tu noc přece jen byl venku? Nevěřili by mému vyprávění tak jako vy…“ Pochybovačně mžikl po bratru Cadfaelovi a v nevyzpytatelném pohledu, s nímž se setkal, zpozoroval cosi, co vyvolalo polekanou otázku: „Přece jste to neřekl zástupci šerifa? Slíbil jste… kvůli Rannildě…“

„Neměj starost, Rannildino jméno je u Hugha Beringara stejně bezpečné jako u mě. Ani ji nepožádal, aby pro tebe svědčila, a pokud věc nepřijde k soudu, vůbec ji nepředvolá. Jestli jsem mu to řekl? Nu ano, ale teprve když mi dal jasně najevo, že polovičku pravdy uhodl sám. Má nejmíň stejně bystrý nos na váhavé lháře jako já, a tomu, co z tebe vyždímal, stejně nevěřil. Takže zbytek vyždímal ze mě. Shledal, že jsi přesvědčivější, když mluvíš pravdu, než když lžeš. A pak je tu Rannilda, kdybys někdy potřeboval její svědectví, a strážní, kteří tě viděli vcházet a vycházet. Kvůli tomu, cos dělal tu noc, si hlavu nelam! Rád bych toho tolik, co o tobě, věděl i o všech ostatních.“ Při pohledu na Liliwinův důvěřivý výraz se zamyslel. „Na nic dalšího sis nevzpomněl? I nejmenší podrobnost o té domácnosti by mohla prospět.“

Liliwin se v mysli váhavě vrátil zpět a znovu převyprávěl krátký příběh svého pobytu ve zlatníkově domě. Hostinský v hospodě, kde hrál a zpíval za večeři, mu pověděl o svatbě, která se měla druhý den konat, on tam s nadějí zašel, byl pro tu příležitost najat, dělal, co mohl, aby si zasloužil své peníze, a pak byl vyhozen a pronásledován jako zloděj a vrah sem do kostela. Všechno už se dávno ví.

„Kolik jsi z té usedlosti vlastně viděl? Prvně jsi tam přece šel ve dne.“

„Šel jsem do krámu a poslali mě průchodem ke dveřím do síně za ženami. Ony mě najaly, stará a mladá.“

„A večer?“

„Hned když jsem přišel, poslali mě do kuchyně, abych se najedl s Rannildou, a zůstal jsem tam s ní, dokud pro mě neposlali, abych jim zahrál a zazpíval na hostině. Potom jsem hrál k tanci, předváděl akrobacii a žongloval – a víte, jak to dopadlo.“

„Takže jsi neviděl víc než uličku a dvůr. Dole v zahradě jsi vůbec nebyl, ani za městskou brankou u řeky?“

Liliwin pevně zavrtěl hlavou. „Ani jsem nevěděl, že za zdí něco je, dokud sem nepřišla Rannilda. Když jsem šel ráno do síně, viděl jsem na zeď, ale myslel jsem, že pozemek tam končí. Až Rannilda mi řekla, že se za ní suší prádlo. Ten den totiž praly – všechno vydrhla, vymáchala a připravila k sušení už v půli dopoledne. Obyčejně ale taky musí vařit oběd a dávat pozor na počasí, a večer prádlo sbírá. Ten den jí však paní Zuzana řekla, že se o všechno postará, a pustila Rannildu ke mně na návštěvu. To bylo opravdu laskavé.“

Bylo zvláštní, jak poslech chlapcových vzpomínek zřetelně vymaloval obraz loučky, kde se sušilo prádlo, a kterou nikdy neviděl jinak než Rannildinýma očima, travnatý svah, oblázky na uchycení, olše stínící říční břeh, městskou zeď chránící palouk od severu a nechávající jej otevřený na jih…

„A vzpomínám si, jak říkala, že paní Zuzana měla mokré střevíce a lem sukně, když se vrátila od řeky, kde věšela prádlo. Přistihla pak Rannildu, jak pláče. Okamžitě si všimla, jak je moje děvče smutné… Říkala prý, o moje mokré nohy nejde, ale co tvoje mokré oči? Takhle mi to Rannilda vypravovala.“

Prádlo připravené v půli dopoledne… V půli dopoledne také naposled odešel Baldwin Peche. Ryby berou… Cadfael zabraný do vlastních myšlenek sebou náhle trhl, když si opožděně uvědomil, co vlastně vyslechl.

„Cos to říkal? Že měla mokré nohy a sukni?“

„Řeka byla trochu zvednutá,“ vysvětlil nevzrušeně Liliwin. „Uklouzla po hladké trávě a na mělčině spadla do vody, když věšela na olše košili.“

A klidně přišla zpátky a poslala služebnou pryč, aby pro prádlo nešel nikdo jiný než ona. Jaký jiný důvod by kdo měl, procházet brankou ve zdi? A včera seděla Rannilda ve dveřích, aby viděla na práci při spravování trhliny v sukni. A hnědý lem byl rozpitý a vybledlý a okolo světlé plochy zůstala tmavá barevná hranice, kam až dosáhla voda…

„Bratře Cadfaele,“ zavolal tiše z průchodu do křížové chodby vrátný, „přišel za vámi Hugh Beringar. Prý ho budete čekat.“

„Čekám ho,“ pravil Cadfael a pracně se vytrhl ze vzpomínek na síň u Aurifaberových. „Pošli ho sem. Myslím, že si máme co říct.“

Nebylo ještě úplně tma, protože obloha byla bez mráčku, a Hugh se uvnitř těchto zdí dokonale vyznal. Rychle přišel, proti Liliwinově přítomnosti se neohradil a hned se posadil do portálu a ukázal stříbrnou minci v dlani.

„Už jsem si ji prohlédl v lepším světle. Je to stříbrná pence svatého Edwarda, krále z doby před příchodem Normanů, krásný kousek, ražený tady v městě. Razič byl nějaký Godesbrond, pár jeho mincí se po kraji dá nalézt, ale ve městě, kde je razil, jen velmi málo. Aurifaber měl ve svém soupisu tři. A tahle vězela mezi dýhami vědra v jejich studni ráno po té krádeži. Chlapec říká, že se s ní zachytil útržek hrubé modré látky, ale ten pro něho nic neznamenal. Mně se ovšem jeví, že ten, kdo vyprázdnil Aurifaberovu pokladnici, všechno naházel do modrého látkového pytle a spustil s vědrem do studně – na to stačilo pár okamžiků –, aby se to později za tmy v klidu vyzvedlo, než půjde nejranější ptáče čerpat vodu.“

„A ten, kdo to vytahoval,“ navázal Cadfael, „zachytil růžkem pytle o třísku. Byla z toho malá trhlinka, kterou prolezla jedna z menších mincí. To by šlo. A tu našel Pecheův chlapec?“

„On byl to nejranější ptáče. Šel pro vodu a nalezl tohle. Odnesl to svému pánovi, dostal odměnu a příkaz, aby nikomu neprozradil, že zámečník takovou minci má. Peche prý říkal, že si jí velmi cení.“

To jistě, pokud mu řekla, že zlodějem je někdo přímo v domácnosti, a výměnou za mlčení by se z něj dala vyždímat polovina zisku. Ryby braly! Nyní začínal Cadfael pomalu chápat všechno, co se stalo. Zapomněl na mladého muže, který si objímal kolena a užasle napínal sluch v koutku lavice vedle nich. Hugh na chlapce stěží pomyslel, tak byl tichý a nehybný.

„Myslím,“ pravil Cadfael a příliš nespěchal, protože na cestě ještě mohly být léčky, „že když uviděl tohle, věděl, nebo dokázal se značnou jistotou vytušit, kdo z domácnosti by mohl být tím lupičem. Předvídal dobrý úlovek. Oč asi požádal? O polovinu kořisti? I kdyby však byl mnohem skromnější, bylo by to jedno, protože ten, za kým přišel, měl dost síly, kuráže a bezohlednosti, aby okamžitě jednal a nemařil čas vyjednáváním. Poslouchejte mě, Hughu, a vzpomeňte si na tu noc. Hledali mistra Waltera, našli ho omráčeného v dílně a odnesli nahoru do postele. A pak někdo – nikdo zřejmě s jistotou neví kdo – vykřikl, že to udělal ten žakéř, a poslal celý dav za ním jako za zajícem. Toho jsme byli svědky. Kdo tam vlastně zůstal, aby se staral o raněného a o starou paní, které hrozil záchvat?“

„Ženy,“ pravil Hugh.

„Ženy. Nevěsta dostala za úkol pečovat o oběti nahoře v jejich pokojích. Pro lékaře běžela Zuzana. Jistě, běžela tam. Běžela však hned, nebo nejdřív v pár okamžicích zaběhla ke studni a to, co tam našla, dala do bezpečnějšího úkrytu?“

V krátké, zaražené odmlce se na sebe podívali.

„Je to možné?“ užasl Hugh. „Jeho dcera?“

„U lidí je možné všechno. Uvažujte! Zámečníkovi padl do rukou klíč k té záhadě. Kdyby byl poctivý, byl by šel rovnou za Walterem nebo Danielem, upozornil by je na to a řekl, co ví. Neudělal to, protože nebyl poctivý. Na tom, co odhalil, chtěl vydělat. Jestliže za tím, koho považoval za viníka, šel až v pondělí, bylo to proto, že do té doby neměl možnost udělat to v soukromí. Stejně jako my si pamatoval, jak všichni muži s křikem pádili tady za Liliwinem, a došlo mu, že poklad ze studny vytáhla žena a bezpečně jej uložila, dokud celý povyk neutichne, při troše štěstí za to pověsí tuláka. Kdo má klíče od domu a nejlíp ovládá všechny skrýše v něm? Připadl na Zuzanu. A v pondělí přišla jeho chvíle, když vzala koš s prádlem a prošla zdí, aby je rozložila k sušení. Někdy v polovině dopoledne byl Baldwin naposled viděn ve své dílně, odkud odešel s poznámkou, že berou ryby. Víckrát ho nikdo živého neviděl.“

Liliwin, do té doby tichý ve svém koutku, se předklonil a polohlasem zaprotestoval: „To myslíte vážně? Ona? Ale vždyť byla jediná, jediná, která projevila Rannildě trochu laskavosti. Dovolila jí, aby ke mně přišla a potěšila se… Nevěřila doopravdy, že já…“ Včas postřehl, kam ta obhajoba směřuje, a se zaúpěním se zarazil.

„Měla dobrý důvod vědět, že jsi jejímu otci neublížil a věci neukradl. Ten nejlepší! A také dobrý důvod poslat Rannildu pryč z domu, aby pro prádlo šla sama a nikdo jiný, nebo aby nikdo jiný neměl důvod chodit dolů k řece, kde nechala mrtvého vyděrače.“

„Nemohu věřit,“ zašeptal Liliwin a otřásl se, „že by mohla, dokonce i kdyby chtěla, takovou věc udělat. Žena… a zabít?“

„Podceňuješ Zuzanu,“ řekl Cadfael drsně. „Stejně jako celá její rodina. A ženy už mnohokrát zabíjely.“

„Berme za dané, že za ní šel k řece,“ ozval se Hugh. „Raději pokračujte. Povězte nám, co se tam podle vás přihodilo a jak se to zběhlo.“

„Myslím, že za ní přišel až na kraj, ukázal jí minci a žádal podíl na zisku za mlčení. Zřejmě ji ze všech nejvíc podcenil on. Obyčejná ženská! Čekal okolkování, lži, zdržování, snad i prosby, počítal, že ji bude muset pracně přesvědčit, že ví své a myslí vážně, co říká. Velmi se v ní spletl. Nepočítal se ženou, která dokáže okamžitě bez křiku přijmout riziko, rozhodnout se a jednat, udusit hrozbu v zárodku. Řekl bych, že s ním mluvila smířlivě, dál při tom rozkládala prádlo, a jak tam stál na kraji vody s mincí v ruce, zařídila to tak, aby se za něho dostala s kamenem v ruce, jako že se natahuje k růžku nějakého kusu prádla, a srazila ho.“

„Pokračujte,“ řekl Hugh. „Teď nemůžete přestat. Stalo se toho víc.“

„Vždyť už to víte. Ať ho rána úplně omráčila nebo ne, spadl obličejem dolů do mělké vody. Asi nečekala, až se vzpamatuje a pokusí se vstát, ale ihned jednala. Měla mokrou sukni i střevíce! To jsem se právě dověděl. A vzpomeňte si na pohmožděniny, co měl na zádech. Myslím, že na něho ve vodě stoupla hned, jak dopadl, a držela ho pod vodou, dokud nebylo po něm.“

Hugh seděl mlčky. Zato Liliwin vyrazil tiché zakníknutí děsu a roztřásl se, jako by ho noc náhle zastudila.

„Pak klidně zvážila možnost, že by řeka mohla mít dost síly a odnést ho, a dala si práci, aby mrtvého zatížila pod vodou přímo pod olšemi, dokud ho nebude možné v noci poslat pryč, aby se pak našel někde jinde jako utopenec. Vzpomínáte si na modřinu se šrámem na jeho plecích? Je tam spadlý zubatý kámen z městské zdi, nejen oblázky. Tu minci měl pod tělem. Nepokoušela se ji dostat zpět.“

Hugh se zhluboka nadechl. „Mohlo by to tak být! Nebyla to však ona, kdo šel za jejím otcem do dílny a srazil ho, protože je jediná, o kom se přesně ví, co dělal po celou dobu, co byl starý pryč, dokud ho nešla hledat. A pak okamžitě volala o pomoc. Rozhodně neměla čas ho udeřit a prchnout s kořistí. Možná ji později ze studny vyndala, ale určitě ji tam nespustila. Rozumím vám dobře, že to podle vás naplánovali dva?“

„Bylo k tomu potřeba dvou. Jednoho, aby udeřil, ukradl a ukryl, a druhého, aby věci v noci vytáhl a schoval na bezpečnější místo. Jednoho, aby zahubil vyděrače, jakmile se přihlásil, a druhého, aby v noci odvlekl tělo a zbavil se ho. Ano, jistě byli dva.“

„Kdo je tedy ten druhý? Bratr a sestra, kteří trpěli pod takovými nepřejícími příbuznými, by se jistě mohli domluvit, jak dostat do rukou to, co se jim odpíralo. A Daniel se tu noc přece vykradl z domu. A přestože jeho historka o vdané ženě zní dost pravděpodobně, pořád ho nepouštím ze zřetele. I mělký člověk se naučí lhát.“

„Já na Daniela nezapomněl, ale vy můžete, protože bratr je ze všech lidí ten nejméně pravděpodobný, kdo by mohl mít nějaký podíl na Zuzaniných plánech.“ Cadfael si jako v bleskovém osvícení vybavoval malé, nenápadné, nepovšimnuté věci, slova, která zaslechla Rannilda, Juliáninu nepravděpodobnou chválu vnuččiny hospodárnosti, protože jí džbán ovesné mouky vydržel poloplný přes velikonoce, a Zuzanin hořký výsměch: „Máš pro mě připravené ještě nějaké místo? Třeba klášter?“ A pak stařena vyjekla a spadla…

Ne, počkejme. Bylo tam ještě něco. Stařena nahoře nad schodištěm, jediným osvětlením byla malá lampička v její ruce, to znamená světlo shora, zdůrazňující Zuzaniny tvary a rysy v nejostřejším světle a stínu, zvětšující každou křivku i prohlubeň… Ano! Viděla, co viděla, vyjekla, chytila se za prsa a spadla, přičemž jí zrádné světlo vypadlo z ruky. Sama nějak vypátrala polovinu tajemství a vyšla v noci z pokoje, aby se postavila své jediné, své nejlepší protivnici. I ona musela vidět roztrženou sukni, rozpitý lem, a udělala si vlastní závěry. Říkala přece, že ještě bude potřebovat své utajené klíče, než se jich nadobro vzdá. Ano, a poslední slova, jež vyřkla, zněla: „Přesto bych byla ráda chovala ještě pravnouče…“ Nyní těm slovům rozuměl líp, než když je slyšel.

„Ano, teď to chápu! Nic ji nemohlo zadržet. Muž, který se s ní smluvil na té krádeži, nebyl příbuzný, a nikdy by ho za něj neuznali. Ti dva se museli domluvit, že spolu odtud zmizí při nejbližší příležitosti a najdou si živobytí někde daleko od města. Její otec jí upřel věno, vzala si je tedy sama. Nevíme, jak se ten muž jmenuje, ale víme teď, co je. Je její milenec. Ba víc, je to muž, se kterým čeká dítě.“

[ XII ]

PÁTEČNÍ NOC

Než dozněla poslední slova, byl Hugh na nohou. „Jestli máte pravdu, nebudou po tom, co se stalo, čekat na lepší chvíli. Už takhle s tím otáleli hodně dlouho, a Bůh ví, že já také.“

„Jdete tam hned? Půjdu s vámi.“ Cadfael měl přece jen trochu strach o Rannildu. Ve vší nevinnosti vyslovila věci, které pro ni neznamenaly nic zlého, mohly však odhalit mnoho těm, kdo naslouchali. Bude mnohem lepší dostat ji pryč, než bude moci dále ohrozit Zuzaniny plány. Zdálo se, že stejný strach padl i na Liliwina, protože se spěšně vysoukal ze stínu a chytil Hugha za paži, když vycházel z ambitu.

„Pane, jsem teď volný? Už se tu nemusím schovávat? Tak mě vezměte s sebou! Chci svoje děvče odvést z toho domu. Chci ji mít u sebe. Co když dostanou strach, že toho ví příliš mnoho? Co když jí ublíží? Jdu pro ni, ať je to pro mě bezpečné nebo ne.“

Hugh ho srdečně pleskl do ramene. „Jen pojď. Jsi volný jako pták, a postarám se, aby to moji lidé věděli a dohlédli na tvou bezpečnost. Zítra se to doví i město.“

Když Hughův seržant zabušil na dveře síně, v domě Aurifaberových byla naprostá tma. Domácnost už byla v posteli a chvíli trvalo, než se rodina probrala. Paní Juliána už byla jistě v rubáši a připravená do rakve.

Nakonec přišla dolů Markéta a roztřeseně se ptala přes zavřené dveře, kdo to přichází v tuhle pozdní hodinu. Na Hughův příkaz otevřela a pustila je dovnitř, sama překvapená a popuzená, že jí Zuzana, která spala dole, neušetřila námahu. Brzy však bylo jasné, že Zuzana žádné klepání slyšet nemohla. Její pokoj byl prázdný, lůžko ustlané, truhla, v níž mívala oděvy, teď obsahovala jen pár obnošených odložených šatů.

Příchod šerifova zástupce v průvodu několika služebníků zákona velmi brzy přilákal všechny obyvatele. Walter podezíravě sešel dolů s podlitýma očima, Daniel snaživě přispěchal manželce na pomoc a z druhé strany dvora nejistě vyhlédl mladý Griffin. Byla to podivně scvrklá a málo důstojná sešlost, bez obou dominantních osobností, a všichni zbylí zůstali úplně bezradní, ohromeně se rozhlíželi kolem sebe a z jednoho na druhého, jako by se někde ve stínech síně přece jen mohla objevit Zuzana.

„Moje dcera?“ zachraptěl Walter a bezmocně se rozhlížel. „A není tu? Musí tu být… přece tu byla jako vždycky, pozhasínala světla jako jindy, šla si lehnout poslední. Není to ani hodina! Nemůže být pryč!“

Pryč však byla. A jak zjistil Cadfael, když se s lucernou v ruce vykradl dveřmi v zadní části domu ven a do suterénu, byl pryč i Jestyn. Velšan Jestyn bez peněz, bez příbuzných a bez postavení, jehož by nikdy ani na okamžik nepovažovali za hodného mistrovy dcery, ani teď, když přestala být nezbytná pro chod mistrova domu a neměla už žádnou hodnotu.

Suterén se táhl pod klenutými kamennými stropy přes celou délku domu. Cadfael se z náhlého popudu odvrátil od studeného prázdného lůžka a posvítil si na cestu tam, kde stoupaly úzké schody ke dveřím do dílny. Když je otevřel, přímo proti němu stála vyloupená pokladnice, kde Walter přechovával své jmění. Tu noc se neobjevil žádný stín, žádný zvuk, jen svíčka zablikala, když se tiše otevřely dveře.

Když se Cadfael vrátil a opět vystoupil po venkovních schodech, několik metrů od nich byla studna. A napravo dveře do Zuzaniny komůrky, jimiž mohla rychle přecházet mezi síní a kuchyní, a jimiž mohl stejně dobře vejít mladý muž zpod schodiště, když byla všude tma.

Odešli, jak měli jistě v plánu už o noc dřív, ale zdržela je smrt paní domu. Cadfael dostal další nápad, vešel Zuzaninými dveřmi dovnitř a požádal Markétu, aby mu otevřela zamčené dveře do skladiště. V koutě stál velký kamenný džbán, v němž uchovávala Zuzana ovesnou mouku. Cadfael zvedl příklop a podržel nad ním lucernu. Na dně ještě zůstala slušná zásoba obilí, dost na to, aby zakryla docela velký balík, když se patřičně rozprostře, avšak bez té vycpávky tam nebylo zdaleka ani čtvrt džbánu. Juliána ho se svými klíči předešla, a to, co tam našla, nechala na místě. Hodlala jako vždy řídit osudy své domácnosti bez vměšování zvenčí. Věděla, ale mlčela, i když mohla promluvit. A to tvrdé děvče, její nejbližší příbuzná, ztělesněné zoufalství a železný klid, ji svědomitě ošetřovalo a čekalo, až se doví, co ji čeká, beze strachu a bez nářků. Jedna stejně silná jako druhá, v dobr ém i zlém. Ani jedna nedávala a nežádala slitování.

Cadfael položil příklop zpátky, vyšel a zamkl za sebou. V síni se všichni tetelili a blábolili, úzkostně se snažili dokázat svou nevinu a úctyhodnost za každou cenu, zděšení pomyšlením, že by jejich příbuzná mohla být podezřelá z takové nehoráznosti, jako je oloupení vlastní rodiny. Walter koktal, otřesen takovou zradou, málem oněmělý hořem nad ztrátou peněz, o něž ho připravilo vlastní dítě. Hugh se raději obrátil na Daniela.

„Pokud měla v úmyslu podniknout dnes v noci dlouhou cestu, aby unikla z našeho dosahu, nebo aspoň z našich rukou, kam by utíkala? Potřebovali by koně. Máte koně, které mohli sebrat?“

„Tady ve městě ne,“ řekl pobledlý Daniel, celý rozcuchaný, jak vylezl z postele, a jeho pohledná tvář vypadala v této těžké chvíli skoro přihlouple, „ale za řekou máme pastvinu a stáj. Otec tam drží dva koně.“

„Kterým směrem? K Frankwellu?“

„Na západní silnici za Frankwellem.“

„A západní silnice by mohla být ta pravá,“ ozval se Cadfael, vracející se ze skladiště, „protože odtud zmizel Velšan, a to málo, co měl, zmizelo s ním. Jakmile budou ve Walesu, mohou na shropshirského šerifa dělat dlouhý nos. Bez ohledu na to, co odtud odvezli.“

Sotva to dořekl a Walter spustil proud rozhořčených a nevěřícných námitek, pohoršen samotným náznakem takového hanebného spolku, vtrhl dovnitř ze zadní části Liliwin, jeho drobná postavička ustrnulá a roztřesená úlekem.

„Byl jsem v kuchyni – Rannilda tam není. Její lůžko je vychladlé, všechno nechala na místě, nic si nevzala.“ Jak málo toho měla! On však dobře věděl, jakou má pro chudačku skrovný majeteček, který tu nechala, cenu. „Odvedli ji – bojí se toho, co ví a co by mohla říct. Ta ženská ji unesla,“ křikl vyzývavě na celou domácnost a představitele zákona, na všechny, „a už jednou zabila, a když to bude považovat za potřebné, zabije zas. Kam mohli jít? Jdu za nimi!“

„To my všichni,“ řekl Hugh a otočil se k Walteru Aurifaberovi. Ať se otec trochu namáhá pro to, co mu patří, jako se ten zamilovaný namáhá pro svou lásku, pro to, co mu patří podle krve, nebo podle chamtivosti. „Půjdete s námi, pane. Říkáte, že mají před námi náskok jen hodinu, a jdou pěšky. Tak pojďte, budeme je pronásledovat na koních. Poslal jsem pro zvířata na hrad, teď už budou před domem. Vy nejlíp znáte cestu ke své stáji a rychle nás tam dovedete.“

Noc byla tmavá, jasná a ještě mladá, takže světlo utkvívalo na neočekávaných místech – odráželo se z klidné hladiny řeky, z průčelí domu ze světlého kamene, kvetoucího keře nebo z rozptýlených hvězdiček sasanek pod stromy. Obě ženy prošly Velšskou branou a přes most bez vyptávání. Owain Gwynedd, strašný pán velké části Walesu, zdvořile nezasahoval do anglické bratrovražedné války a velmi bystře si hleděl vlastních zájmů. Hostil každého, kdo uprchl před svým nepřítelem, byl přítelem tomu, kdo mu přinesl užitečné informace. Hranice Shrewsbury neohrožoval. Mnohem víc mohl získat, když zůstával stranou. Svou vlastní pevnou hranici však držel zcela nesmlouvavě. Byla to dobrá noc a dobrá noční hodina pro uprchlíky mířící na západ, pokud se mohli odvolat na kmenovou příslušnost.

Temnými uličkami předměstí Frankwellu prošly jako stíny a Zuzana zabočila na západ pěšinou mezi poli. Řeku měla stále na dohled. Menší, ale těžší uzlík nesla sama. Druhý, velký a neskladný, v němž měla všechny své slušné šaty, nesly ženy spolu. Pro jednu by byl příliš nemotorný. Kdybys mi nepomohla, řekla, musela bych nechat polovinu svých věcí doma, a budu je potřebovat.

„Dojedete dnes v noci daleko?“ zeptala se Rannilda, zaražená, ale toužící po ujištění, že je vše v pořádku.

„Doufám, že pryč z téhle země. Jestyn je tady nikdo, ale ve své vlastní zemi má příbuzné a vlastní domov. Tam budeme spolu celkem v bezpečí. Po dnešku, jestli se nám podaří rychle ujet, nemůžeme být pronásledováni. Nebojíš se jít se mnou takovou dálku potmě, Rannildo?“

„Ne,“ řekla Rannilda statečně, „nebojím se. Přeju vám všechno dobré, přeju vám štěstí, ráda vám nesu věci a vím, že neodcházíte bez prostředků.“

„Ne,“ souhlasila Zuzana s podivným přízvukem v hlase, v němž se tajil smích, „nejdu bez halíře. Vydělala jsem si přece na budoucnost, ne? Ohlédni se teď zpátky,“ řekla, „přes levé rameno, na tu krtinu, to město.“ V nočních stínech se jevilo jako hrbatý stín, zatoulané odlesky světla oddělovaly světlý kámen hradeb od stříbra řeky pod nimi. „Poslední pohled,“ řekla Zuzana, „protože už nepůjdeme daleko. Je ti ten náklad těžký? Brzy ho složíš.“

„Vůbec není těžký,“ řekla Rannilda. „Kdybych mohla, udělala bych pro vás víc.“

Stezka po úbočí byla hrbolatá a rozježděná, ale Zuzana ji dobře znala a šlapala bezpečně. Napravo od nich půda stoupala a její tma byla chundelatá a voňavá stromy. Nalevo se svažovaly hladké zelené louky k zářícímu, zurčícímu Severnu. Vpředu se z noci nezřetelně nořila střecha, keře hustě rostoucí kolem ní, nerovný svah, který ji chránil od severu, a pastvina, jež se poklidně otvírala k jihu.

„Jsme na místě,“ řekla Zuzana a zrychlila krok, takže si Rannilda pospíšila, aby s ní udržela tempo a vyvážila břemeno.

Ze tmy vyvstávala nevelká budova, postavená ze silných trámů a tak vysoká, že bylo zjevně vidět, že nad stájí je půda na seno a píci. Dvoukřídlá vrata zela do hluboké tmy, z níž jim zavál vstříc pach koní a sena a zrnité, prašné teplo. Vynořil se muž, temný obrys napjatě naslouchající blížícím se krokům. Zuzanin poznal okamžitě a vyšel k ní s otevřenou náručí. Upustila svou stranu balíku a rozpřáhla ruce. Nevyměnili si ani slovo, ani zvuk. Rannilda stála, svírala náklad a třásla se, jako by se pod ní chvěla země, při pohledu na to němé odevzdané objetí a propletené paže. Aspoň jednou, i kdyby už nikdy víckrát, i ona sama zažila jiskřičku tohoto stravujícího plamene. Zavřela oči, stála na místě a jen se chvěla.

Odtrhli se od sebe stejně prudce, jako se objali. Jestyn se ohlédl přes Zuzanino rameno a upřel svůj černý pohled na Rannildu. „Proč jsi přivedla to děvče? Nač ji potřebujeme?“

„Pojď dovnitř,“ řekla Zuzana, „a já ti to povím. Už jsi osedlal? Měli bychom rychle odjet.“

„Chystal jsem se k tomu, když jsem tě zaslechl.“ Zvedl balík šatstva a vtáhl ji s sebou do teplé tmy stáje, a Rannilda šla plaše za nimi. Až příliš dobře věděla, jak málo ji teď potřebují. Jestyn zavřel vrata, ale nezastrčil závoru. „Kdoví, třeba je u řeky ještě nějaká duše vzhůru. Není třeba, aby tu viděli nějaký pohyb, dokud nebudeme pryč.“

Slyšela a cítila, jak se zase ve tmě objímají. I v tomto krátkém kontaktu se tím vášnivým souzvukem stávali jednou bytostí. V tu chvíli poznala, že už spolu leželi tak, jako ona s Liliwinem, ale mnohokrát a s nadějí o nic větší. Vzpomněla si na zadní dveře Zuzaniny komůrky a na schody do suterénu několik metrů od nich. Pokušení spousta, vyhlídky žádné.

„Co to děcko?“ zeptal se Jestyn tiše. „Co s ní zamýšlíš? Proč jsi ji sem vodila takovou dálku?“

„Vidí příliš jasně a příliš si všímá,“ řekla Zuzana krátce. „Řekla mi, chudinka hloupoučká, věci, které radši říkat neměla a které by nikdo jiný neměl slyšet. Kdyby z toho totiž vyrozuměli víc než ona, mohlo by nás to stát život. Tak jsem ji vzala s sebou. Může jet s námi – část cesty.“

Po krátkém, hlubokém tichu se Jestyn prudce zeptal: „Co tím myslíš?“

„Co asi? Na tvé straně hranice je dost lesů a divokých končin. Kdo ji bude hledat? Kuchyňská děvečka bez příbuzných.“ Zuzanin hlas byl tak klidný a rozumný, že Rannilda nemohla pochopit, co říká, a stála tu ztracená a jako zapomenutá, zatímco o ní rozhodovali.

Ve tmě dupl a přešlápl kůň. Teplo jeho velikého těla ohřívalo noční vzduch. Začaly se pomalu rýsovat obrysy, stín se oddělil od stínu, zatímco Jestyn dlouze a zhluboka dýchal, a náhle se zachvěl. Rannilda cítila, jak se třese, a stále nerozuměla.

„Ne!“ zvolal tiše. „Ne, to nemůžeme, to neudělám. Dobrý Bože, čím nám kdy ublížila? Taková ubohá duše, ještě nešťastnější než my!“

„Ty nemusíš,“ řekla Zuzana prostě. „Já mohu! Teď dokážu úplně všechno, jen abych tě měla, abych ti patřila, abych šla světem po tvém boku. Čeho bych se neodvážila po tom, co jsem už udělala?“

„Ne, tohle ne! Tenhle zločin ne, jestli mě miluješ. Tamten ti byl vnucen, a jeho nebyla žádná škoda, byl to stejný mizera jako tví příbuzní. Ale tohle dítě ne! Nedovolím to! Vždyť ani není třeba,“ přešel od přikazování k přemlouvání. „Vždyť jsme tady, venku z města, nech ji tu a pojď, my dva spolu, na čem jiném záleží? Ať se za světla vrátí domů. Kde už pak budeme? Daleko mimo dosah pronásledovatelů, za hranicemi Walesu, v bezpečí. Jak nám může ublížit ona, která ještě nikdy nikomu neublížila, ani nechtěla?“

„Budou nás pronásledovat! Jestli se někdy otec doví… však ho znáš! Kvůli mně by neudělal ani krok, ale kvůli tomuhle – tomuhle…“ Kopla do balíku, který s sebou přinesla, a ten ve tmě tiše zazvonil. „Na cestě do Walesu můžou být překážky, nehody, zdržení… Mnohem lepší je mít jistotu.“

„Ne, ne, ne! Takhle mou lásku nesmíš pokazit, nedovolím, abys ses tak změnila. Chci tě takovou, jaká jsi teď…“

Koně přešlapovali a frkali, neklidní z rušivé společnosti v tuto hodinu, avšak bdělí a připravení. Pak nastalo ticho, krátké a bezedné. Skončilo táhlým vzdechem.

„Srdce moje, lásko moje,“ řekla Zuzana obměkčeným šeptem, „jak chceš, jak přikazuješ… Ať je tedy po tvém… Ano, nechme ji být! Ať si nás pronásledují! Nic ti nemohu odepřít – ani svůj život…“

To, co se mezi nimi odehrálo a týkalo se děvčete, skončilo. Rannilda bezradně stála v koutě stáje, snažila se porozumět, přála jim, aby už byli na západě ve Walesu, kde je Jestyn vážený muž, kde má příbuzné a není pouhý nádeník, a Zuzana tam bude moci být počestnou manželkou, zatímco dosud byla domácí služkou, kterou připravili o všechna práva, upřeli jí věno a udělali z ní zbytečnou ženu.

Jestyn zvedl balík šatstva a podle přešlapování a podupávání jednoho z koní ho připjal za sedlo. Druhý balík, ten těžký, opět vydal tichý kovový zvuk, když ho Zuzana zvedla, aby jej připnuli druhému koni. Koně stále bylo stěží vidět. Občas se od jejich srsti odrazil paprsek světla a zase se ztratil. Jejich teplo sálalo do vzduchu při každém pohybu.

Něčí ruka otevřela polovinu dvoukřídlých vrat a dovnitř nahlédl kousek oblohy, světlejší než tma, modřejší než černota, a prosvětlil se vycházejícím půlměsícem. Jeden z koní se pohnul, jak ho odváděli k průzoru.

Ozval se krátký, ostrý výkřik, tak tichý a zoufalý, že se vzduch zachvěl bolestí. Otevřené dveře zase dobouchly a Rannilda slyšela, jak nějaké spěchající ruce zápasí s těžkými závorami, zvedají je a spouštějí do pevných držáků. Dvě takové klády střežící dveře měly sílu a jistotu tvrze.

„Co je?“ ostře zazněl z šera Zuzanin hlas. Držela uzdu a náhlé zastavení přimělo koně, aby zadupal a frkl.

„Nějací chlapi, a je jich hodně, scházejí po úbočí! Za nimi další vedou koně. Jdou sem – vědí o nás!“

„Nemohou vědět!“ vykřikla.

„Ale vědí. Dělají rojnici, aby nás obklíčili, viděl jsem, jak se dělí v řady. Vylez po žebříku nahoru! Vezmi ji s sebou. Ještě pro nás může mít ohromnou cenu. Co jiného,“ rozzuřil se najednou, „stojí mezi námi a soudem?“

Zmatená a zděšená Rannilda stála a třásla se ve tmě, omráčená a zmatená dusotem kopyt za sebou, těly v prudkém, slepém pohybu, teplými stájovými pachy vířícími vzduchem a lechtajícími v nose, zatímco jí zděšením naskakovala husí kůže. Dveře byly na závoru, ale i kdyby dokázala kládu zvednout, mezi ní a cestou ven stál Jestyn. Pořád ještě nemohla pochopit, co se s ní děje, ani spojit tyhle dva zoufalce se Zuzanou a Jestynem, které znala. Když jí zápěstí sevřela něčí ruka a táhla ji k zadnímu koutu stáje, bezmocně šla za tím naléhavým stiskem. Co jiného mohla dělat? Kotníkem narazila na dolní příčku žebříku, ruka ji vlekla nahoru. Tápavě a udýchaně lezla tam, kam ji zvedali, a byla hozena obličejem dolů do kupy sena, které ji zahalilo prachem a suchou sladkostí. Matně si uvědomovala, že senem prosvítají kousky oblohy zřetelně světlejší ve tmě trámů před ní tam, kde ten, kdo stáj stavěl, umstil mříž, aby seník větral.

Někde za ní, na té straně půdy, kde byly dveře, nahlížel dovnitř větší obdélník oblohy, byl to vikýř, kudy sem vidlemi házeli seno na uskladnění, vysoko nad zahrazenými dveřmi dole. Slyšela, jak příčle žebříku vržou pod Jestynovou vahou, když chvatně šplhal nahoru. Pak poklekl u vikýře, aby mohl sledovat, jak nepřátelé obkličují jejich útočiště. Slyšela, a najednou chápala, co slyší: dunění pěstí bušících na zavřená vrata, výzvu zákona stojícího venku.

„Otevřte a vyjděte ven, nebo vás vysekáme sekyrami. Víme, že jste uvnitř, a víme, za co se musíte zodpovídat!“

Žádný z těch hlasů neznala, protože horlivý seržant předběhl svého velitele a jeho druhy, když slyšel bouchat závory, a přihnal se k vratům jako první. Rozuměla však, co slova hulákaná do noci znamenají, a konečně plně pochopila, do jakého nebezpečí byla uvržena.

„Odstupte!“ zazněl hlasitě a tvrdě Jestynův hlas. „Nebo se budete Bohu zodpovídat za život i vy! Pryč ode dveří, a neopovažte se vrátit. Vidím vás jasně. A já nebudu mluvit s vámi, podřízenými, ale jen s vaším pánem. Povězte mu, že mám v rukou děvče a za pasem nůž, a jakmile udeří do trámů sekyra, ten nůž jí podřízne hrdlo. Teď mi přiveďte někoho, s kým mohu jednat.“

Venku se ozval ostrý příkaz a pak bylo ticho. Rannilda se stáhla co nejdál dozadu do zbylé zásoby sena, směrem k bledému obrazci z hvězd. Mezi ní a horní příčkou žebříku stála němá, nehybná postava. Věděla, že je to Zuzana střežící jedinou zbraň svého milence.

„Co jsem vám kdy udělala?“ hlesla Rannilda bez hořkosti a bez naděje.

„Měla jsi smůlu,“ řekla Zuzana trpce, ale bez obžaloby. „Je to tvoje i naše neštěstí.“

„A opravdu mě zabijete?“ Ptala se v čirém údivu, na okamžik zapomínajíc i na zděšení.

„Budeme-li muset.“

„Ale mrtvá,“ řekla Rannilda a v okamžiku zoufalé jasnozřivosti položila prst na jedinou propastnou slabinu všech únosců, „už vám nebudu k ničemu. Jedině živá vám mohu zajistit to, co chcete. Jestli mě zabijete, přijdete o všecko. A vy mě zabít nechcete, jaké byste z toho měla potěšení? Vždyť vám jinak nejsem vůbec k ničemu!“

„Budu-li muset strhnout střechu na sebe,“ řekla Zuzana s chladnou urputností, „strhnu ji i na tolik nevinných, kolik při tom stačím rozdrtit. Neodejdu do tmy sama.“

[ XIII ]

OD PÁTEČNÍ NOCI DO SOBOTNÍHO RÁNA

Po Jestynově výzvě Hugh okamžitě zastavil své muže, stáhl ty, kteří už byli u vrat stáje, a nařídil ticho, které drásá nervy víc než prudký útok nebo hlasitý křik. Pohybující se muže je možné odhalit, nehybní jsou viditelní jen stěží. Stoupající terén úbočí hostil několik skupin stromů a křovin, což byl dostatečný úkryt, aby se muži mohli dostat na půl cesty kolem stáje a zbytek kruhu uzavřeli ve větší vzdálenosti okolo celé budovy. Seržant se vrátil z obhlídky jako stín, od stromu ke stromu po svahu až na louku, a hlásil, že je stáj obklíčena.

„Jiná cesta ven není, leda by měl sílu prosekat se stěnou, a stejně by mu to nepomohlo. A jestli se chlubí nožem, předpokládám, že jinou zbraň nemá. Co by měl obyčejný řemeslník u sebe než kudlu pro všechno?“

„A my máme lučištníky,“ přemítal Hugh, „i když zatím není dost světla, které by jim ukázalo terč. Čekejme – na nic nebudeme spěchat. Jestliže je máme zabezpečené, čekání si můžeme dovolit my, ne oni. Není třeba dohánět je k zuřivosti.“

„Jenže tam mají Rannildu – vyhrožují jí smrtí,“ zašeptal Liliwin, chvějící se po boku bratra Cadfaela.

„Chtějí ji využít pro vlastní záměry,“ řekl Hugh, „proto se budou snažit ji držet v bezpečí jako předmět smlouvání až do posledního okamžiku zoufalství, a já dám pozor, abych je k němu nedohnal. Zůstaňte v klidu a uvidíme, jestli se nám je podaří unavit nebo umluvit. Ale ty, Alchere, si najdi nejlepší kryté místo, odkud bys měl na mušce vikýř nade dveřmi, nespouštěj ho z očí a šíp měj připravený, kdyby došlo k nejhoršímu. Zkusím tam toho chlapa udržet, abys ho měl před očima.“ Vikýř, v němž klečel Jestyn a pozoroval je, byl pouhý neurčitý otvor v temné dřevěné stěně a sytě modrém světle, stejně jako vrata však byl obrácen přímo k východu, a první šírání, přestože do něho zbývá ještě několik hodin, si jej jistě najde. „Střílet se nebude, pokud to nenařídím. Uvidíme, co svede trpělivost.“

Vykročil sám kupředu s očima upřenýma na temný čtverec a zůstal stát asi dvacet kroků od stáje. Za ním v křoví tajil dech Liliwin a bratr Cadfael cítil, jak se chlapcovo drobné tělo chvěje, napjaté jako pes na vodítku. Výstražně mu položil ruku na paži, aby se náhodou neutrhl a nevrhl se s láním za svou kořistí. Nemusel však mít obavy. Liliwin otočil popelavou tvář a strnule přikývl na uklidněnou. „Já vím. Důvěřuji mu. Musím. Zná svou práci.“

Za jejich zády přešlapoval a vrtěl se ve stínu stromu, jenž je chránil, Walter Aurifaber, který nevydržel v klidu, kousal si nehty, trápil se pro své peníze a s nikým se nebavil, jen k sobě si tiše, kňouravě naříkal tónem, který byl napůl zlořečením, napůl modlitbou. Aspoň že ještě není všechno ztraceno. Zločinci neunikli a teď se nemohou a nesmějí probít a prchnout na západ.

„Jestyne,“ zvolal Hugh s pohledem upřeným nahoru. „To jsem já, Hugh Beringar, zástupce šerifa. Znáte mě, víte, proč jsem tady, a sám nejlíp víte, že mě sem přivedla povinnost. Mí muži jsou všude kolem, nemáte kam utéct. Buďte rozumný, sestupte a vydejte se – všichni – do mých rukou bez dalších škod a horšího zločinu. Pokuste se získat si milosrdenství, které vám může takové rozumné chování přinést. Je to to nejlepší, co můžete udělat. Sám to víte, tak mě poslechněte.“

„Ne!“ opáčil drsně Jestynův hlas. „Nedošli jsme tak daleko, abychom teď krotce předstoupili před soud. Povídám vám, že tu máme to děvče, Rannildu. Pokud se někdo z vašich mužů přiblíží k vratům, přísahám, že ji zabiju. Nařiďte jim, ať se drží zpátky. To je můj první požadavek.“

„Vidíte snad, že by se na padesát kroků od vašich dveří pohyboval někdo jiný než já?“ Hughův hlas zněl klidně, vyrovnaně a jasně. „Dobře, máte to děvče ve své moci. A co? S ní přece nemáte žádný spor. Co můžete získat, když jí ublížíte? Jedině palčivější místo v pekle. Kdybyste mohl chytit za krk mě, prosím, to by vám možná pomohlo, když ale podříznete ji, nepomůže vám to, ani vám to nedá žádné zadostiučinění. Ani to neladí s tím, jak jsme vás dosud znali. Vy ještě nemáte na rukách krev, proč si je nyní pošpinit?“

„Tam, kde stojíte, si můžete vykládat co chcete,“ zvolal Jestyn hořce, „my ale můžeme ztratit všechno, a proto nám nic nezabrání použít ty zbraně, které máme. A říkám vám, jestli mě budete tlačit, zabiju ji, a pokud se sem pak za mnou probijete násilím, zabiju tolik lidí, kolik budu moct, než mě vyřídíte. Jestli ty sladké řečičky myslíte vážně, můžete to děvče mít živé a zdravé, ale bude to něco stát!“

„Řekněte co,“ pravil Hugh.

„Život za život – to je spravedlivé. Rannildin život za život mé ženy. Nechte mou ženu volně odejít s koněm, věcmi, oblečením a vším, co jí patří, bez pronásledování, a já vám pošlu to děvče bez úhony ven.“

„A vy byste mi věřil, že k žádnému pronásledování nedojde?“ pokračoval Hugh ve snaze získat aspoň maličkou výhodu.

„Jste znám jako muž, který stojí za svým slovem.“

Při zmínce o těchto podmínkách prudce zasykly dva hlasy a dva hlasy jedním dechem vykřikly: „Ne!“ Walter, šílící po svém zlatě a stříbře, se vyřítil několik kroků směrem k místu, kde stál Hugh, než ho Cadfael stačil chytit za paži a strhnout zpátky. Cloumal sebou a pomateně blábolil: „Ne, takovou nestydatou dohodu ne! Její věci a oblečení? Moje, ne její, mně je ukradla. Takovou dohodu uzavřít nemůžete. To má ta děvka utéct do Walesu se svým nekalým ziskem? Nikdy! To nepřipustím!“

Ve vikýři se kmitl stín a ostře zazněl Zuzanin hlas: „Cože, vy tu máte mého milujícího tatíčka? Chce svoje peníze a mně zakroutit krk, jako každému jinému, kdo by se odvážil vztáhnout ruku na jeho mamon. To jste se spletli, jestli jste čekali, že on bude ochoten zaplatit halíř, aby zachránil život nějaké služce, nebo dceři, to je pro něj stejné. Nebojte se, drahý otče, říkám ne stejně nahlas jako vy. Takovou dohodu nepřijmu. Ani ve smrtelném nebezpečí bych neodešla na krok tady od svého muže. Slyšíte? Mého muže, mého milence, otce mého dítěte! Avšak za jistých podmínek se s ním rozloučím, ano! Ať Jestyn vezme koně a nerušeně se vrátí do rodné země, a já půjdu dobrovolně na smrt nebo do svého bídného života, padni co padni. Já jsem ta, po které jdete. Ne on. Já jsem zabila, říkám vám to otevřeně.“

„Lže,“ zachraptěl Jestyn. „Já jsem vinen. Co udělala, udělala jen kvůli mně…“

„Mlč, lásko, oni vědí, jak to bylo. Vědí, kdo z nás plánoval a jednal. Se mnou ať si dělají co chtějí – tebe nedostanou!“

„Bláhová holčičko, myslíš si, že bych tě opustil? Ani za všechny poklady světa…“

V té bláznivé při nahoře byli ti dole zapomenuti. Nebylo vidět nic než vzrušené záchvěvy bledých skvrn v tmavém rámu, jež možná byly obličeji a rukama, obličeji zoufale přitisknutými tvář na tvář, rukama objímajícíma a laskajícíma. Vzápětí ostře zazněl Jestynův hlas: „Zadrž ji! Rychle, hni se! Dej si pozor na to svoje jehňátko!“ Stínové objetí se rozpadlo a slabý, zklamaný výkřik z hloubi způsobil, že se Liliwin zachvěl a trhl sebou, přitisknut ke Cadfaelově paži.

„To byla Rannilda. Panebože, kdybych se tak k ní mohl dostat…“ Mluvil však šeptem, uvědomoval si napětí, jež by se nemělo přerušit, jež tu bylo nataženo jako ten ohrožený vlásek Rannildina mladého života, a jeho vlastní naděje na štěstí. Své zoufalství a bolest musel nést mlčky.

„Křičí,“ zašeptal Cadfael, „takže je živá. A protože se pokusila vyklouznout, zatímco byli zaneprázdněni, není raněná ani svázaná. Na to nezapomínej.“

„Ano, pravda! A oni k ní necítí, nemohou cítit nenávist, ani jí nemohou chtít ublížit…“ Stále však slyšel nesmírný hněv a bolest v těch dvou vyzývavých hlasech a věděl, jako věděl i Cadfael, že dva lidé takto zahnaní do kouta by mohli spáchat strašné věci i proti vlastní přirozenosti. Navíc jejich utrpení chápal a trpěl jím, jako by se rovnalo jeho vlastnímu.

„Nepotěším vás,“ zakřičel Jestyn ze svého doupěte. „Pořád ji máme. Teď vám nabízím jinou možnost. Vezměte si to děvče a zlato a stříbro, dejte nám dva koně a tuhle noc nás nepronásledujte.“

Walter Aurifaber se ostatním vytrhl, v návalu napůl dychtivé, napůl pochybovačné naděje zakníkal na souhlas a vyřítil se několik kroků do volného prostoru. „Můj pane, můj pane! To by se dalo přijmout. Jestli mi vrátí poklad…“ Ve srovnání s tím ani zákonná odplata mnoho nevážila.

„Je tady život, který vrátit nemohou,“ řekl úsečně Hugh a pokynem ho poslal zpět tak přísně, že zlatník zahanbeně couvl.

„Posloucháte mě, Jestyne?“ zvedl Hugh opět zrak k tmavému vikýři. „Nerozumíte mému úřadu. Zastupuji tu králův zákon. Jsem ochoten tu stát celou noc. Rozmyslete si to ještě, a lépe, a sejděte dolů s nezkrvavenýma rukama. Nic lepšího udělat nemůžete.“

„Jsem tady. Naslouchám. Nezměnil jsem názor,“ opáčil sveřepě Jestyn shora. „Chcete-li mou ženu a mě, pojďte si pro nás, a nejdřív si odnesete tu malou mrtvolku – vaši oběť, ne naši.“

„Zvedl jsem snad ruku?“ namítl Hugh, „nebo jsem povytáhl meč z pochvy? Vidíte mě jasněji než já vás. Máme před sebou celou noc. Až budete chtít něco říct, ozvěte se. Já tu budu.“

Noc se pro obléhatele a obléhané strašlivě vlekla, převážně v ponurém tichu, ačkoli pokaždé, když ticho trvalo příliš dlouho, Hugh je úmyslně přerušil, aby si ověřil, zda Jestyn zůstává bdělý a pozorný, ovšem dbal, aby ho nepoplašil a nedohnal k nějaké nepředloženosti vyvoláním obavy z útoku. Nedalo se dělat nic než čekat a vydržet déle než nepřítel. Je velmi pravděpodobné, že s sebou mají pramálo jídla a pití. Stejně snadno se jim dá zabránit v odpočinku. I při této taktice hrozilo nebezpečí náhlého zoufalství, které by mohlo vést k masakru, avšak bude-li postupovat velmi pozvolna a jemně, snad jej bude možno odvrátit. Únava někdy zlomí i ducha neústupně čelícího mučení, a nečinnost může odčerpat všechno odhodlání k činu.

„Zkuste, jestli by se vám nevedlo líp,“ řekl Hugh tiše Cadfaelovi hodnou chvíli po půlnoci. „Nemohou vědět, že tu jste, zatím, a třeba najdete skulinku v brnění, které je pro mě neprůstřelné.“

V těch hodinách před jitrem, kdy je srdce skleslé, může to nejmenší překvapení zasáhnout, jak by nezasáhlo ve dne, kdy má tělesná síla své poledne. Samotný Cadfaelův hlas, hlubší a drsnější než Hughův, vyburcoval Jestyna, aby se ze své pozorovatelny vyklonil na jeden neopatrný pohled na nového návštěvníka.

„Kdo je to? Co to zas na mě hrajete?“

„Nic nehrajeme, Jestyne. Jsem bratr Cadfael z opatství, který k vám do domu chodíval s léky. Znáte mě, neodvažuji se říci, že dost dobře, abyste mi důvěřoval. Dovolte mi promluvit se Zuzanou, která mě zná lépe.“

Myslil si, že třeba odmítne s ním mluvit nebo ho vyslechnout. Když se upnula myslí k jednomu, může být jako kámen vůči každému, kdo by se ji snažil odvrátit z nastoupené cesty. Přišla však k vikýři a vyslechla ho. Aspoň to byl další odklad. Milenci si na půdě vyměnili místa. Cadfael zaslechl, jak se kolem sebe protáhli, a minuli se tentokrát bez pohlazení a bez polaskání, protože nyní nebylo třeba. Byli dvěma polovinami jednoho celku, živí jako mrtví. Z předchozího rozruchu bylo jasné, že jeden z nich musí dohlížet na zajatkyni. Nemohou ji tedy svázat, nebo to nepokládají za nutné. Třeba nemají čím. Byli chyceni v okamžiku útěku. Je neodpustitelným hříchem přát si, aby byli odjeli o půl hodiny dřív?

„Zuzano, ještě není příliš pozdě na nápravu. Znám vaše křivdy, můj hlas bude mluvit pro vás. Vražda je ovšem vražda. Ať vás ani nenapadne, že byste mohla utéct. I kdybyste se vyhnula soudu tady, existuje jiný, a tomu se vyhnout nemůžete. Mnohem lepší je napravit, co se dá, a mít pokoj.“

„Jaký pokoj?“ odsekla hořce a studeně. „Pro mě není žádný. Jsem zakrnělý strom, kterému nedali půdu, kde by rostl, a teď, když nesu ovoce navzdory tomuhle světu, myslíte, že upustím od nejmenšího zlomku své nenávisti nebo lásky? Nechte mě být, bratře Cadfaele,“ dodala mírněji. „Vy máte starost o mou duši, já jen o své tělo, to je jediné nebe, jaké jsem kdy poznala či doufám poznat.“

„Sestupte dolů a přiveďte s sebou Jestyna,“ pokračoval prostě Cadfael, „a já se zavazuji, slibuji vám, jako že se musím zodpovídat Bohu, že se vaše a jeho dítě narodí a dostane se mu péče jako každé lidské duši, která je nevinně přivedena na svět. Poprosím pana opata, aby to zajistil.“

Zasmála se. Byl to svěží, prudký, a přece beznadějný zvuk. „To není dítě svaté církve, bratře Cadfaele. Patří mně a mému muži Jestynovi, a nikdo jiný je nikdy nebude chovat a starat se o ně. Přesto vám děkuji za dobrou vůli. A jak vlastně víme,“ dodala s hořkým posměchem v hlase, „že se to stvoření vůbec narodí živé a zdravé? Jsem stará, bratře Cadfaele, stará na rození dětí. Třeba to dítě umře dřív než já.“

„Zkuste to,“ řekl Cadfael pevně. „Není jen vaše, je své vlastní, to vaše budoucí dítě. Buďte k němu spravedlivá! Proč by mělo platit za vaše hříchy? Ono nezašlapalo Baldwina Peche do bahna Severnu.“

Vydala strašný, přiškrcený zvuk, jako by se zalykala vlastní zlobou a hořem, a pak byla náhle opět klidná, odhodlaná a neústupná. „Jsme tu nahoře tři, a ti tři jsou jedno,“ řekla, „jediná trojice, kterou teď uznávám. Nikdo čtvrtý v nás nemá podíl. Co dlužíme komukoli živému?“

„Zapomínáte, že tam je čtvrtá duše,“ pravil Cadfael důrazně, „a zacházíte s ní hanebně. Ona není vaše a nikdy vám neukřivdila. I ona miluje – myslím, že to víte. Proč ničit jinou dvojici, stejně málo šťastnou jako vy?“

„Proč ne?“ namítla Zuzana. „Vždyť já jsem zkáza sama. Co jiného už mi zbylo?“

Cadfael se nevzdával, avšak po chvíli vytrvalého mluvení, když byla polovina noci pryč, věděl, že vstala a poodešla, nepřesvědčená, nesmířená, a že se teď z vikýře vyklání Jestyn. Chvilku uvažoval a pak začal domlouvat tomuto, snad přístupnějšímu uchu. Velšan, přes všechny své strázně méně rozhořčený než žena – a všichni Velšané jsou přece příbuzní, i když si občas podřezávají krky a v kmenových válkách hnojí svá hubená kamenitá políčka mrtvými těly svých bratrů. Věděl však, že má jen malou naději. Se silnější z dvojice už mluvil. Nebylo nic, čím by na tohoto muže mohl zapůsobit, co by ona nesmazala jedním pohybem ruky.

Ulevilo se mu, ba opravdu byl rád, když se Hugh vrátil a vystřídal ho.

Seděl zhroucený a skleslý v jarní trávě pod řadou keřů. Liliwin přišel a jemně, ale naléhavě ho zatahal za rukáv. „Bratře Cadfaele, pojďte se mnou! Pojďte!“ Byl to vzrušený šepot plný naděje tam, kde by naději nikdo nečekal.

„Co je? Kam mám s tebou jít?“

„Říkal, že jiný východ není,“ zašeptal Liliwin a cloumal rukávem, který držel, „a tedy ani jiný vchod, ale on tam je… mohl by být. Pojďte se podívat!“

Cadfael šel tam, kam ho vedl, křovím do svahu a po úbočí, v skrytu, těsně pod úrovní střechy stáje, jen kousek od ní, mířili k západní straně budovy. Střešní trámy přečnívaly nad nízkým štítem, stejným jako na východě, v němž se krčil a hlídal Jestyn. „Podívejte, ve světle hvězd jsou vidět nějaké tmavé skvrny. Je tam zapuštěná dřevěná větrací mříž.“

Cadfael se tam upřeně zadíval a stěží rozeznal čtvercový obrys, který mohl být tím, co popisoval Liliwin, nakolik to však byl schopen určit, měřil na výšku i na šířku pouhou délku ruky s předloktím. Mezery mezi prkénky, které oko dokázalo s největším vypětím na okamžik rozeznat nebo si představit, aby pak vzápětí zmizely, byly určitě tak malé, že by jimi neprošla ani pěst. Nebyl také žádný způsob, jak se k nim dostat, leda se žebříkem nebo s kočičí vahou a drápy, protože trámy stěny pod štítem byly hrubé a hrbolaté.

„Tamhleto?“ užasl Cadfael. „Dítě, pavouk by se tam nahoru možná dostal a dovnitř také, ale člověk sotva.“

„Ale já už tam byl, takže to vím. Je tam dost záchytných bodů. A myslím, že jedno prkénko už je uvolněné a určitě povolí i další. Kdyby se tamtudy mohl někdo dostat dovnitř, zatímco vy byste upoutali jejich pozornost na druhé straně… Ona je tam nahoře, já to vím! Slyšel jste, jak daleko běželi, když se za ní hnali, aby jim neutekla.“

Byla to pravda. Navíc, má-li na vybranou, určitě se krčí co nejdál od svých věznitelů.

„Chlapče, i kdybys pár těch prkének sundal, dokázal bys toho víc, aby tě neslyšeli? Pochybuji. Mezi námi není jediný muž, který by se tou klíčovou dírkou protáhl, ani kdybys měl čas odtrhat všechna prkénka.“

„Ale já se tím protáhnu! Zapomínáte,“ šeptal dychtivě Liliwin, „že jsem malý a lehký, a že jsem akrobat. Cvičili mě od tří let. Je to moje řemeslo. Já se k ní dostanu. Kudy proleze kočka, tudy prolezu já. A Rannilda je ještě menší než já, i když není cvičená jako hadí žena. Kdybych měl lano, mohl bych je tam upevnit a pomaloučku pro ni otevřít cestu. Určitě, určitě to stojí za pokus! Jinou cestu nemáme. A já to dokážu, a udělám to!“

„Počkej,“ řekl Cadfael. „Seď tady v úkrytu a já to půjdu říct Hughovi Beringarovi a seženu ti lano, a připravíme se, abychom je zaměstnali hovorem co nejdál od tebe. Ani slovo a ani hnout, dokud se nevrátím.“

„Není to o nic bláznivější než cokoli jiného, co se dá udělat, abychom tam pronikli,“ řekl Hugh, když to vyslechl a zauvažoval. „Máte-li k tomu jistou důvěru vy, jdu do toho taky. Myslíte, že se opravdu dokáže prosoukat dovnitř? Je to možné?“

„Viděl jsem ho zauzlovat se tak, že by na to mohla být hrdá i krajta,“ řekl Cadfael, „a pokud říká, že je tam dost místa, aby prošel, řekl bych, že to umí posoudit líp než já. Je to jeho povolání, je na to hrdý. Ano, důvěřuji mu.“

„Pošleme mu pro lano a dláto na odloupnutí prkének, ale musí počkat. Zajistíme, aby nám na této straně neusnuli a zůstali ostražití, a vyzkoušíme pár triků, bude-li třeba, jen když je nedoženeme k zoufalství. A ať nespěchá. Myslím, že by bylo rozumné počkat na první světlo, aby Alcher jasně viděl do vikýře, kdo v něm právě je, a v nouzi mohl nasadit a namířit šíp. Jestli musíme nechat slušného chudého chlapce riskovat život, aspoň budeme připravení krýt ho, jak můžeme.“

„Byl bych raději,“ řekl Cadfael smutně, „kdyby se vůbec nezabíjelo.“

„Já také,“ přitakal Hugh vážně, „ale kdyby na to došlo, tak ať zemřou raději viníci.“

Když přinesli Liliwinovi žádané lano, scházelo do úsvitu ještě půl druhé hodiny, avšak obloha na východě se už změnila ze syté modři na modrozelenou a slabounká čára ještě světlejší zeleně lemovala křivky polí za nimi a věžatý kopec města.

„Radši kolem pasu než kolem krku,“ zašeptal Liliwin otrle, když mu Cadfael v křoví uvazoval kolem těla lano.

„Vidím, že do toho jdeš zvesela. Ať vás Bůh chrání oba dva! Ale dokáže Rannilda slézt po laně, i kdyby ses k ní dostal? Dívky nejsou takové akrobatky jako ty.“

„Já ji povedu. Je tak lehká a malá, že se může držet lana a sestupovat pozpátku po zdi… Jen je tam na druhé straně zaměstnejte.“

„Lez ovšem pomalu a tiše, nespěchej,“ varoval ho Cadfael, ustaraný, jako by pouštěl syna do bitvy. „Budu mezi vámi dělat spojku. A denní světlo bude na naší straně, ne na jejich.“

Liliwin zul střevíce. Cadfael viděl, že má na obou nohavicích proklubané palce. Na tuhle výpravu to asi není ke škodě, ale až ho pošlou do světa – dá-li Bůh, a Bůh jistě dá –, musí být vybaven líp.

Chlapec se tiše přesunul ze svahu ke zdi stáje, nataženými pažemi zatápal nad sebou, nahmatal úchyty, o nichž by těžší muž vůbec neuvažoval, stoupl na první záchytný bod a vytáhl se na trám jako veverka.

Cadfael čekal a pozoroval, dokud neviděl lano protažené mezi nejsilnějšími prkny mříže a uvázané na uzel, a první nahnilé prkénko pomalu a opatrně vypáčené a tiše spuštěné do husté trávy dole, na délku paže od stěny. Mezitím uplynulo víc než půl hodiny. Čas od času zaslechl z východní strany zvuk hlasů v unaveném, ale ostražitém hovoru. Teď už bylo vidět překřížená prkénka ve větracím otvoru. Sundáním jednoho se otevřel prostor, jakým by prošla kočka, ale rozhodně ne něco většího nebo méně obratného. Nebeská klenba pomalu jasněla, žádný zdroj světla však zatím nebylo vidět.

Liliwin pracoval na mříži, lano omotané kolem pasu a palce u nohou zapřené do trámů ve zdi. Začal trpělivě vylamovat druhé prkénko a Cadfael se pokradmu odebral zpátky, aby podal zprávu.

„Ví Bůh, že to vypadá beznadějně, ale ten hoch rozumí svému řemeslu, a jestli si je jist, že proleze, jako to kočka pozná svými vousky, dám na jeho slovo. Jen, proboha vás prosím, udržujte hovor.“

„Vemte to na chvíli,“ požádal ho Hugh a ucouvl, oči neustále upřené na vikýř. „Jen na chviličku… Jiný hlas je přinutí nastražit uši.“

Cadfael zopakoval marné domluvy, které použil už předtím. Hlas, jenž mu odpovídal, byl ochraptělý únavou, ale pořád odbojný.

„Neodejdete odtud,“ zvolal Cadfael, vyburcovaný z vlastní únavy dvojí úzkostí, „dokud všichni, kteří se tu trápí na těle i na duši, nenaleznou svobodu a klid buď v tomhle světě, nebo v jiném. A ten, kdo tomu bude až doposledka bránit, na toho ať padne soud! Přesto je Boží milosrdenství k těm, kdo je hledají, nekonečné, i když hledají pozdě a chabě.“

„Za chviličku bude světlo,“ říkal v témže okamžiku Hugh Alcherovi, nejlepšímu střelci hradní posádky, který si už dávno vybral místo podle toho, kde bude svítat, a neviděl důvod je měnit. „Buď připraven a až křiknu, střelíš rovnou do vikýře na toho, kdo se tam ukáže. Dokud ale neřeknu, nestřílej. Prosím Boha, abych k tomu nebyl donucen.“

„To je mi jasné,“ řekl Alcher, pohupoval nataženým lukem se založeným šípem a neodvracel zrak od terče, temného otvoru, který se začínal zřetelně rýsovat nade dveřmi stáje.

Když Cadfael zase přešel po úbočí, byla mřížka pryč a zůstal po ní malý čtvercový otvor pod převisem střechy a vypáčená prkénka ležela v husté trávě jako na polštáři. Liliwin měl jednu ruku strčenou dovnitř a opatrně, co nejtišeji rozhrnoval seno, aby se mohl vsoukat dovnitř. Jen aby sebou Rannilda netrhla nebo nevykřikla, až zjistí, že se k ní něco blíží zezadu! Byl nejvyšší čas ztropit co největší a co nejhrozivější rozruch před vraty stáje. Přesto se Cadfael nedokázal odtrhnout a se zatajeným dechem přihlížel, dokud Liliwin neprotáhl hlavu a ramena do prostoru, který se zdál stěží dost velký i pro jeho drobnou postavičku. Pak za sebou jediným rychlým hadím pohybem vtáhl zbytek těla a bez jediného zvuku zmizel s elegantním saltem uvnitř.

Cadfael pospíšil zpátky na místo, kam z vikýře nebylo vidět, a naléhavě ukazoval Hughovi, že nastala nejnebezpečnější chvilka. Alcher spatřil mávající paži dřív než Hugh, zvedl luk na půl cesty k uchu a přimhouřil oči, aby viděl pohybující se skvrny šedohnědého kabátce a světlejšího obličeje, které mu sloužily za terč. Za ním právě ukázalo slunce okraj nad obzorem a jeho první paprsky se zaleskly na hřebeni střechy. Za čtvrt hodiny dosáhne světlo až k vikýři a střílet bude hračka.

„Jestyne,“ vykřikl ostře Hugh a povolal nejbližší muže kupředu, aby je bylo jasně vidět, ač ne příliš blízko ke dveřím, „dopřáli jsme vám celou noc na rozmyšlenou, takže ukažte, že máte rozum, a dobrovolně vyjděte ven, vždyť vidíte, že nemůžete uniknout, a jste přece smrtelní jako každý jiný, i vy musíte jíst. Nejste v žádném azylu a žádný čtyřicetidenní odklad vám nedopřejeme.“

„Nečeká nás nic než oprátka,“ odvětil zuřivě Jestyn, „a víme to moc dobře. Pokud tak ovšem máme skončit, přísahám, že to děvče půjde první, a její krev padne na vaši hlavu.“

„To říkáte vy, ale jsou to jen silná slova! Vaše žena možná není tak dychtivá zabíjet nebo umírat. Ptal jste se jí? Nebo v tom máte slovo jen vy? Hej, pane zlatníku,“ pokynul Hugh, „pojďte si promluvit se svou dcerou. Je už hodně pozdě, ale třeba vás ještě vyslechne.“

Snažil se je popíchnout, přilákat je oba k vikýři, aby vykřičeli svou společnou vzpouru a nechali zajatkyni nehlídanou. Ale jen ne příliš brzy, ne příliš brzy, modlil se Cadfael na svahu a hryzal si prsty. Chlapec potřebuje ještě pár minut…

Liliwin se plíživě prohrabával uskladněným senem a děsil se, že kýchne, když ho voňavý prach zalechtal v nose, stejně jako že pod ním zašustí seno a on se prozradí příliš brzy. Někde před sebou, už velmi blízko, slyšel tiché pohyby Rannildy a modlil se, aby přehlušily zvuky, které dělá on. Po chvilce se zastavil, a když se pořádně podíval přes poslední vrstvu sena, postřehl proti slabému jitřnímu přísvitu tvar jejích schoulených ramen a hlavy. Opatrně rozšiřoval průlez, který vyhloubil v seně, aby se mohl pak stáhnout a nechat ji kolem sebe prolézt. Rannilda musí být u otvoru první. Jestyn se vykláněl z vikýře na druhém konci půdy, pokřikoval hněvivé nadávky na ty venku, vyhrožoval, ale sem se nepodíval.

Bát se musí té ženy. Ať je kde je, zůstává zticha. Pokud však ti venku naléhají, určitě musí být nejméně polovinou své pozornosti při milenci, a tady na půdě je naštěstí pořád ještě tma.

Jeho ruka, opatrně tápající kupředu, našla Rannildino holé předloktí a dotkla se ho. Prudce ucukla, nevydala však ani hlásek. Za okamžik natáhl ruku k její a sevřel ji. Pak už věděla. Jediné, co slyšel, byl slabý dlouhý vzdech, a její prsty sevřely jeho. Jemně ji přitahoval k sobě a ona se pomalu po pídích posouvala a blížila k otvoru, který pro ni otevřel. Už byla vedle něho, křehká záclona sena kryla jeho a napůl chránila i ji, a zatím žádný poplach nenastal. Stiskem ruky ji pobídl dál, před sebe, aby se dostala k otvoru a lanu první a on kryl její ústup. Přede dveřmi stáje se obkličující hlasy výhrůžně pozvedaly a Jestyn, zdivočelý únavou a zlostí, na ně halekal nesrozumitelné výhrůžky. Pak se, díky Bohu, nad vřavou ozval hlas Zuzany, která zjevně byla po milencově boku.

„Blázni, myslíte si, že nás teď můžete rozdělit? Držím se toho, čeho Jestyn, pohrdám vašimi sliby a hrozbami stejně jako on. Chcete přivést mého otce, aby mi domluvil? Tak ať si poslechne, co mu dlužím a co mu přeji. Nenávidím ho nejvíc ze všech lidí na zemi! A jako on udělal někoho bezcenného ze mne, tak si já vůbec necením jeho. Troufá si říct, že už nejsem jeho dcera? On už není můj otec, nikdy mi otcem nebyl! Ať ho v pekle krmí roztaveným zlatem, až mu břicho a jícen shoří na popel…“

Za běsnění toho rozlíceného hlasu, jasného a ocelového jako meč, protáhl Liliwin Rannildu kolem sebe a strkal ji prašným tunelem k otvoru a lanu bez ohledu na opatrnost. Pokud si totiž nechají utéci tenhle okamžik, další už možná mít nebudou.

Jestynův bystrý sluch zaslechl i přes Zuzanino zlořečení náhlé, prudké zašustění sena. Se zlostným výkřikem se otočil, a když viděl, co se děje, vrhl se k nim, aby je zastavil. První paprsek světla zableskl na obnaženém noži.

Hugh okamžitě pochopil a jednal. „Střel!“ vykřikl, a Alcher, který měl ten první prst slunce nyní jasně položen na Jestynovo tělo, vypustil střelu. Původně mířila do prsou, stejně smrtící by však byla v zádech, kdyby Zuzana přes všechno své hořké rozhořčení v jediném nádechu nepostřehla, co se děje. Vyjekla spíš vzteky než strachem a vrhla se do otevřeného vikýře s rozepjatými pažemi, aby zabránila milencově smrti.

Při prvním výkřiku postrčil Liliwin Rannildu směrem k otvoru, vyskočil a vztyčil se v seně, aby postavil své drobné tělo mezi ni a útočníka. Jestyn se na něho řítil, tasená dýka zachytila rovný paprsek slunce a odrazila střípky světla, až zatančily po stropě. Čepel už visela nad Liliwinovým srdcem, když Zuzanin výkřik způsobil, že se Jestyn zarazil a zachvěl na místě jako kůň s náhle přitaženou uzdou, hrot nože sklouzl naslepo, rozťal mladíkovo nastavené předloktí a do sena padla jemná sprška krve.

Zuzana jako by začala tát, hroutila se do sebe, jako když se rozpouští sněhulák, když přijde obleva. Náraz šípu, který ji zasáhl přímo do levé strany prsou, ji otočil kolem osy. Pomalu klesala, rukama svírala střelu tam, kde ji probodávala, veliké zakalené oči upřené na Jestyna, pro kterého byla ta smrt určena. Liliwin, jenž omámeně hleděl, jak muž skočil zpátky, aby ji objal, pak říkal, že se usmívala. Jeho vzpomínky však byly zmatené a divoké. Nejvíc si vzpomínal na strašné zavytí zoufalství a hoře, které ozvěnami naplnilo celou stodolu. Nůž odlétl stranou a uvízl v prknech podlahy, kde se ještě chvíli chvěl. Jestyn se zasténáním objal svou milenku a klesl s ní na podlahu. Pokusila se zvednout slábnoucí paže okolo strašné překážky šípu a obejmout ho. Jejich polibek byl akrobatickým výkonem, na který cvičený akrobat Liliwin do smrti vzpomínal s lítostí a bolestí.

Liliwin se brzy vzpamatoval, protože musel. Vzal Rannildu za ruku před větracím otvorem, který už nepotřebovali, a opatrně jí pomohl po žebříku na podlahu stáje, kde po celonočním neklidu podupávali a přešlapovali naložení a rozčilení koně. Zvedl těžké závory na vratech. Potřeboval na to celou svou sílu. Když rozevřel obě křídla těžkých vrat a vyvedl Rannildu na zelenou louku, slunce, jež stálo zatím nízko nad obzorem, mu osvítilo tvář, zatímco tělo zatím ponechalo ve stínu.

Cestou ven si uvědomovali, že dovnitř se hrnou muži. Jejich úloha skončila. Bratr Cadfael s tichými modlitbami díků oba objal a odtáhl stranou pod svah, kde spolu vděčně klesli do jarní trávy, dýchali májový vzduch, vnímali jitřní světlo a pomalu se obrátili, zadívali se na sebe a usmáli se jako spáči, kteří se právě probudili a mají radost, že se vidí.

Hugh vylezl po žebříku na půdu jako první. Seržant mu byl v patách. V paprsku slunečního světla, nyní troufalejším a širším, a oslnivě jasným nad šerem, jež zůstávalo u podlahy postlané senem, klečel Jestyn se Zuzanou v náruči a něžně ji držel vsedě, protože střela jí prošla tělem skrz naskrz a vyčnívala jí u ramene. Oči už měla zastřené jakoby spánkem, stále je však strnule upírala na tvář svého milence – masku hoře a zoufalství. Když chtěl seržant položit ruku Jestynovi na rameno, Hugh ho pokynem poslal pryč.

„Nech ho,“ řekl tiše, „neuteče.“ Nebyla žádná budoucnost, k níž by utíkal, nebylo kam utíkat, s kým utíkat. Všechno, na čem mu záleželo, měl v náručí, a za chvíli to mít nebude.

Její krev měl na rukou, na rtech a na tváři, která chviličku zoufale laskala její, jako by jí laskání mohlo vrátit zdraví. Pak toho nechal, jen se skláněl a svíral ji a pozoroval její rty, které se snažily pronést slova, jimiž by všechno vzala na sebe a jeho osvobodila, nemohla však vydat žádný zvuk a brzy se o to přestala i pokoušet. Viděl, jak za skelnou šedí jejích očí zhaslo světlo.

Teprve pak se ho Hugh dotkl. „Odešla, Jestyne. Položte ji a pojďte s námi. Slibuji vám, že bude slušně dopravena domů.“

Jestyn ji položil na nakupené seno a pomalu se zvedl. Stoupající slunce se dotklo uzlů na jediném balíku, který s sebou vynesli nahoru. Jeho otupělé oči na něj padly a zahořely. Zvedl jej z podlahy a vyhodil vikýřem, takže se v trávě na louce roztrhl a rozsypal svůj obsah ve spršce jisker, jak se vodorovné paprsky plazily po pastvině.

Z hrdla se mu vydralo mocné zoufalé zavytí ztracence a zvedlo se k bezoblačné, neposkvrněné obloze: „A já bych si ji byl vzal i bosou a v košili!“

Venku na pastvině se ozvalo jiné roztrpčené zavytí jako ozvěna, když se Walter Aurifaber po všech čtyřech vrhl do trávy a zuřivě vydrapoval z drnu své zlato a stříbro, jímž bylo opovrženo.

[ XIV ]

POTÉ

V zářivém šikmém ranním světle dopravili živého i mrtvou zpět do Shrewsbury. Mlčícího Jestyna, lhostejného ke svému osudu, do příbytku na hradě, a Zuzanu, bezpečnou před jakýmkoli trestem na tomto světě, do vylidněné domácnosti, odkud budou zakrátko neseni do hrobu zástupci tří generací. Walter Aurifaber omámeně následoval, objímal své vrácené bohatství a hleděl na tělo dcery se zmateně staženým obočím, jako by se, zmítán mezi svou ztrátou a ziskem, zatím nemohl rozhodnout, co má vlastně cítit. Vždyť ho přece okradla a nakonec znectila, a pokud přišel o zdatnou hospodyni, byla to jeho jediná vážná ztráta, a doma už byla jiná žena, aby zaujala její místo. A Daniel už vyzrál a byl hrdý na svou řemeslnou zručnost, takže se docela dobře obejdou bez tovaryše, kterému by museli platit. Všechen nesoulad, jenž Waltera rozrušoval, se brzy vyřeší ke vší spokojenosti.

Dva osvobozené milence, jimž se nedostávalo slov a nedokázali se od sebe odtrhnout rukama ani zrakem, vzal do péče Cadfael, a s vědomím, co se sluší, pamětliv cudné nelibosti převora Roberta a moudré starostlivosti opata Radulfa o pořádek a klidnou správu, pokládal za dobré pošeptat něco Hughovi do ucha a dožádat se ochotného soucitu Hughovy choti. Aline přivítala Rannildu s nadšením a rozhodla se, že ji zaopatří a poučí o všem, co by měla nevěsta mít a znát, že ji vykrmí do růžova a vyláká na plné světlo její půvaby, jež dosud halil závoj přehlížení.

„Chceš-li ji totiž odvést s sebou,“ strkal Cadfael neochotného Liliwina zpátky přes most k bráně opatství, „bude nejlepší, když se s ní oženíš tady, kde se budou zahanbení občané úzkostlivě snažit poskytnout ti drobná zadostiučinění, aby tě odškodnili za to, jak s tebou špatně zacházeli. Není třeba pohrdat dary tohoto světa, když k nim přijdeš poctivě. A ty prokážeš dárcům laskavost, protože si uklidní svědomí. Vrat se k nám a nelituj týdne čekání, aby ses připravil na svatbu. Těžko by sis mohl přivést děvče do portálu, aby s tebou sdílela lůžko.“ Nebo za oltář, pomyslel si, ale nevyslovil to. „U Hughovy paní bude v bezpečí a přijde k tobě s obecným požehnáním.“

Cadfael měl pravdu. Jakmile se od stánku k stánku na tržišti a od obchodu k obchodu v ulicích roznesla zvěst o skandální pravdě, Shrewsbury mělo před Liliwinem špatné svědomí. Nikdo z těch, kteří ho spěchali pronásledovat, neopomněl nabídnout na usmířenou malý dárek. I starosta, který se ničeho nezúčastnil, si všiml žalostného stavu jediných mládencových střevíců a šel příkladem v tom, že mu na další putování ušil pěkné nové. Jiní příslušníci kupeckého stavu narážku pochopili. Krejčí se spojili, aby ho slušně oblékli. Vypadalo to, že nakonec bude vybaven líp, než kdykoli předtím za celý život.

Nejlepší dárek však přišel od bratra Anselma.

„Dobrá, když tu nezůstaneš s námi v celibátu,“ řekl dobrosrdečně předzpěvák, „tady máš svou fidulu připravenou k hraní a pořádný kožený vak, abys ji měl v čem nosit. Mám z toho díla radost, povedlo se líp, než jsem se odvažoval doufat, a uvidíš, že má po všech svých nehodách pořád sladký hlas.“ A zatímco Liliwin objímal svůj vrácený poklad s radostí mnohem hlubší, než kdyby to bylo zlato a stříbro, přísně dodal: „Nezapomeň, co ses tu naučil o čtení a psaní not. Ať nikdy neztratíš svou dovednost, abych se za svého žáka nemusel stydět, až sem budeš mít cestu a zase nás navštívíš.“

A Liliwin vychrlil horoucí díky a sliby, které asi nikdy nedokáže splnit, přestože je myslel z celého srdce opravdově.

Byli oddáni před farním oltářem, kam Liliwin prvně utekl do azylu, Otcem Adamem, farním knězem předklášteří, v přítomnosti Hugha a Aline Beringarových, bratra Cadfaela, bratra Oswina, bratra Anselma a několika jiných bratrů, kteří cítili vlídný zájem o svého odcházejícího hosta. Sám opat Radulfus jim dal své požehnání.

Potom, když sbalili své svatební šaty a oblékli se do všednodenních, v nichž se spolu hodlali vydat na cestu, vyhledali Hugha Beringara, který seděl s bratrem Cadfaelem v předsíni domu pro hosty.

„Brzy vyrazíme,“ řekl Liliwin za oba, „abychom se během dne dostali co nejblíž Lichfieldu. Než půjdeme, chtěli jsme se ale na něco zeptat… Soud nad ním bude určitě až za několik týdnů, a třeba se o něm nikdy nedoslechneme. Viďte, že ho neoběsí?“

Tak málo měli ti dva – ačkoli víc, než vlastnili kdy předtím –, a přece tolik, že si mohli dovolit soucit. „Vy nechcete, aby visel?“ řekl Hugh. „Byl by tě zabil, Rannildo. Nebo tomu nevěříš, teď, když je po všem?“

„Ano,“ řekla prostě, „věřím tomu. Myslím, že by to byl udělal. Ona by to byla jistě udělala. Přesto si nepřeji jeho smrt. Nikdy jsem si nepřála její. Viďte, že ho neoběsí?“

„Bude-li něco platit můj hlas, tak ne. Provedl leccos, ale nezabil, a vše, co ukradl, bylo vráceno. Všechno, co dělal, bylo na její přání. Myslím, že můžete jít s klidnou myslí,“ řekl Hugh jemně. „Bude žít. Je mladší než ona. Třeba si ještě vezme jinou, i když to už nebude takové jako s ní.“

Leccos sice bylo u těch dvou nešťastných hříšníků sporné, Rannilda však byla svědkem jejich oddané a zoufalé lásky.

„Třeba skončí jako řádný řemeslník, usedlý, se ženou a dětmi,“ řekl Hugh. Dětmi, které se narodí pokojně a nebudou pohřbeny v matčině lůně jako Zuzanino dítě. Ve čtvrtém měsíci, byl lékařův odhad. I kdyby nevyužila příležitosti bratrovy svatební hostiny, byla by se musela pokusit získat svobodu velmi brzy.

„Byl by se pro ni obětoval,“ řekl Liliwin vážně, „a ona pro něho také. A ona pro něho opravdu zemřela. Viděl jsem to. Věděla, co dělá. To přece musí něco platit?“

Snad ano, a jistě musí platit soucit a modlitby dvou mladých lidí, jimž bylo tolik ublíženo, a přece jsou tak velkodušní. Kdo jiný by měl zvítězit?

„Pojďte,“ řekl bratr Cadfael, „vyvedeme vás branou a kousek doprovodíme. A Bůh vás provázej!“

Vykročili, nadějně a šťastně, s novým koženým vakem hrdě přehozeným přes Liliwinovo rameno, do života, který nikdy nemůže být jiný než tvrdý a nejistý, on jako potulný komediant na trzích a jarmarcích a na menších panských sídlech, ona jistě zanedlouho stejně zdatná se svým čistým hláskem a nějakým tím tanečkem k manželovu hraní. V každém počasí, každé roční době, avšak při troše štěstí najdou na zimu slušného mecenáše a dobrý oheň. A přinejhorším aspoň budou spolu.

„Opravdu věříte,“ zeptal se Cadfael, když obě postavičky zmizely na cestě po předklášteří, „že i Jestyn může mít před sebou život?“

„Pokud se dokáže vzchopit. Nikdo pro něj nebude požadovat smrt. Vrací se do života, ne rád, ale protože musí. Je v něm životní síla, která se nedá úplně obrátit do minulosti. Bude to sice menší láska, ale ještě se ožení a bude mít děti.“

„A zapomene na ni?“

„Říkal jsem něco takového?“ usmál se Hugh.

„To nejhorší, co udělala,“ pravil střízlivě Cadfael, „vyplynulo z toho, co mohlo být nejlepší, kdyby to nezmrzačili. Velmi jí ukřivdili.“

„Starý brachu,“ řekl Hugh s tesknou náklonností a potřásl hlavou, „pochybuji, že i vy byste dokázal Zuzanu dostat do ovčince mezi ovečky. Zvolila si svou cestu a ta ji odvedla daleko z dosahu lidského milosrdenství, i kdyby se byla dožila soudu. A teď mi asi řeknete,“ dodal, když viděl přítelovu stále zamyšlenou a klidnou tvář, „že Bůh dosáhne dál než člověk.“

„V to pevně doufám,“ pravil bratr Cadfael s velkou vážností, „protože jinak jsme všichni ztraceni.“

Ellis Petersová – Právo azylu

Nedlouho po Velikonocích roku 1140 přerušil poklidnou mši benediktinů ryk divoké noční honičky, jež skončila až u samého oltáře. Svatební hosté, kteří se večer účastnili veselky v domě zlatníka Aurifabera, uspořádali štvanici na potulného kejklíře s úmyslem pověsit ho na nejbližší strom, neboť podle nich srazil zlatnického mistra zákeřnou ranou a uprchl s obsahem rodinné pokladnice.

Opat Radulfus samozvaný soud překazí a udělí běženci čtyřicetidenní azyl. Šetřením okolností zločinu je pověřen Cadfael, který brzy přijde na to, že zpěvák, žonglér a artista Liliwin sice není neviňátko, ale ani násilník. Stopy po pachateli totiž nesměřují ven, ale naopak do středu zlatníkovy domácnosti. Kam tajně odchází pod rouškou noci novopečený, nezodpovědný ženich Daniel? Jaké neplechy kuje jeho choť Markéta, mladá paní domu, kterou nikdo neuznává? A co všechno ví stařičká paní Juliána, nenáviděná hlava rodiny? Napětí v domě kulminuje zardoušením mistra Peche, nájemníka, který tak dlouho do všeho strkal nos, až se mu to nevyplatilo. Cadfael si musí pospíšit, aby nedošlo k další, ještě bestiálnější vraždě.

Advertisements